Velmi záhy po tom, co začala být maskulinita odhalena jako potenciální téma sociálních věd, přišlo zjištění, že se vyplatí hovořit o ní spíš v plurálu. Současní muži totiž mají při manifestaci své mužnosti na výběr mnoho možností. A k tomu navíc spolehlivého pomocníka.
V roce 2012 si firma s módním oblečením Austin Reed nechala vypracovat „výzkum“, v němž měly ženy za úkol vybrat vlastnosti a vzhled pana Dokonalého. Výsledky zaplavily stránky bulvárních časopisů a webů jako virus. Vždyť koho by tohle nezajímalo? Ze třiceti bodů zjištěné charakteristiky se některé částečně překrývají, takže jen shrnující výběr: měří 1,8 metru, má atletickou postavu, hnědé oči, krátké tmavé vlasy, pije pivo, nekouří, nosí stylové džíny a triko plus svetr do véčka, vypraví se do sedmnácti minut, chce rodinu, miluje nakupování, jí maso, je oholen (včetně hrudníku), užívá si sledování fotbalu, ale zvládne i seriál pro ženy, řídí Audi, má vysokou školu, nadprůměrně vydělává, je vtipný, citlivý, když je žena naštvaná, vyznává lásku jen tehdy, když to myslí vážně, přizná, že koukal po jiné, plave, jezdí na kole, umí vyměnit pneumatiku a volá pravidelně matce. Britský deník Daily Mail tehdy zprávu dotáhl ke skutečné dokonalosti a mezi svými čtenáři vybral tři, kteří splňovali téměř vše. Z fotografií se usmívají chlapíci, na nichž sice nic není špatně, ale v davu si jich ani nevšimnete. Vypadala by charakteristika „pravého muže“ jinak, pokud by odpovídali muži?
Umetání cestičky
Na začátku cesty k odhalení rozdílu mezi biologickým pohlavím, s nímž se většinou rodíme, a sociálně utvářeným genderem, který získáváme výchovou, byla patrně antropologická zkoumání zcela vzdálených kultur. Především v Tichomoří byly v první polovině 20. století podrobně sledovány společnosti, které měly překvapivě odlišná pojetí pohlavní identity (uznávaly bezpohlavnost či nějaké třetí pohlaví), sexuálního chování (jeho normativitu může ilustrovat i úplná drobnost, například zda je explicitně sexuální vtipkování považováno v hovoru za urážku či lichotku) či přístupu k sexuální orientaci (nemálo kultur považuje erotickou stránku za nedílnou součást vztahu mezi žákem a učitelem, ať už jsou jejich další preference jakékoli). Oceánská trilogie Margaret Mead završená knihou Pohlaví a temperament u tří primitivních společností (1935, česky 2010) značně zrelativizovala esencialistické, biologizující roztřídění toho, které rysy chování jaká společnost považuje za feminní nebo maskulinní. Mead posléze objevilo hnutí hippies se svou „sexuální revolucí“, jíž nebylo svaté vůbec nic, a cesta k performativnímu, tedy každodenně a nepřetržitě prováděnému genderu v pojetí Judith Butler, který tím pádem není něčím, co máme, ale naopak tím, co děláme, byla otevřena.
Dějiny vědění odhalují jednu zajímavou věc – pokud jsme filosofové či antropologové a náhodou přijdeme s novým konceptem, je velmi pravděpodobné, že jsme si dané skutečnosti všimli právě ve chvíli, kdy se začala problematizovat či vytrácet. Sýčkové říkají, že přesně takhle vznikla sociologie: když nově objevená „společnost“ přestala být něčím, o čem se nedá nic říct, neboť se začala drobit a oslabovat její jednoznačnost. Podobně je to nejspíš se studiem mužů a maskulinity. Do sedmdesátých let, kdy vznikly na amerických univerzitách první diskusní skupinky, zárodečné buňky „hnutí za mužskou emancipaci“, se zdálo, že v případě „muže“ vlastně není o čem dalekosáhle mluvit. Samo hnutí se posléze rozštěpilo na proud inspirovaný feminismem, jenž zvládl neztratit kontakt s vědou a posléze i založit vlastní vědecký obor, a proud, jehož typickými představiteli jsou nejrůznější náboženské nebo pseudonáboženské skupiny či ochránci patriarchálního statu quo a jemuž se muž dostávající racionalitě své maskulinity raději vyhne.
Studia maskulinit jako svébytný obor
Když v osmdesátých letech asi nejznámější postava studia maskulinit a jedna ze zakladatelek oboru, australská socioložka Raewynn Connell, přišla s pojmem „hegemonická maskulinita“, umožnila dalším generacím vědců (a aktivistů či sociálních pracovníků, protože mužská studia jsou oborem se značným reálným dopadem) popisovat to, jak se kulturně dominantní podoby mužství utváří a definují ve vztahu k různým podřízeným formám maskulinit a ve vztahu k podobně amorfně definovanému ženství. „Přirozenost“ toho, že nějaký model maskulinity převládá, je totiž zrovna takovým mýtem jako to, že si v západní společnosti jedinec svou životní dráhu volí zcela svobodně.
