Šmírák to vzal za mě

Udat

Je to výpověď. Tak to máš mnoho možností.

Staneš se udavačem. Za peníze.

Měříš teplotu roštěnci

a další věta to z tebe udělá.

Můj kamarád je hospodář. Má záhumenek.

Vyjmenuji jeho zvířata: holubi, kozy, kočky,

prasata, pes, kachny, slepice, husy,

králíci, včely.

Známe se od roku 1995.

Je mladý a krásný s přešitou spodní čelistí.

Blondýn, atlet s vlnitými vlasy. Čistá buzna.

Hledá lásku, ale k dobytku se jiným

homosexuálům nechce.

Trošku blbě

Kočky mají hrubý jazýček. Ble.

Moje tchýně se potí. Ble. Ble.

V ubytovně jsou prochcané matrace. Ble. Ble.

Fotky mimin na Facebooku. Ble. Ble. Ble.

Mléková polévka. Ble. Ble.

Pro Páníčka, křesťané. Ble. Ble. Ble. Ble. Ble.

Informace populárně. Ble. Ble.

Pražská MHD. Ble. Ble. Ble. Ble.

Ty. A ty taky! Ble. Ble.

Vonící klid antiperspirantu ze Spolany,

pižmové parfémy na bílé klisně.

Bojíme se smradu, toho, jak zapáchá.

Žena, klisna bez antiperspirantu.

Bojíme se cigošskýho pižma, jak se drží.

Bílá košile, plná mošusu.

Bojíme se kouře ze Spolany.

Neralit v různých modifikacích.

Myšlenky se dají použít a stejně tak je můžeš nechat ladem

Napsal jsi podnikový oběžník, a to je první věc v MÉM životě, kterou jsem dočetla do konce. Nepropustná membrána má otvor. Jsou tam výkonnostní grafy s konkrétním obsahem. Cítím tvou potřebu zdůrazňovat dílo jako celek s neméně důležitým uvědoměním důsledku, nezmiňuješ jednotlivost. Předzvěst sporu se znalostí teorie majetku. Nutnost soustředění k analýze. Procesní myšlení o možném výkonu není navíc, má hodnoty bez principu působivosti. Má to třicet stran. Čtu to několik dní a cítím, že zahajuji něco nového. Přímost textu, první prázdná pro druhou přeplněnou. Samotná složitost nahrazena. Slovo v procesu práce myšlení. Myšlení rozpoutané touhou po nás. Sebezapřela jsem se pro užitek. Hospodaření s prostředky bez výjimek. Není potřeba odpouštět. Vůbec sis to nepodepsal a nemá to nějaké důležité číslo, a tak to v knihovně nechtějí. Omezen v prostředcích. Poprvé jsem pochopila, kdo jsi. Relevance komprese – průkazka k zachování.

Vezu ti květiny

Prskavky a svíčky můžeme nechat

bez obav zářit

V tomto čase

Myslím

Svátek má Anežka s oblými prsy

Konečně se můžeme pokusit o nějaké fotografie

S problémy si vůbec nemusíme lámat hlavu

Svátek má Anežka

Organizuji se tebou

Důvod ochrany hledám.

Zahrnuji tě polibky dědka.

Nevyvdat vnuka. Jsi vulgární a zkrátka svěží.

Nezapomenutelná je svatební noc,

co tě nečeká.

Na našem českém venkově pěkně trávíš.

Máš slušnou úroveň pohrdání, a to nás pojí.

Chvályhodná absence emocí.

Zachraň chlapce se smrtí blízkého člověka.

Zachraň mě.

Máselná kráva – kněžka astrálních cest.

Trochu je blbá

Opakování nepřináší stejné, protože

dnes je těžké se zabít

Mám známost s mužem

Známe se

Nic to neznamená, ale já na to myslím

/ / /

Meliorace pro tvůj ejakulát stejně nepovede k větší plodnosti. Tak si to nech.

Vzetí

Obdivovat tě nebudu,

tvé nejrazantnější představy

jsou pouze literární.

Milovat mě musíš pouze se zvláštním výrazem opožděné etapy.

Obdivovat tě nebudu, špatně spíš

a útočíš už jen krátce.

Mám dnes práci a jiné starosti

v hlavě.

Chystám únos.

Do týdne nebo do čtrnácti dnů.

Věříš mně? Obdivovat tě nebudu…

Až na vzácné výjimky jsme nuceni to spolknout

Stále ještě máme šanci, zřejmě

Kapalné palivo je nahrazeno tuhým

Vše si přejeme, vše si namlouváme

Možnost okamžitého odpalu,

americkej ptáčínek v zemi evropskýho doletu

Stále ještě máme čas pořídit několik fotografií

Čas bohatě naplněný záznamem

Nechci tě pobízet, ale vezmi si

Nabízená spása

Já mám takový kámoše, co hned

všechno zapomenou!

