V jakém světě chceme žít?

Život historika Tonyho Judta a vrstvy jeho identity byly pozoruhodně pestré. Narodil se v Anglii v židovské rodině marxistického světonázoru a východoevropského původu. Za studií v Cambridgi si prošel krátkým sionistickým obdobím a celkem dva roky strávil v Izraeli. Profesně se etabloval jako historik zaměřený na francouzské sociální dějiny a opakovaně ve Francii pobýval. Už ve středním věku, v osmdesátých letech, objevil svět polského a československého disentu, naučil se česky a díky přátelům i studiu získal hlubší vhled do středoevropského regionu. Dlouhá léta přednášel na amerických univerzitách, během devadesátých let se stal vlivným a oblíbeným esejistou a komentátorem a později za Bushovy vlády hlasitým kritikem americké politiky, včetně války v Iráku. Roku 2008 onemocněl paralyzující nervovou chorobou, stihl ještě na lůžku namluvit „manifest sociálnědemokratického univerzalismu“ Zle se vede zemi (2010, česky 2012) a knihu rozhovorů Intelektuál ve dvacátém století (2012, česky 2013), než svému onemocnění o dva roky později podlehl.

Dědictví 20. století

Intelektuál ve dvacátém století sleduje právě různorodé vrstvy jeho osobnosti: obsahuje kapitoly Žid a jeho otázky, Politický marxista, Východoevropský liberál či Americký moralista, každá začíná Judtovým stručným biografickým shrnutím daného údobí a pokračuje hlubší reflexí příslušných témat v dialogu s Timothym Snyderem – ať už se jedná o fenomén holocaustu, založení státu Izrael a kritiku jeho represivní politiky nebo o vliv marxismu/komunismu, domýšlený v jeho konkrétních historických důsledcích napříč Evropou.

Rozhovor je to vzácně rovnocenný, podle Judta „nejlepší, v jaký mohl doufat” – nejde jen o sled otázek a odpovědí, ale o pozoruhodně živý dialog dvou renomovaných historiků, kteří promýšlejí dvacáté století celoživotně, každý po svém, a přece ve zvláštní symbióze. (Snyder se specializuje na dějiny střední a východní Evropy, je mimo jiné autorem i u nás hojně komentované knihy Krvavé země – Evropa mezi Hitlerem a Stalinem, 2010, česky 2013.)

Pozoruhodné je, že ačkoli valnou část knihy zabírají úvahy o politických ideologiích dominujících minulému století (fašismus/nacismus, komunismus/marxismus a liberalismus), Judt odmítá chápat toto století primárně jako „velkou bitvu mezi ­ismy“, respektive mezi demokracií a komunismem, levicí a pravicí, svobodou a totalitou. Zásadnější mu připadá kontinuální „diskuse ohledně rozmachu státu“: Jaký stát si svobodní občané přejí? Co jsou za něj ochotni zaplatit a jaké úkoly má plnit?

Koncentrovaná odpověď na tyto otázky stojí za delší citaci: „Triumfálními vítězi dvacátého století byli z tohoto hlediska liberálové devatenáctého století, jejich následovníci vytvořili sociální stát ve všech jeho proteovských podobách. Dosáhli něčeho, co se ještě ve třicátých letech jevilo skoro nepředstavitelné: vytvořili silné, demokratické a ústavní státy s vysokým zdaněním a aktivní politikou intervence, jež do sebe dokázaly pojmout komplexní a masové společnosti, aniž se uchylovaly k násilí nebo represím. Jen tak bezstarostně se tohoto dědictví vzdát by bylo bláznivé.”

Tato pasáž obsahuje nejen jádro Judtova sociálnědemokratického přesvědčení o blahodárných poválečných desetiletích, ale i typický znak jeho myšlení – teze historika se přirozeně prolíná s názory a preferencemi angažovaného intelektuála, kterému nejde jen o úzce vědeckou pravdu (v akademické obci se ne náhodou cítil jako solitér), ale vždy hledá širší smysl dějinného procesu a v posledku směřuje k otázce výsostně politické: V jakém světě chceme žít?

Výzvy století našeho

V sedmdesátých letech přišel podle Judta zlom, krize poválečného sociálnědemokratického konsenzu a nástup individualisticky privatizační politiky, zosobněné na jedné straně Atlantiku Reaganem a na druhé Thatcherovou. Konec studené války přinesl „vítězství svobody a demokracie“ jen zdánlivě, devadesátá léta byla až příliš naivně optimistická a období po roce 1989 vnímá Judt v globálním kontextu jako ztracená léta – „roky, které sežraly kobylky“. Soukromé a zprivatizované bylo často automaticky považováno za efektivnější a funkčnější.

Judt vidí „klíčové dilema” současné politiky právě v tom, zda společnost integruje, nebo ji naopak rozkládá a atomizuje. Jedním se symptomů rozkladné tendence je rostoucí (příjmová) nerovnost, vedoucí k životu v uzavřených mikrospolečnostech a ohrazených komunitách „se střeženým vjezdem” (míněno doslovně i metaforicky). Separace a strach – z jiné sociální skupiny, z imigrantů a podobně – tu jdou ruku v ruce a výrazně ve společnosti podrývají „pocit vzájemné potřeby a společného zájmu”.

Evropské demokracie – zejména ty západní a skandinávské – zvládají podle Judta „politiku společenské soudržnosti” mnohem lépe než Spojené státy, kde postupně mizí střední třída a vedle malého procenta superbohatých roste počet těch, kteří si navzdory spotřebnímu dostatku nemohou dovolit kvalitní vzdělání a jimž se ztenčují šance na důstojné stáří (fenomén „americké chudoby”). Judt zároveň analyzuje specificky americké napětí mezi „welfare” a „warfare state” – minimálně od šedesátých let jsou výdobytky sociálního státu ohroženy či nepřímo znemožňovány vojenskými intervencemi v jiných částech světa. Nemůžete budovat „velkou společnost” a současně platit válku ve Vietnamu, Iráku či jinde.

Pochopit vlastní minulost

Vášnivou a promyšlenou obhajobu sociálnědemokratického uspořádání – ovšem nikoli ve smyslu úzce stranickém – zná Judtův čtenář už z jeho eseje Zle se vede zemi. V tomto rozhovoru se jen lépe ozřejmuje její historická situovanost v kontextu osobní zkušenosti. Judt se Snyderem podniká „malý návrat do vlastní minulosti“, aby lépe „pochopil vlastní příspěvek ke zkoumání cizích minulostí“. Výsledkem je fascinující kniha a reflexe minulého století na půdorysu jednoho pozoruhodného životního příběhu.

Autor je doktorand politické filosofie na FF UK.