Zcela správně tušíme, že maskulinita preferovaná ženami nakupujícími v levné konfekci a netrpělivě vyhlížejícími nové vydání Pestrého světa bude trochu jiná než ta adorovaná mužskými čtenáři časopisu Lui, kteří by byli dotazováni nad výkladním stolem s luxusními hodinkami. Audi by bylo možná málo a fotbal na obtíž. Hlavním přínosem studií maskulinit ovšem je, že ukazují, nakolik v našich představách o „správném“ feminním či maskulinním jednání záleží nejen na našem pohlaví, sociálním postavení či vzdělání, ale i na kontextu našeho každodenního jednání, přizpůsobování konkrétní situaci, střídání rolí, které činí z naší identity chameleona, jehož barvu nelze zřetelně identifikovat.
Mužská studia tak díky neúnavnému přesvědčování, že na rozdílech záleží, v současnosti představují již poměrně etablovaný obor, přestože mnohé laiky stále překvapuje, že se gender studies zabývají i něčím jiným než ženskými problémy s kombinací kariéry a péče o děti. Od roku 1998 dodnes nepřetržitě vychází specializovaný časopis Men and Masculinities, o jehož impaktovém faktoru má vlhké sny nejeden jeho konkurent z oboru sociálních věd, v roce 2000 byl spuštěn ambiciózní mezinárodní projekt výzkumu maskulinit CROME, který sama Connell označila za „významný precedens pro budoucnost“, a od minulého roku funguje v rámci State University of New York Centrum pro studium mužů a maskulinit (The Center for the Study of Men and Masculinities), do jehož čela se postavil Američan Michael Kimmel (jinak též šéfredaktor zmiňovaného časopisu a další výrazná celebrita oboru). Na rok 2017 je plánována i výuka studijního oboru přímo zaměřeného na studia maskulinit.
Kromě anglicky mluvících zemí, které v současnosti ovládají vědecký diskurs nejednoho oboru, se nepřekvapivě studia maskulinit pěstují ve skandinávských zemích – norský sociolog Øystein Gullvåg Holter v knize Can Men Do It? (Dokáží to muži, 2003) již krátce po přelomu tisíciletí ukazoval, nakolik je důležité (a realizovatelné), aby se prosazování rovnosti mezi pohlavími účastnily nejen ženy, ale i muži.
Ironické magazíny
Takzvané lifestylové časopisy představují jeden z nejpřístupnějších zdrojů toho, co je považováno za „normální“, a jejich vliv na veřejné mínění je přes slábnutí síly mediální scény stále značný, takže se i u nás v oblasti studia maskulinit k tomuto prostředí obrátila pozornost poměrně záhy. Přestože se Peter Jackson, Nick Stevenson a Kate Brooks v knize Making Sense of Men’s Lifestyle Magazines (Jak rozumět mužským lifestylovým časopisům, 2001) a David Gauntlett v publikaci Media, Gender and Identity (2002) rozcházejí v názoru, zdali lifestylové magazíny spíše udržují hegemonii určité formy maskulinity popíráním její sociální konstruovanosti, či naopak nabízejí škálu možných voleb, s nimiž se jejich čtenáři mohou identifikovat, shodují se v postřehu, že klíčovou roli v zobrazovaní soudobých mužů i v tom, jak čtenáři k předkládaným textům tematizujícím maskulinitu přistupují, hraje ironie. A Bethan Benwell se ve své práci Masculinity and Men’s Lifestyle Magazines (Maskulinita a mužské lifestylové časopisy, 2003) dopouští dokonce té opovážlivosti, že ironickou reprezentaci maskulinity, které jsme v časopisech svědky, považuje za novodobého vyzyvatele maskulinity tradiční.
Dějiny ironie, bohužel stále ještě nedostatečně zmapované, naznačují, že se tento výrazný rétorický prvek objevuje ve chvílích, kdy je sdílená představa o světě nahlodávána. Friedrich Schlegel v eseji O nesrozumitelnosti (Über die Unverständlichkeit, 1800) považuje ironii za „jasné vědomí věčné aktivity, nekonečného úplného chaosu“. Od dob romantismu, v němž koření starý známý individualismus, který tak sveřepě a rád podtrhává židličku všeplatnému významu a smyslu, ironie není ani tak druhem humoru nebo rétorickou figurou, jako spíš prostředkem, jak se vyrovnat s nekonečně proměnlivými možnostmi, mezi nimiž musíme vybírat a na základě toho jednat, ačkoli se platnost našeho výběru v příštím okamžiku pravděpodobně změní.