Já mám zase holku, co všechno vykecá.

Můj milej má tátu, co je mrtvej.

A ptáci zpívají…

Já mám takový boty, že je dostanu

až k narozeninám.

Já mám zase fichtla, co když ho nevopravim,

nebudu na něm moct jezdit.

A ptáci zpívají…

Já, já sem ztratil chuť i s čichovejma buňkama!

To já, kámo, já ti řikam, buď rád.

A ptáci zpívají…

Za mírem

Ptáčínku, ty amerikáne – Bratře!

Vzlétni a třeba i spadni

Kamaráde!

Ty černej kovboji

A ty, Pepíčku Zímo

Dej, ať rozvijem se v poupěti

Ať naše holubice zase letí

Blízcí si nejsme, ani věrní

Slyším Tě, sokole, vítr to dul

Duli, duli, duli, duli, sokolíku

I kdybych klouzl a odřel se třeba

Vydržím, kamaráde, vydržím…

/ / /

Existuje­li zajíc, pak králík také. Co můžeme, ochočíme si. Hujája hujaja. Podívej se na mě, jak já vypadám, podívej se dobře, já totiž nemám zrcadlo. Mám vyrážku, nebo je to lepší? Vezmi tu tašku a dej do ní škopek. Kdyby zvracela nebo na ruce.

To auto, co tě přejelo, bylo úplně v pořádku

Moje holka je tlustá

Chtěla se kvůli tomu zabít

Nožem

Nepovedlo se jí to, protože má tlusté i ruce

Chtěla jsem jí ukázat, jak na to

A mně, mně se to povedlo

/ / /

Moje buchta leží na gauči, dělá v kanclu a telefonuje s důležitými lidmi. Čekám, až přijde domů a po šukání budu moct vypadnout.

/ / /

Děti se dají snadno opustit

Darina Alster se ptá, proč si tu

Nikolku nenechám

Darina je trochu chytrá, ale ptá se,

jako kdyby nebyla

Děti se dají snadno opustit…

bez dozorce…

Vzít si je můžeš těžce… s dozorci

a pod výhrůžkou,

s lustrací a nejistotou, s láskou a nenávistí

Jestli ti to vadí, tak mu to můžeš zakázat,

ale myslím, že se ti to nepovede

Je hodně problémů

a na některé nemá cenu upozorňovat

Šmíráku, díky, že jsem mohla něco udělat

Chtěla jsem minulou sobotu vydržet vzhůru, než tě dovezou

Mojí lásku vezou dva pitomci do lesa

Je statečná a upozorňuje na zvířata

Vletí na pole a já spím a nevím to

Šmírák to vzal za mě a co teď…

V jámě

Její bytí opřel o zadní skály,

jako když odpočívá.

K dílcům přihrnul hlínu.

Kdybys to mohl udělat,

tak mně alespoň nějakou dobu

nezakrývej obličej.

V jamce

Sedíš sám. Signální funkce víry je získaná.

Ubožáčku, co je ti?

Chutě skoč a vyskoč.

Sedíš sám.

Co strach nedovolí, dovolíme si sami

Polský satanismus a jemný americký pohyb existuje

Liga křesťanských Mistrů volí

Do Velké noci slibuje nám novou hlavu

Součástí trachtace bude přehlídka, pochod,

hlášení pomocí chemického kouře

Římské šamanství navzdory předsevzetím existuje

Od naší „adoptované indické dcery“

Každý den se, maminko, postím

V neděli se postím dvakrát

Ze sta možných bodů z testu mám sto

Cítím se dobře a ráda si prohlížím obrázky

Necítím manipulaci a ani ty se tím netrap

Umím poradit každému, tak proč ne tobě

Vím, že chybuji, ale ty více

Každý den se, maminko, posti

V neděli se posti dvakrát a večer se podoj

č. ú. 0987­552252555­2789

Vážná věc

jak mrdáš něco opuchlého…

Vážná věc, pane.

Sociální nejistota.

Vystavuješ se při žebrání.

Vážná věc tvého kamaráda.

Holotropně certifikovaně dýcháš.

Pomocí mojí znova vážně umíráš.

Vážná věc,

jak už ti to nevěřím.

