Nedelegovat politiku jinam

Angažujete se proti prekérním pracovním podmínkám, především proti práci zdarma. Jak postupujete?

Sbíráme poznatky na základě kolektivního mapování situace. Jsme v kontaktu s těmi, kteří jsou postiženi prekaritou a nestabilitou v práci či v soukromí, vyhledáváme instituce, které nabízejí pracovní stáže a praxe za podivných podmínek, pořádáme workshopy a diskuse se studenty a absolventy vysokých škol, organizujeme přímé akce a pomáháme s podobnými aktivitami spřízněným skupinám, hlavně těm, které působí v oblasti vzdělání, kultury a umění. Spolupracujeme například s Asociací pracovníků z Latinské Ameriky, s níž jsme se účastnili akcí na protest proti zátahu britské Agentury hraniční kontroly na pracující migranty. Podpořili jsme akce uklízeček a uklízečů v kulturních institucích nebo Boycott Workfare – kampaň proti nucené práci pro ty, kteří pobírají dávky v nezaměstnanosti.

Jaké lidi vaše skupina přitahuje?

Naše skupina se skládá převážně z lidí, kteří působí v oblasti vzdělávání a umění, ale jsou mezi námi také studenti, současní a minulí stážisté a praktikanti. Lidé k nám přicházejí, protože zažili vykořisťování, snaží se pochopit, co se jim stalo, a chtějí proti tomu bojovat.

Jaké skupiny obyvatel jsou v Londýně nejvíce ohroženy prekaritou?

Všechny skupiny, kromě bohatších vrstev společnosti. Veškerá práce je prekérní, i když podmínky v některých sektorech, například v potravinovém průmyslu, anebo pracovní podmínky migrantů jsou obtížnější. V době krize se situace obecně zhoršila. Při plánování našich aktivit vycházíme z podmínek, v nichž se sami nacházíme, ale snažíme se dosáhnout i jinam, všude tam, kde je to možné.

Snažíte se organizovat pracující na volné noze Na jaké obtíže při tom narážíte?

Neřekli bychom, že se snažíme někoho organizovat. Nabízíme lidem, aby se k nám připojili a organizovali sami sebe. Byli jsme i ve školách, pořádali jsme tam workshopy neprofesionálního vývoje, na nichž jsme se snažili řešit otázky studentské praxe a zaměstnávání studentů školami. Největší překážky ovšem vytváří sama prekarita – tedy to, proti čemu bojujeme. Plyne z ní nedostatek času, energie, peněz a řada různých pracovních povinností. Je pak těžké účastnit se schůzek, dojíždět na ně. Býváme vyhořelí, máme zdravotní potíže, problémy s povolením k pobytu, trpíme nucenou migrací, musíme pečovat o druhé. To vše naši činnost dost ztěžuje. S podobnými problémy se ale potýká každý, kdo se pokouší o organizaci rozptýlené pracovní síly, lidí, kteří nepracují u výrobní linky, ale spíše v takzvané sociální továrně. Neoddělujeme tedy pedagogický rozměr našich aktivit od otázek organizace. Snažíme se poukázat na nesamozřejmost naší situace. Poukazujeme například na to, že kulturní pracovníci vydělávají méně, než je průměrná mzda ve Velké Británii. A co je asi nejdůležitější – soustředíme se na problémy a frustrace lidí, na jejich touhu, idealismus a romantické představy, které jsou pohonnou hmotou kulturního a akademického sektoru.

Věříme, že je důležité začít tam, kde se sami nacházíme, a nedelegovat politiku jinam. Často slýcháme od lidí, kteří pracují v kulturní a akademické sféře, že politika se děje někde jinde. Myslíme si ale, že je důležité začít v místech, kde sami působíme jako umělci, kulturní pracovníci, učitelé a tak dále. Potom je možné utvářet spojení transverzálně, napříč obory, uchopit konkrétní kauzy na pozadí systémových problémů a napojit se na další skupiny a aktivity. Vytváříme tak podpůrné struktury a společné prostory, kde můžeme nově promýšlet naše touhy a představy. Ty se v současnosti upínají k individua­lizovanému, kompetitivnímu životu, jednou by však mohly být postaveny na jiných formách společné kultury a vzdělávání. Přestože je to těžké a energie se nám mnohdy nedostává, setkáváme se vždy jednou za čtrnáct dní a snažíme se věci udržet v chodu tak, aby se lidé mohli připojovat a zase odpojovat, jak jim to dovoluje jejich životní situace.

