Krvavý kult nadšenců

Rozmach videotechniky v druhé polovině 20. století vedl k revoluci, která sice nebyla tak zásadní jako vynález samotného kinematografu, nicméně bezpochyby otevřela audiovizuálnímu umění úplně nové obzory. Domácí video umožnilo natáčení prakticky komukoli, kdo o to měl zájem. Technologie VHS tak dala vzniknout ohromnému množství ryze amatérských a nadšeneckých videí, ať už šlo o ryze soukromé záznamy z rodinných oslav či dovolených, nebo o tvorbou určenou pro veřejnost. Asi nejlepším příkladem rozkolísanosti domácího a veřejného prostoru je přitom dnes již legendární projekt Raiders of the Lost Ark: The Adaptation (Dobyvatelé ztracené archy – Adaptace, 1989). Tři američtí teenageři, kterým bylo v prvním roce natáčení dvanáct let, vytvářeli záběr po záběru remake Spielbergovy klasiky Dobyvatelé ztracené archy (Raiders of the Lost Ark, 1982) jako co nejpřesnější kopii originálu, ovšem na videokameru, v čistě amatérských podmínkách a s minimálním rozpočtem. Natáčení trvalo sedm let a film měl premiéru v auditoriu místní továrny na Coca­Colu.

Zpomalený masakr perlíkem

Éra VHS navíc kromě technologické dostupnosti přinesla amatérským nadšencům také mnohem přátelštější distribuční prostředí. Praxe půjčování videokazet nutila videopůjčovny poptávat stále nové tituly, takže vznikla celá řada specializovaných videodistributorů, kteří chrlili na trh velké množství laciných snímků. Většina z nich sice vznikala v profesio­nálních studiích, nicméně distribuční firmy často akceptovaly i nabídky amatérů. Značná část „domácí“ videoprodukce přitom spadala do komerčně vděčného žánru hororu, konkrétně slasheru („vyvražďovačky“, tedy hororu s psychopatickým či démonickým sériovým vrahem). Takový film bylo možné pořídit za relativně malé peníze a v nenáročných lokacích – v lese, v obýváku nebo na zadním dvorku. Šance na distribuci takového filmu přitom zůstávala i v konkurenci záplavy profesionálně natočených titulů stejného žánru poměrně vysoká.

Řada zdrojů, včetně producenta samotného filmu Billa F. Blaira, uvádí jako historicky první snímek natočený na video a zároveň určený výhradně pro distribuci na kazetách oklahomský slasher Blood Cult (Krvavý kult, 1985), distribuovaný obskurní společností United Entertainment Pictures. Příběh satanistické sekty, která sekáčkem na maso sužovala studenty vysokoškolského kampusu, ovšem předběhly přinejmenším horory Penzion pro svobodné dámy (Boarding House, 1982) a Sledgehammer (Perlík,1983).

Sledgehammer nadto představoval začátek dlouhé a plodné kariéry kalifornského režiséra Davida A. Priora, který se později stal ústřední osobností malé profesionální produkční firmy Action International Pictures, chrlící desítky nízkorozpočtových akčních videofilmů. Úderný název snímku odkazuje na oblíbenou zbraň svalnatého maskovaného fantoma, který masakruje obyvatele domu s temnou minulostí. Prior snímek údajně tvořil s tím, že se potřeboval naučit natáčet, nechtěl však jít na filmovou školu. Většina filmu se točila přímo u Priora doma, herecké osazenstvo tvořili převážně jeho přátelé, včetně bratra, kulturisty a manekýna Teda, který později hrál i v některých režisérových profesionálních filmech. Samotné natáčení a postprodukci měl na starosti čtyřčlenný tým najatý ze společnosti, která vyráběla televizní reklamy pro místní firmy. Na rozdíl od pozdějších amatérských videofilmů navíc Sledgehammer daleko častěji a kreativněji pracuje s různými funkcemi videokamery, jako je zpomalování videa, barevné modifikace obrazu či prolínačky.

Krvelačný venkov

Nadšeneckou sféru naproti tomu nikdy nepřekročili další pionýři videohororů, pensylvánští bratři Mark a John Poloniové. Ti podle vlastních slov natáčeli svá první hororová dílka na osmimilimetrovou kameru už v dětství. Na prahu dospělosti pak na otcovu kameru natočili na farmě kamarádovy babičky snímek Splatter Farm (Krvavá farma, 1987). Duo nadšenců obstaralo osvětlení, kameru, střih, chudé speciální efekty a ztvárnilo i hlavní role. Jednoduchý příběh přitom překypoval exploatačními atrakcemi: Alan a Joseph tráví prázdniny u tetičky projevující incestní sklony a jsou terorizováni sadistickým nekrofilním údržbářem jménem Jeremy, který potají holduje orálnímu sexu s uříznutou hlavou zálesáka a nakonec povraždí všechny obyvatele farmy. Jednoho z protagonistů předtím vysvlékne, sváže v kůlně, znásilní, pomočí a probodne vidlemi.

