Mimo veřejnost

Když je řeč o televizi, je dobré začít programem. Často se u nás například ozývá výtka, že sobotní nabídka veřejnoprávní televize je příliš zaměřená na co nejširší cílovou skupinu, nabízí pouze zábavu a v podstatě se neliší od komerční konkurence. Podívejme se pro srovnání na vysílání nejznámější televize veřejné služby na světě, na BBC. První program: 19.00 – reality show s celebritami, 20.00 – zábavný pořad s losováním loterie, 20.45 – původní dramatický seriál z nemocničního ­prostředí, 21.30 – původní sitkom, 22.00 – zprávy, 22.30 – sestřih zápasů první fotbalové ligy, 24.00 – zábavná show o fotbale. Taková byla nabídka programu BBC One druhou srpnovou sobotu. Jak je patrné, zábavní složka tu jednoznačně převažuje nad informativní či vzdělávací. V čem tedy spočívá výjimečnost BBC, která, na rozdíl od ostatních britských stanic, svůj program financuje z koncesionářských poplatků? Odpověď souvisí obecně s tím, co se pod pojmem veřejná služba chápe jinde v Evropě. Onen stručný výčet pořadů je totiž třeba doplnit o další informace. BBC vysílá kromě prvního programu ještě na dalších třech, které onen večer nabídly mimo jiné velký hraný dokument o první světové válce, dokument o skotském spisovateli, který se zasazuje za samostatnost této části britských ostrovů, speciální vydání panelového pořadu QI se Stephenem Fryem nebo stand­upy z divadla Apollo v Londýně.

Informace, kvalita, zábava

Od televizí veřejné služby se v západní Evropě mimo jiné očekává uspokojování zájmů a potřeb různých cílových skupin, od té nejširší až po diváky, které ostatní televize považují za marginální. Nejširší cílová skupina se ve většině zemí soustředí na „výkladní skříň“ veřejné televize – tedy její hlavní programovou nabídku. Ta má být složena tak, aby kombinovala zábavu s informacemi a snažila se ke každému pořadu opatřit nějakou přidanou hodnotu. Když se podíváme na nabídku BBC One z tohoto pohledu, zjistíme, že její pořady tento požadavek i v sobotu večer splňují. Veřejná služba tedy nespočívá v tom, že by každý pořad měl být určen pro kategorii náročných diváků, kteří si velmi pečlivě vybírají, čemu věnují čas strávený u televizoru, ale v kombinaci žánrů a formátů na různých programech, v nabízení alternativ a ve snaze vyrobit každý pořad tak, aby byl originální, měl informační hodnotu, výjimečnou uměleckou kvalitu nebo nabízel původní zábavu.

Sledovat, jak funguje televize BBC a jaká je její programová nabídka i konkrétní pořady, je nejen zajímavé, ale pro ty, kteří se u nás zabývají médii veřejné služby, ať už jako tvůrci nebo její kritici, také velmi důležité. Je to totiž právě BBC, která je už po léta České televizi předkládána jako vzor, jímž by se měla inspirovat.

Od BBC se lze skutečně v mnohém poučit, jen je třeba občas připomenout, že BBC má jinou historii, působí v jiném mediálním systému (například v tom, že komerční stanice jsou svázány množstvím regulačních podmínek), pracuje s jiným rozpočtem (hodinová epizoda primetimeového seriálu dnes vyjde na cca 800 tisíc až milion liber) a část její činnosti má globální povahu (například obchod s formáty a již hotovými pořady). Kritici České televize se občas ohánějí argumenty, které vycházejí sice ze znalosti pořadů BBC, ale už nikoli z kontextu – tedy z toho, jak jsou tyto pořady zařazovány do programového schématu nebo jak navazují na tradici a historii televizního vysílání ve Velké Británii.