Ironie coby pouhý, byť destruktivní tropus se v tomto úhlu pohledu proměňuje spíš v pozitivní způsob, jak se vyrovnat s existenciálně zakoušeným chaosem světa. Sémiotická analýza ironie přítomné v lifestylových textech má navíc tu zřejmou výhodu, že na rozdíl od celkem umělých kategorií jako „restriktivní emocionalita“, „soutěživost“ nebo „antifeminita“ odráží každodenní sociální jednání mužů – je prostředkem, který skutečně ve svých všedních performancích využívají.
Zesměšňování maskulinních stereotypů, pohrávání si s požadavky a pokoušení pravidel pochopitelně ještě vůbec neznamená odmítnutí hegemonního ideálu. Sociální jednání spíše neustále zpochybňuje a zároveň utvrzuje platnost normy. To, že otce zůstávající na rodičovské dovolené, muže starající se o nemocné rodiče nebo vykonávající tradičně feminní profese (letuška, zdravotní sestra), pro něž se stále ještě zdráháme používat mužský ekvivalent, chválíme jako ty správné „jiné“, „nové“ nebo „alternativní“, zdaleka neznamená, že by ideál muže bojovníka či muže živitele ztrácel výrazně na síle. Zase se objevuje stará pravda, že norma platí, pokud si jí vlastně moc nevšímáme.
Tradiční macho
Lednovému článku v časopise Maxim nazvaném Hnutí za chlapskou snídani! Zrní nechte slepicím se podařilo v jedné větě prakticky shrnout vše podstatné, na čem „správná maskulinita“ stále stojí: „Vydatná snídaně po kvalitní ranní souloži či poctivém boxerském tréninku je opravdu základ pro spokojeně prožitý den.“ Žravost – sexuální výkonnost – a kulturně kontrolovaná agresivita. Po účelovém metaforickém rozšíření může platit, že žravost znamená i nemírnou konzumaci alkoholu či jiných návykových látek (chlap to přece ustojí) a že je možné se vzrušovat nejen s pěknou prdelkou i nad nabušenou motorkou. Občas to dokonce splývá v jedno, jak se lze dozvědět na webu silnicnimotorky.cz: „Honíš to půl dne po okreskách a pořád nemáš dost. Je ti jedno, že si zabloudil, že jsou všude rozbité silnice, pořád se chceš dál vzájemně pošťuchovat s motorem. Podvozek je tuhý, ale pohodlný. Nevlní se a máš o všem přehled. Cítíš nerovnosti, ale nemáš z nich strach, jen ti podvozek vstřelí do hlavy: Teď si přejel menší hrbol, trochu to zhoupne.“ Mluví se pořád ještě o jízdě na motorce?
Jak odhalila aucklandská odbornice na vzdělávání Louisa Allen ve své studii novozélandských středoškoláků věnované jistému trojskému koni, alternativnímu modelu takzvané romantické maskulinity, sex navíc nepropojuje jen erotické protějšky, ale i konceptuální protiklady. Přestože v sobě romantická maskulinita obsahuje prvky jako schopnost citové vazby, citlivost vůči emocím druhého, či dokonce starost a péči, které do hegemonní maskulinity jistě nepatří, Allen ukázala, že v praktikovaném sociálním jednání výrazně neodporuje tradičnímu „macho“ modelu, a dokonce, za nezbytné přítomnosti ironie, může být jeho trpěným soudruhem. Schopnost být atraktivní pro ženy přijetím poněkud změkčilejšího ideálu může totiž přinést plusové body i v rámci hegemonické maskulinity, jíž je sexuální atraktivita klíčovým prvkem. Sázka na alternativní formu maskulinity tak nakonec v důsledku vede k utvrzení platnosti tradiční představy o mužství.
Koření ironie umožňuje uvařit ze současné maskulinity guláš, který jede každému. A ironický pošklebek dává zelenou zabývat se tak přitažlivým tématem, jakým dnes maskulinita je, i médiím, které se jinak nálepce bulvární urputně brání. Na Britských listech kdysi v roce 2008 překvapil text Muži se v přítomnosti krásných dívek skutečně chovají jako blbci, který vycházejíc z dikce „vědci dokázali“ informoval čtenáře, aby si dali pozor při běžném kontaktu s pohlednými ženami, jelikož jim v jejich blízkosti slábne intelekt – důvodem je patrně to, „že muži se snaží využít co největšího množství funkce svého mozku na to, aby na krásnou ženu udělali dojem, takže jim nezbývá intelektuální kapacita na další úkoly“. Ať už byla příčinou zveřejnění takového textu vědomá sebekritika ze strany redakce, do níž se ženský pohled i po letech dostává spíš výjimečně, nebo jenom posměch adresovaný tak nějak všeobecně tomu racionálnímu a sebejistému plemenu, jež se bez spolehlivosti vlastního úsudku neobejde, jisté je, že výzkum zarezonoval. Že se heterosexuálně orientovaní muži rádi chytají do pastí krásných žen, totiž platí tak nějak esencialisticky a univerzálně.