/ / /

Abraka dabra

Aplikuji na tebe píču

Navždy, nafurt, nastálo

Strach mého muže

(úryvek z knihy)

S mým jsme vyrostli každý na jiném místě, v jiném městě. On v malém a já ve velkém. Oba jsme vyrostli ještě v tiché době. On měl rodinu s penězi a já bez peněz. On v centru maloměsta a já u nádraží s margošema, ale telefon jsme měli. To bylo nadstandardní. Oni ho měli, protože můj měl stranickou matku. My jsme ho měli, protože Pruner pracoval u spojů. Televize nás nezajímala. Moje město bylo o dost černější. Emoce byla jednoznačně silnější. To mám vyučené naprosto. To mám nejlépe jasné. Tvar, hmotu, obrys, šablony. Komprese je jediná možná. K objemu dat komprimuji pro odvíjení mnohého mnoha. V každém se nacházím, jako i on. Na druhou stranu je to jinam. Mnohoznačné vychází z jednoznaku. Jednoznak nespočívá v minimálním. Je v mnohém pro ještě větší mnohosti. Komprese je kapitální život. Je rozdíl mezi málem a kompresí mnohého. Denisiny babičky zacházejí s málem a komprimované nerozkládají. Čtou jej jednoznakem prostého. Mnoho čte tímto a umírá tak. Můj čte svobodně a nezřízeně. Je velké silné chytré hovado. Podmínkou k životu se mnou je jeho strach z opuštění, jeho strach o mě. Koně nejsou lepší než prasata. Nevybarvená černá města mám raději než Krumlov a Prahu. Je tam zvuk. Předsíň, kde nemá cenu se zouvat. Žádná sběrná parkoviště. Miluji pět starých žigulíků na dvoře, kterými parkuješ nárazník na nárazník s mercedesem a pontiakem. Parkuješ a vůbec se nesereš s nikým a s ničím. S mým jsme měli žigula, červeného, kombi. Měl hnědá koženková křesla. Vozili jsme v něm všechno, co se tam vešlo, a v prosinci po revoluci jsme s ním vyjeli do Paříže. Měla jsem tehdy jen jedno dítě a dala jsem jí na zadní sedadlo uříznutej kus molitanu a peřiny. Žádný pásy, žádná homologovaná sedačka. Padesát kilometrů před Paříží to můj narval do svodidel. Má se ani nestihla leknout a spadla a spala dál. Já taky. Můj se vyděsil a byl potom jako ostříž. Měli jsme hodně starých kár. Zlatého opla, také combi. Lítala jsem s ním, co to dalo. Můj vystřihnul fakující ručičku z černý samolepy a nalepil ji na ten zlatý lak. V tomhle autě jsem vozila psy a další děti, toho mýho do Německa, protože byl po revoluci pendler. To byla jeho šťastná doba. To se bál nejméně. Němci po revoluci začali zaměstnávat Čechy a my Ukrajince. Napřed tam byl načerno a spal v maringotce. Šéf byl ale slitovnej, a protože mu tam můj a ještě jeden Čech dobře pracovali, udělal jim chatku s kuchyní a s koupelnou i s teplou vodou. Vydělával tam, abych měla větší dřinu a z ní pak nakonec ten barák, co máme. Šest let tam byl a málo jsme se viděli. Má zatím vyrostla a já opravovala zlatého opla barvou na plot, aby nám dali technickou. Měl místo výfuku přidrátovanou petinu a na dojetí to stačilo. Nakonec si ho odvezli a dojezdili na černým krosu. Květa dřel na pile v Německu a vyčítal si tu moji dřinu tady v Čechách. Za nic na světě bych si to s ním nevyměnila. Tenkrát ne. Teď už ano. Tenkrát jsem byla pitomá. Teď už nejsem. Jediné, co nemůžu dělat, je nějaké jiné dělání. Opravdový život je pitomost. Válka je všude, ale jen někde se zabíjí pravými zbraněmi. Zabíjí se všude a hodně se zabíjí i tady. Zabíjí se až do smrti lidí, ne jen tak literárně. Vrah dokonce dostane i zaplaceno. Četla jsem o zabíjení, viděla o něm film, vím o něm, ale ještě jsem nikoho nezabila. Asi ale myslím vraždu. Zabití je těžká věc, ale vražda je plán. Je to osnova, stať, závěr. Můžeš si to objednat pro své, ale i pro sebe. Zabití ne, zabití neobjednáš. Přemýšlím o výhodách a jsou určené strachem. Třeba když vraždíš, tak jednoznačně víš, co děláš. Jinak to je zabití. I když jsi pako, je to zabití. To je jako rozlišovat mezi smrtí a umřením. Jde asi spíš o potrestání. Jestli pokárat nebo potrestat nebo vůbec nic. Jsem slitovná i se zabijáky. S modlenci ne. S modlenci a kleknami slitovná nejsem. Neměli jsme peníze na nějaké věci a na nějaké jsme jich měli dost. Ušila jsem si šaty z ukradené nemocniční gázy, bundu z hadrů na podlahu a plavky. Plavky z plátna na bílé šňůrky. Modrobílé s proužky. Ve dvanácti letech. Tohle jsem si ušila, abych se už mohla začít nabízet. Z materiálu OÚNZ jsem měla hodně věcí a vojáky jsem měla. Moje ségra, co je fakt dost vtipná, to vymyslela. Sestry na nočních ve fakultce motaly gázové tampony a sterilizovaly je v papírových sáčcích. Asi po dvaceti. Naše matka je nejenom motala, ale i kradla. Říkali jsme tomu přinést domů. Okresní ústav národního zdraví – Fakultní nemocnice Bory byla zdrojem mnoha mých kusů oblečení. Matka byla šikovná a nebála se přinést domů nejrůznější léky a materiály. Sestra si těmi tampony odličovala oči a skládala je na stolek jeden vedle druhého jako vojáky. To pojmenování se ujalo a deset let to potom pokračovalo. Potom byla Revoluce. Všechno na světě může někoho zabít, ale revoluce, revoluce to má za úkol. U nás nezabila. Jsme na to pyšní a já nevím proč. Co když já někoho zabiju, a nezabila bych, kdybych padla v revoluci. Byla bych hrdina a teď budu padouch. Řvu, jak dlouho to jde. Mám velkou výdrž a můj říká, počkej, až ti praskne žilka v hlavě a budeš v prdeli. Říkám, počkej, až ti praskne žilka v prdeli, a mlčím, dál už neřvu, protože mně to zkazil. Je to zkažený. Počkej, až mě jednou necháš…