Změna programu a změna diváka

Jiným v poslední době často zmiňovaným vzorem je dánská veřejnoprávní televize DR. Jednou z výtek směřovaných vůči České televizi je, že u nás nejsme schopni rozvinout kvalitní a originální seriálovou tvorbu – na rozdíl od Dánů, kteří v posledních letech slavili úspěchy se sériemi, jako je Zločin či Most. Podobně úspěšné projekty jsou ovšem výsledkem dlouhodobého snažení, práce s kvalitními scenáristy a nepřímo také nebývalého vzestupu skandinávských krimi románů. Na druhé straně se sociálněkritické detektivky točí i v řadě dalších zemí (příkladem může být německé Místo činu). Dánové ovšem – podobně jako skandinávské televize, a to i komerční – dnes přestavují vysokou kvalitu zejména v oblasti, která bývá označována jako reality TV či factual. To, jak s těmito informativními žánry DR pracuje, je pro Českou televizi skutečně dobrý příklad. Skandinávské pořady věnované závažným celospolečenským problémům (drogové závislosti, šikaně, stalkingu, mezigeneračním vztahům, rasismu a podobně) jsou na světovém trhu oceňovány jako inovativní a současně z diváckého hlediska velmi atraktivní. Skandinávské televize v posledních letech prodávají licence po celém světě a pouštějí se do náročných témat, která by si ještě před pár lety stěží někdo dokázal představit v nějaké formě v hlavním vysílacím čase. Přesto to jde. Je ale dobré si připomenout, že to je výsledek postupného procesu, který souvisel s tím, že se do jisté míry změnil i divák.

V tuzemských podmínkách není problém přijít například s pořadem o rasismu, třeba o tom, jak jednoduše ve společnosti vzniká. Potíž je přesvědčit diváka, aby se na něj díval. Platí totiž zásada, kterou kritici České televize příliš nezmiňují: investice do takových projektů má smysl teprve tehdy, pokud se jí podaří oslovit část většinového publika. To ale znamená hledat narativní metody, které na takové publikum „zaberou“, což například není dokument, magazín nebo publicistika typu talkshow či reportáže, ale v naprosté většině případů poměrně náročná a promyš­lená forma (od docusoapu až po různé formy reality TV).

Například v Německu podobně promyšlený postup vedl k tomu, že se oběma tamním veřejnoprávním televizím podařilo po letech zaujmout víc diváků než silná komerční konkurence, která navíc přestala investovat do hrané tvorby a domnívala se, že éra mnohem levnějších primetimeových scripted reality (jejichž představitelem je u nás například pořad Křižovatky života na Primě) potrvá věčně.

Zahleděni do sebe

Vraťme se k hrané tvorbě. Televize veřejné služby se dnes snaží vytvářet hranou tvorbu, jejíž kvalita ospravedlňuje vysoké náklady a umožňuje uspět na mezinárodním trhu. Aby bylo možné investovat do takových projektů, a přitom neutratit všechny finance za jeden projekt, zesílila v posledních letech mezinárodní spolupráce. Koprodukce zejména historických minisérií a seriálů jsou běžné. Do takových projektů obvykle vstupuje několik televizí veřejné služby (jako je to u velice úspěšné minisérie Spies of Warsaw v koprodukci BBC a polské TVP) a někdy také nezávislý producent (jako v případě nejdražšího dánského seriálu všech dob 1864, zachycujícího dánsko­německou válku). Historie je v současnosti po celé Evropě vedle kriminálek nejatraktivnějším tématem.

Debata o tom, co je veřejná služba, jaký má mít obsah a jaké jsou její mantinely, pochopitelně pokračuje. V tomto smyslu bude veřejná služba definována stále znovu a znovu – nelze ji považovat za něco jednou provždy přesně specifikovaného, protože požadavky společnosti se mění, rozrůstají se technologické možnosti šíření televizních obsahů a podobně.

V řadě evropských zemí je veřejnost citlivá na jakékoli porušení standardů, jimiž se televize i tvůrci řídí – od nezávislosti na politických reprezentacích, průhlednosti schvalovacích procesů a hospodaření až po nároky na profesionalitu. V tomto směru na tom v Česku nejsme příliš dobře. Televizní kritika je spíše nahodilá a nevěnuje se ani trendům, ani srovnání s nabídkou na jiných, například sousedních trzích. Celý tuzemský televizní trh je příliš zaměřený sám na sebe, zacyklil se do stadia, kdy se jakákoli inovace prosazuje nesmírně těžko – příkladem je podzimní nabídka největších komerčních stanic, která je nejméně inovativní za posledních pět let. Diskuse na téma veřejné služby se navíc často redukují na spory tvůrců s kritiky, osobní animozity a individuální zájmy, což samozřejmě debatě neprospívá, protože se pak stává záležitostí poměrně malé skupiny lidí a širší veřejnosti se netýká. V tom se náš televizní trh odlišuje od zbytku Evropy asi nejvíce.

Autor pracuje v České televizi jako specialista vývoje.