Diskriminovaní hegemonisté

V liberálním konceptu veřejné sféry je rovnost zajištěna následujícími prostředky: veřejné debaty se smí účastnit jako rovnocenný partner kdokoli, tato debata musí být vedena racionálně a její účastníci mohou otevřít jakékoli téma, ale nesmějí prosazovat své úzké soukromé zájmy. Takto postavená rovnost je ovšem iluzorní. Důkazem toho je, že z prostoru veřejné diskuse byly v průběhu historie vytlačovány například ženy nebo nižší vrstvy. Dělo se tak především označením určitých skupinových zájmů za soukromé – jako typický příklad domněle soukromých problémů, které nebylo možné řešit ve veřejné sféře, lze uvést domácí násilí. Požadavky na speciální zákony zabývající se tímto problémem byly ještě před pár dekádami považovány za zbytečné, ne­li absurdní. A to, že po většinu 20. století pro zákon neexistovala možnost znásilnění manželky manželem, nám dnes již přijde nepochopitelné.

Vstup do veřejné debaty

Zároveň byl veřejný prostor nahlížen jako neutrální místo, v němž neexistují žádné kulturní rozdíly a nerovnost daná odlišným statusem jednotlivých účastníků byla opomíjena. Ve veřejné debatě se přitom od účastníků očekávají určité schopnosti a znalosti dané „diskursivními protokoly“. V jejich rámci se předpokládá určitý „styl a dekorum“ – některé vyjadřovací prostředky jsou považovány za hodnotnější než jiné, je dána gestika, mimika, tón hlasu a náležitý slovník pro správný způsob komunikace. To vše si člověk osvojuje, když se v rodině a ve škole učí komunikovat způsobem odpovídajícím situaci. Pokud tyto prostředky neovládá, výrazně to snižuje jeho šance, že bude v rámci diskuse vyslyšen – pokud je do ní vůbec připuštěn. Požadavky jedinců, kteří se jeví jako příliš emocionální a příliš prosazují své soukromé zájmy, jsou vydávány za iracionální a jejich chování je vnímáno jako agresivní či hysterické. Takto byly z veřejného prostoru vytlačovány ženy, příslušníci sexuálních menšin (protože sexualita je soukromá věc) či nižších vrstev, a to i poté, co do něj byli ze zákona formálně začleněni (například prostřednictvím volebního práva).

Podle americké politoložky Nancy Fraserové to ovšem neznamená, že by se tyto skupiny politické debaty neúčastnily. Klasické teoretické konstrukty veřejného prostoru jej totiž vnímají jako jediný a hegemonní a přehlížejí spoustu dalších veřejných prostorů, jež Fraserová nazývá „subalterními kontraveřejnostmi“. Ty mají vlastní slovníky a v rámci vlastních debat řeší problémy, které se jich dotýkají. Příkladem může být feministické hnutí, které vzešlo z ženských debatních klubů, vzdělávacích spolků či nakladatelství a nakonec ve veřejné debatě relativně uspělo. Nelze samozřejmě říct, že by zvítězilo nad veškerými genderovými stereotypy – ženy chybějí v politických či ekonomických institucích a jsou v porovnání s muži stále mnohem více vnímány ve své mateřské a pečovatelské roli. To ovšem může být pro konkrétní ženy za určité situace výhodou.

Rozporné nároky otců

Nancy Fraserová se ve své analýze jen okrajově věnuje jedné podstatné věci – ztrátě moci bývalých hegemonů veřejného prostoru, mužů s vyšším sociálním statusem. I ti se dnes mohou překvapivě dostat do pozice subalterní kontraveřejnosti, která není schopna prosadit svůj zájem a jejíž témata jsou z veřejné debaty vytěsňována. Příkladem budiž hnutí za otcovská práva, jehož členové jsou muži, kteří po rozpadu partnerství nemají možnost trávit se svými dětmi tolik času, kolik by si přáli, a cítí se být diskriminováni soudním a sociálním systémem rutinně považujícím výlučnou péči matek o děti za danou normu. Současní otcové jsou ve veřejné debatě i rozhodovacích procesech marginalizováni přesně těmi prostředky, které popisuje Fraserová. Pokud mluví o nutnosti změn zákonů ve prospěch většího zapojení otců do porozvodové péče, jsou osočováni, že jejich nároky jsou ryze egoistické a iracionální. Stejně jako byly kdysi ženy obviňovány, že si mohou za domácí násilí samy, těmto mužům je kladena vina za rozpad jejich partnerství, a proto prý nemohou očekávat, že nároky, které kladou, budou brány v potaz – zvláště pokud panuje přesvědčení, že děti primárně potřebují matku. Stát není ani ochoten vstupovat do sporů mezi rozvádějícími se manželi s tím, že jde čistě o jejich problém, který si musí vyřešit sami – v českém prostředí jsou naprosto podceněny možnosti státem garantované mediace mezi partnery. Znovu to připomíná dnes již překonané argumenty, že se stát nemůže vměšovat do rodinných, takzvaně soukromých problémů.