Je v nás něco cikánského. Cikánské národní divadlo. Zlatá kaplička, maringotka národa. Růže, hadry, ozdoby. Vegas lidovosti. Pochopené masou. Cikánské divadlo. Exhibice, okouzlení, přehlídka šikovností. Otec mé matky uměl chytat hady a také máme takovou fotografii. Vzpíral, stěhoval kostel, chytal hady, mluvil mnoha jazyky a jinak nebyl nikým. Nikomu nechybí. Věděl asi, že to tak je, a zabil se skokem z okna. Jeho syn se zabil skokem pod vlak a celá rodina se bála, kdo se ještě zabije, a byl to ještě bratr mého otce a nikdo nedělá trágu. Národní tragédie to je, když se zabije třeba sportovní hrdina. Kopač gólů je nejvíc. Smrt je hierarchická jednoznačně. Hned po fotbalistovi je smrt dítěte a potom je hned hokejista, popová hvězda a politický vězeň. Smrt prvoligového hráče na vrcholu kariéry je ukřižováním a národ zapálí svíce jako ve Šmírákově chrámu. Emoce jsou v orgasmickém oblouku a je to přehlídka, výkon národního herectví. Důvod, proč si dokážeme na kapličku nastřádat dvakrát. Je v nás něco cikánského. Příslušenství je překážka, není to rozšíření. Je mnoho mnohého pouze jako totéž. Rozptýlení jako příští možnost jednotného. Neskutečné je jím jen v záporu jazyka. Antikrist jako opozice neskutečného jej potvrzuje pro větší počet příslušníků víry. Některé mé jsou cigošky. Uměj prát prádlo jako nikdo na světě. Drhnou ty hadry a já myslím na to, kdy přestanou. Gadžové čekají na zázrak a jsou to pitomci. Klekny a modlenci. Mě chtějí líbat, protože jsem jako labuť. Mé, mé černé chtějí líbat jen málo nebo vůbec ne. Nevím to sama, ale říkají to. Drhnou si kalhotky, obouvají se do bílých tenisek. V noci mě pozorují, učí se, jak labutě spí. Má velká černá má bílého. Slouží mu do roztrhání duše. On rozbíjí v mém bytě dveře pěstí. Pak ze strachu přede mnou ty dveře tmelí a zase je rozmlátí vztekem. Je horký a nevěrný. Má černá neví, kolik peněz dluží. Mám i bílé. Bílé labutě. Krásnější než nebe. Jsou nešťastné a bojí se. Mé, kolik jich ještě bude… Žena mého otce stále omílá, počkej, ty tě dají do držky už v deseti. Já říkám, Vlasto, drž hubu, nebo ji rozbiju já tobě. Říkám, strč si to do prdele, a ona zavěsí telefon. Matce se neříká, že je píča, ani když jí je. Já ano, já jí to říkám. Je tím vychovanější. Vychovávám mé vychováváním na rukou, jinak né. Jinak to nedělám. Jinak si rostou jako dříví v lese.