Jedna věc je, že lidé jsou si svých i společenských problémů vědomi, druhá, že raději zůstávají pasivními pozorovateli. Co s tím? Stačí je v takovém případě pouze informovat?

Šíříme povědomí o problému, to je součástí naší kampaně, ale jde nám také o změnu postoje. Prvním krokem k nějaké aktivitě je nahlédnout rozmanité problémy jako systémovou záležitost, a ne jako osobní selhání. Jen tak můžeme pochopit, jak fungují strukturní problémy související s prekaritou, jen tak můžeme budovat solidaritu s ostatními a zjistit, jakých aktivit je třeba. Vycházíme z tradic militantního výzkumu, kolektivního bádání a feministických kampaní, které neoddělují produkci vědění od konkrétních akcí. Neoperujeme s nějakou už hotovou diagnózou vykořisťování, ale snažíme se porozumět, co zažíváme a jaké společenské mutace tyto podmínky zapříčiňují. Na základě toho vyvíjíme strategie a taktiky. Píšeme například institucím dopisy, v nichž pojmenováváme špatné pracovní podmínky, které uchazečům nabízejí, a snažíme se je tak zahanbit. Rovněž své akce vztahujeme k širším sociálním hnutím.

Liší se nějak umělci, spisovatelé, básníci od ostatních prekérních postav – doktorandů, praktikantů, migrantů, pomocných sil či manuálně pracujících?

Co se týče obecných pracovních podmínek, v tom se nijak neliší. Všechny skupiny, které zmiňujete, čelí různým problémům, které jsou specifické pro konkrétní situaci a kontext. Existuje představa práce v kulturní sféře, která je spjata s příslibem svobody a seberealizace, což například u práce v sektoru služeb neplatí. Umělec symbolizuje někoho, kdo má nějaké poslání, pro něhož je práce něco víc než jen kšeft. Touha dělat něco, co milujete, z vás ovšem může činit snadnější cíle vykořisťování. Pokud jste ochotni udělat cokoli, jen abyste mohli vytvořit umělecké dílo, pak vyhledáváte krátkodobé smlouvy, částečné úvazky, práci v oblasti služeb, jen abyste měli čas věnovat se svému umění a zároveň nějak vyjít. Umělci proto nebývají jen umělci. Zvláště po nedávných škrtech v kultuře se mnoho z nich stává součástí různých dalších skupin – manuálně pracují nebo jsou zaměstnaní ve službách. Nejdůležitější je, jak z obecného hlediska uchopíte složitost takového profesního života a identity, která je s tím spojená.

Stále více umělců tematizuje problémy prekarity ve svých uměleckých dílech. Myslíte si, že to může být efektivní nástroj pro boj proti prekaritě?

Prekarita a obecněji politická témata přicházejí v uměleckém světě znovu do módy. Jenže často je to tak, že ačkoli se dílo tímto problémem zabývá, prekarita zároveň není zkoumána ve vztahu k samotnému uměleckému projektu a fungování instituce, v níž je dílo například vystaveno. Problém tedy trvá dál. Radikální obsah uměleckého díla nestačí k tomu, aby se takové dílo stalo efektivním nástrojem, je nutné se zaobírat také materiálními podmínkami dotyčného projektu nebo akce. Býváme oslovováni, abychom se účastnili výstav, kde se naše práce může jevit jako umělecké dílo. Podobné nabídky ale obecně odmítáme. Vymysleli jsme otevřený pracovní a etický kodex, který nám usnadňuje rozhodování a nutí nás držet se problematiky, kterou se snažíme řešit. Pokud něco publikujeme či se účastníme veřejných akcí v uměleckém kontextu, vždy řešíme materiální podmínky té které situace a snažíme se zajistit, aby u každého našeho příspěvku byly o těchto podmínkách zveřejněny informace.

Věříte v existenci prekariátu jakožto nějaké nové společenské třídy?

Tím se příliš nezabýváme. Chápeme, že pojem prekariát jako třída může mít své analytické a strategické opodstatnění, ale skrývá také potenciální nebezpečí a omezení. Prekarita označuje podmínky, které se týkají práce, bydlení či našich životů. Zasahuje do mnoha sfér a způsobů života a práce, a pokud ji příliš zúžíme, může jakožto termín přijít o svoji užitečnost.

Prekérní práce ale přináší také řadu pozitiv, především pocit nezávislosti. Lidé si své svobody velice váží a jsou ochotni jí hodně obětovat. Mělo by se to kritizovat?

