Přední evropští intelektuálové odložili svoji skepsi a kritičnost a vyzývají svět, aby Ukrajincům pomohl ke svobodě. Na první pohled záslužný počin překvapuje naivní vírou v myšlenkovou jednotu protestujících a v dobro proevropského stanoviska.
Desítky světově známých intelektuálů se podepsaly pod výzvu k takzvanému Marshallovu plánu pro Ukrajinu, který má „umožnit demokratickou transformaci země a ukrajinské společnosti zaručit plná občanská práva“. Ukrajinská veřejnost prý totiž během posledních několika měsíců prokázala „svou úctyhodnou občanskou vyzrálost“ a důsledně se zasazovala o obranu lidských práv. Proto signatáři vyzývají vlády a mezinárodní organizace „k podpoře Ukrajinců v jejich snaze změnit zkorumpovaný, brutální režim a nestabilní geopolitickou situaci země“.
Za evropské hodnoty
Polský sociolog Sławomir Sierakowski, jenž výzvu inicioval, v průvodním dopise píše, že Evropská unie doposud Ukrajinu přehlížela a nechávala ji napospas putinovskému Rusku. To se údajně odrazilo i ve špatně nastavených podmínkách finanční pomoci, která byla Ukrajině nabídnuta při přístupových rozhovorech. Nabídnuta totiž byla pouze necelá miliarda eur, a ta by ani zdaleka nevyrovnala hospodářský propad způsobený odklonem od Moskvy. Ukrajina si dle Sierakowskeho a dalších signatářů zaslouží plnou podporu Evropské unie. Vždyť tam lidé protestují pod evropskými vlajkami a hlásí se k jejím hodnotám.
Nicméně onen boj ukrajinského lidu za „evropské hodnoty“ je pouhou rétorickou figurou. Více než čtyřicet procent ukrajinské populace totiž – i při vědomí policejní brutality na demonstracích – totiž nadále s připojením Ukrajiny k Evropské unii nesouhlasí. Vysloveně proevropskými postoji se pak vyznačuje především západní část země. Ukrajinský sociolog Volodymyr Iščenko připomíná, že lidé žijící na jižní a východní Ukrajině, kde se koncentruje těžký průmysl, se „obávají nárůstu konkurence jako důsledku začlenění Ukrajiny do zóny volného obchodu a zpřetrhání vztahů s ostatními bývalými sovětskými státy. Bojí se, jaké to vše bude mít dopady na pracovní místa a životní úroveň. Neodmítají demokracii, ale programy strukturálního přizpůsobení a úsporná opatření související s půjčkami Mezinárodního měnového fondu, jež se příliš neliší od těch, proti kterým v nedávné době v Evropské unii demonstroval ještě větší počet protestujících.“
Podobně se to má i s davy lidí, kteří mávají vlajkami a radostně vykřikují proevropská hesla. Kromě vlajek Evropské unie a Ukrajiny lze často zahlédnout i červenočernou vlajku ukrajinských nacionalistů, takzvaných banderovců. Právě k odkazu Stepana Bandery se totiž hlásí jedna z nejsilnějších opozičních skupin, extrémně pravicová Svoboda, jež na počátku roku uspořádala k výročí narození vůdce ukrajinských nacionalistů a kolaboranta s nacistickým Německem pochod, kterého se zúčastnilo na patnáct tisíc lidí. Na protivládních – podle signatářů zmíněné výzvy proevropských – demonstracích pak často zní zvolání jako „Sláva Ukrajině!“, „Sláva hrdinům! Sláva národu!“ nebo třeba „Smrt nepřátelům!“
Intelektuální kýč
Když se bojuje za lidská práva a západní hodnoty, sbírají se hlasy takřka samy. Kdo by se nechtěl postavit na stranu dobra proti zlu, které je navíc v případě ukrajinských protestů reprezentováno Vladimirem Putinem. Nicméně černobílé vidění světa, které se ve výzvě k Marshallovu plánu pro Ukrajinu vyjevuje, může jen těžko zemi pomoci z politické a ekonomické nestability. Povrchní řeči o evropských hodnotách a dotacích jsou ve skutečnosti pouhým morálním kýčem. Slavoj Žižek, který je rovněž signatářem výzvy, ve své nedávno přeložené knize Násilí (2008, česky 2013; recenze v A2 č. 26/2013) píše: „Když liberální komunisté bojují proti subjektivnímu násilí, způsobují tím zároveň násilí strukturální, které vytváří podmínky pro výbuchy násilí subjektivního.“ Můžeme konstatovat, že sám Žižek se nyní svým podpisem ocitl v pozici právě takového „liberálního komunisty“, tedy někoho, kdo věří v možnost sociální alternativy v rámci globálního kapitalismu.
Protesty na Ukrajině vypukly poté, co vláda v čele s prezidentem Viktorem Janukovyčem odmítla pokračovat v dalších přístupových rozhovorech s Evropskou unií. Protesty nabývaly na síle a současně se měnila i jejich povaha. Už nešlo pouze o přístupové rozhovory, demonstrovalo se proti vládě, policejní zlovůli a porušování lidských práv. Mobilizovaly se různé skupiny obyvatelstva, které jsou zklamané nejen současnou politickou situací, ale i výsledky takzvané oranžové revoluce z roku 2004. Nelze přehlížet, že důležitý hlas má v protestech také extrémní pravice a lidé napojení na místní oligarchii. Této směsici často protichůdných stanovisek tedy nyní bez dalšího rozlišování fandí celý Západ v čele se Zygmuntem Baumanem, Ulrichem Beckem nebo Carlem Ginzburgem.
Ironizování postoje akademiků a intelektuálů, kteří svým vystoupením pouze stvrzují status quo, by samozřejmě nemělo zastřít skutečnost, že ukrajinský lid touží především po spravedlivějším politickém systému ve vlastní zemi. Možná by stačilo, kdyby evropští intelektuálové a s nimi i Žižek pořádně promysleli jeden z jeho výroků: „Když vidíme demonstrovat davy, útočit a zapalovat budovy a auta, lynčovat lidi a podobně, neměli bychom zapomínat ani na transparenty, jež drží nad hlavami, a na slogany, které skandují, aby podpořili své činy.“
Autor je historik.