Na kazetách film vydala dnes již zaniklá firma Donna Michelle Productions, která předtím uvedla pouze jiný amatérský titul The Abomination (Ohavnost, 1986), a na distribuci podobných nadšeneckých projektů se soustředila i nadále. Mark Polonia na adresu této firmy uvedl, že jejím hlavním zájmem bylo co nejrychleji opatřit i nejlevnější video lákavým přebalem a zásobovat dostatečným počtem kopií regály půjčoven. V případě Splatter Farm tak došlo k brysknímu vydání hrubého sestřihu, původně zamýšleného jen jako propagační materiál, aniž by tvůrci kdy obdrželi honorář. Poloniové si v devadesátých letech založili produkční firmu Polonia Brothers Entertainment, pod jejíž záštitou dodnes vzniká řada tuctových nízko­­­roz­počtových hororů, z nichž už se žádnému nepodařilo vyvolat výraznější zájem diváků či filmových publicistů.

Přibližně ve stejné době jako Splatter Farm vznikal i jiný rurální videofilm, laděný do lehčího tónu. Nesl název Redneck Zombies (Řepácké zombie, 1989) a pojednával o venkovanech změněných radioaktivní pálenkou v kanibalistické krvežíznivce. Ve videorozhovoru z roku 1998 režisér Pericles Lewnes a producent Ed Bishop uvádějí, že jako první k filmu vymysleli chytlavý název a celé dílo pojali jako rozvolněný sled krvavě komediál­ních scének. Nevázanému duchu odpovídá i to, že suroviny na speciální „gore“ efekty se nakupovaly v potravinách – představitelé „řepáckých“ zombií si nanášeli na obličeje rozmělněné kukuřičné lupínky s medem a barvivem a přežvykovali skutečné vnitřnosti od řezníka.

Pravá nezávislá filmařina

Své místo v dějinách amatérských videohororů však Redneck Zombies získaly především tím, že šlo o první podobný snímek, který distribuovala filmová společnost Troma. Lewnes a Bishop v rozhovoru líčí, jak se vydali s batohy a kopií svého filmu do New Jersey, kde Troma sídlí, přesvědčit jejího prezidenta Lloyda Kaufmana, aby snímek distribuoval. Troma se v té době sice již zaběhla jako producent „splatstickových“ krvavých komedií, Kaufman měl nicméně o uvedení této ryze lidové a nepokrytě neumětelské legrácky značné pochybnosti. Lewnes prý nakonec oplátkou za distribuční podporu Tromy musel nádeničit na několika Kaufmanových projektech v pozici komparsisty či tvůrce speciálních efektů. Redneck Zombies navíc nadlouho zůstaly jeho jediným hraným režijním projektem.

Troma si naproti tomu distribucí amatérských videohororů postupně udělala jméno. Kaufman dnes prohlašuje podomácku natáčené brakové filmy za „tu pravou nezávislou filmařinu“ a svou firmu za její ­vlajkovou loď. Dokonce organizuje festival amatérských hororů Tromadance (název odkazuje na největší festival americké nezávislé kinematografie Sundance), financovaný výhradně z příspěvků od fanoušků. Pokračující demokratizace natáčecích technologií, kterou přinesly digitální videokamery, a stále se rozšiřující fandom hororových příznivců, ochotných nakupovat DVD se staršími i novými amatérskými filmy, vedl k rozmachu nadšeneckých projektů, kterých dnes lze napočítat stovky.

Díky bonusovým materiálům na DVD vydáních starších videotitulů se také dočkali uznání tvůrci průkopnických filmů, kteří ve své době byli často opomíjeni. Vedle Poloniů a Lewnese lze rozhodně jmenovat mysterióz­ní figuru Chestera Turnera, režiséra obskurního videa Black Devil Doll from Hell (Černá ďábelská panenka z pekla, 1984) s kompletně afroamerickým obsazením. I v době internetu Turner dlouho zůstával naprosto záhadným tvůrcem, a to až do loňského roku, kdy se distribuční společnosti Massacre Video, jež připravovala DVD vydání jeho snímků, podařilo tvůrce vystopovat a dokonce uspořádat projekci s účastí režiséra.

Autor je fanoušek hororů.