Emeritní profesor moderní anglické literatury z University College London John Sutherland, uznávaný specialista na viktoriánskou prózu, ale i autor poučených analýz fungování knižního trhu, tématem své zatím poslední knihy možná leckoho překvapil. Odlehčené, jakkoli bezpochyby faktograficky precizní kulturněhistorické vyprávění o největším slonovi své doby asi není přesně tím, co by se od věhlasného literárního vědce na odpočinku očekávalo. Elegantně vypravený svazek Jumbo: the Unauthorised Biography of Victorian Sensation (Jumbo. Neautorizovaný životopis viktoriánské senzace, 2014) ale přesvědčivě dokazuje, že není malých témat – a v tomto případě ani chobotnatců. Z hlediska „velkých dějin“ zcela efemérní epizody ze života (a díla) slona Jumba možná nepřetékají dějinnými milníky, věhlasnými politiky a mocnými všech národů – ti se povětšinou maximálně coby nedospělí cucáci, s Winstonem Churchillem a Theodorem Rooseveltem v čele, svezou na jeho hřbetu – přesto nám ale o své době, lidském smýšlení a počínání (ale třeba přeneseně i o kultuře celebrit) řeknou možná více než leckteré mnohasetstránkové faktografické monumenty.
Životní příběh oné „senzace s chobotem“, podle které se dnes přeneseně nazývají velké boeingy i nadměrečné krevety, by zasloužil ne útlou knihu, ale přímo velkofilm: kromě sympatického hrdiny nabízí vrchovatě dramatických peripetií na pozadí různých atraktivních prostředí. Dětství ve Francouzském Súdánu (svoboda, poušť, tetelivě atmosférický západ slunce) střídají nešťastná léta v londýnské zoo (mlha, mříže, záchvaty sebepoškozování) a nakonec i něco těch radostnějších dní v Barnumově americkém cirkusu (cestování, show, alkohol). Jumbo, který jako hvězda žil, nakonec jako hvězda i umírá: neštěstí z nakládky, při níž došlo k čelní kolizi s projíždějícím vlakem, Barnum pro noviny prezentoval jako heroickou slonovu snahu o záchranu milované družky. A jako správná celebrita si Jumbo neodpočine ani po smrti a vydělává dál: na „vzpomínkové turné“ vyráží jeho kostra.
Sutherland se ale nespokojuje s odvyprávěním neveselé biografie. Lineární líčení Jumbovy cesty od kolébky k rovu, navzdory vší hrůze podané s neodolatelným nadhledem a humorem, je neustále narušováno nejrůznějšími odbočkami. Na první pohled mohou tato chobotnatá varia působit jen jako ledabylá směs zajímavostí a obskurit – přeskoky jsou to skutečně majestátní: jednou literární vědec vykládá Conradovo Srdce temnoty jako „nejdůležitější román o slonech bez slonů“ a o pár stránek dál zároveň děsí i baví vyprávěním o tom, kterak se jeden z Barnumových konkurentů rozhodl popravit provinivší se slonici Mary – oběšením (její fotografie je na Wikipedii, najděte si ji, je to jedna z nejbizarnějších věcí, jež lze vidět). Zpod té zdánlivé organizační nahodilosti ale prosvítá pevný řád hodný brilantního akademika a esejisty britské školy. Tam, kde by německý badatel popisem zvolené Methode zaplnil desítky stran a francouzský myslitel zaumně povykládal o výhodách rhizomatické organizace výkladu, sahá Sutherland po anekdotě z dětství. Zábavné, do prostoru vržené tříšti osobních konfesí (kromě dávné fascinace slony prý autora k psaní přivedla náklonnost k alkoholu, jíž měl s Jumbem společnou), sloních faktů a kulturnědějinných mikroexkurzů to ale na čtivosti a poutavosti rozhodně neubírá.
Úběžníkem celého toho textu „o slonech“ je samozřejmě v důsledku člověk. Ten, který pro své pobavení neváhá vyvražďovat celé druhy. Jednotlivé historky, například o kulečníku a kulečníkových koulích, jež se na přelomu 19. a 20. století vyráběly právě ze slonoviny, mrazivě pobaví, ve svém souhrnu pak zručně vystavěnou, a přitom zdánlivě tak nahodilou knihu povyšují na text hodný pozorného, či dokonce několikerého čtení. Ani ne třísetstránkový svazek totiž zvládá takřka nemožné: je zároveň povedeným humoristickým memoárem, strhující kulturněhistorickou sondou i naléhavým environmentalistickým manifestem. A přitom je to na první pohled jen drobná studie o jednom slavném slonu.
Autor je bohemista.