Členové otcovských hnutí ovšem své nároky vyslovují mnohdy agresivně a používají argumenty, které se jeví jako nesrozumitelné a nepřijatelné. Na jedné straně se snaží zpochybňovat genderové stereotypy, podle nichž jsou matky kompetentnějšími rodiči než otcové, na druhé straně se často odvolávají na hodnoty tradiční patriarchální rodiny. Příkladem mohou být slova představitele Unie otců Valentina Papaziana, který v červnovém chatu se čtenáři Blesku prohlásil: „Muži, miluj svou ženu. Ženo, poslouchej svého muže.“ Svou situaci tito otcové popisují jako výsledek psychologického násilí ze strany svých bývalých partnerek, které je týrají, neboť jim odpírají smysluplný kontakt s dětmi, což v některých případech jistě formou týrání je. Zároveň ale popírají či bagatelizují existenci domácího násilí. Argumentační mix ve stylu „chceme genderovou rovnost a současně návrat k tradičnímu genderovému uspořádání, jsme oběťmi týrání ze strany bývalých partnerek a popíráme existenci domácího násilí“ činí jejich nároky nesrozumitelnými. Tyto skupiny jsou vylučovány z veřejné debaty, neboť jak agresivní formou, tak nesrozumitelným obsahem nejsou schopny naplnit očekávání spojená se stávajícími diskursivními protokoly hegemonního veřejného prostoru.

Osamocení bojovníci

Lze namítnout, že dotyčným otcům nejde o obecnou rovnost a spravedlnost, ale o znovuzískání moci, a proto jim není nutno dopřát sluchu. Jak ale upozorňuje Nancy Fraserová, některé subalterní kontraveřejnosti jsou „explicitně antidemokratické a antiegalitářské“, přesto i jejich nároky mohou přispět k rozšíření demokratické debaty a větší otevřenosti veřejného prostoru. Pokud totiž odmítneme nároky otcovských aktivistických skupin – například argumentem, že muži, kteří se v nich angažují, nejsou způsobilí pečovat o své děti –, dopouštíme se nespravedlnosti vůči těm, které systém skutečně poškodil (a Ústavní soud již v několika svých judikátech dospěl k názoru, že k poškozování otců dochází), uzavíráme další debatu a napomáháme budoucím diskriminacím. Existují tu totiž ještě otcové, kteří považují metody a argumenty stávajících otcovských hnutí za nepřijatelné, a jsou tak nuceni vést vlastní, osamocený boj. K jejich diskriminaci jsou přitom používány tytéž stereotypy – jak genderové, tak i ty, na jejichž základě jsou určité problémy prohlášeny za ryze soukromé, a nelze je tedy řešit ve veřejné sféře.

Objevuje se tu tak skupina, která je dle naprosté většiny svých charakteristik (středostavovští bílí muži středního věku) hegemonem tradičního liberálního prostoru, přesto je zároveň marginalizována a marně se dovolává spravedlivého a rovného zacházení. Otcové se pak mnohdy ocitají v bezvýchodné situaci. Protože jsou matky vnímány jako slabší, systém se je snaží chránit a přehlíží situace, kdy je tím bezbrannějším otec. Diskriminace otců jako by neexistovala – hegemona přece nelze diskriminovat, a i kdyby se k takové situaci schylovalo, má zdánlivě dost prostředků na svou obranu.

Autor je sociolog.