Známe transparenty z Itálie sedmdesátých let, které oslavovaly prekaritu a stavěli ji proti pracovní disciplíně v továrnách. To, o co tehdejší lidé bojovali a o co bojujeme také, je prekarita, jejíž podmínky si určujeme sami – ne vláda, korporace nebo trh. Každopádně nemá smysl mluvit o prekaritě jako o něčem špatném nebo dobrém. Zpochybňování a ­kritika systému ale mohou být kontraproduktivní v tom smyslu, že lidi zanechávají v jejich podmínkách paralyzované a demoralizované. To nás trápí. Je nutné poukazovat na jiné formy práce, alternativní ekonomie a podpořit ostatní v hledání vhodných forem vzájemné výpomoci.

Spolupracujete s odbory? Jak se díváte na jejich současnou činnost ve Velké Británii?

Často se účastníme odborářských akcí a mluvíme s odboráři o problémech studentských stáží a pracovních praxí. Někteří z nás jsou členy odborů. Podporujeme odborové aktivity a jsme rádi, když se k nim lidé připojují – pokud je to pro ně možné. Pracujete­li ale na volné noze, pak možná neexistují odbory, do kterých byste mohli vstoupit. Rovněž pokud máte vícero prací a pracovních identit, může pro vás být těžké se s konkrétními odbory ztotožnit.

Stávky a vyjednávání prostřednictvím odborů představovaly hlavní způsob tradiční ochrany práv pracujících. Jaké nástroje mají k dispozici dnešní prekérní pracovníci?

To je samozřejmě velká otázka a odpovědi na ni můžeme nalézt pouze pomocí kolektivních experimentů a pokusů. Nemá smysl spoléhat se na tradiční nástroje, pokud nereflektují realitu dnešních pracujících lidí. Účastnili jsme se například diskusí kolem takzvané kreativní stávky a řešili možnost stávky praktikantů a stážistů v Londýně, ale hned jsme narazili na všechny možné překážky, s nimiž by se podobné akce potýkaly. Čeká nás ještě hodně práce, abychom se vůbec ustavili jako kolektiv nebo společenství, jež by si vůbec dokázalo představit, že se zbaví nutkání soutěžit. Chtěli bychom vyvinout takové formy vzájemné podpory, které by nám umožnily stávkovat a artikulovat společné požadavky. To je bod, v kterém se momentálně nacházíme.

Jaký je váš postoj k základnímu příjmu? Myslíte, že by mohl vyřešit některé problémy prekérních pracovníků?

Náš kolektiv myšlenku základního příjmu podporuje jako pokus nově pojmout vztahy mezi prací a příjmem. Lidé dnes často pracují zadarmo, což signalizuje, že v naší společnosti už mzda není spolehlivým prostředkem rozdělování bohatství. Požadavek mzdy je ale vždy provizorní – chceme být zaplaceni, ale rovněž víme, že námezdná práce je nutně odcizená. Debaty kolem bezpodmínečného základního příjmu odpovídají na některé otázky, ale jsme ještě daleko od toho, abychom to uvedli do praxe, aspoň ve Velké Británii.

Jaká je vaše představa života a práce, alternativních vůči prekérní současnosti?

Můžeme tu zavzpomínat na Marxe a jeho představu, že jednou budeme moci půl dne pracovat, odpoledne chytat ryby a večer číst filosofii. Ale vážně: prostě jen chceme důstojnější život, méně ústrků ze strany trhu, šéfů, úřadů práce, bank, pronajímatelů našich bytů. Chceme mít větší kontrolu nad vlastním životem. Škrty zničily ostrůvky, kam jsme se mohli dříve uchýlit – sociální podporu, granty, squaty. Proto nyní cítíme tyto ústrky bolestněji. Boj proti prekaritě je často motivován etickou představu lepšího života, v němž nesoutěží všichni proti všem. Mohli bychom začít u života a práce, jejichž cílem by nebylo obohacování bohatých a rozšiřování jejich pravomocí.

Dokážete si představit spolupráci s politickou stranou, která by usilovala o řešení situace prekérních pracovníků? Anebo dokonce její založení?

Zakládat politickou stranu vskutku nechceme. Politické strany, které se soustředí jen na jeden problém, nebývají příliš efektivní. Velká Británie představuje jeden z nejméně demokratických politických systémů v Evropě, který nenechává příliš prostoru pro menší strany a každý rok se posouvá více doprava. A to ani nemluvě o legální korupci, spolupráci mezi politickými a korporátními elitami, návratu k moci tradičních horních tříd či dominanci pravicových vlastníků médií. Ve Španělsku, Řecku a dalších zemích probíhá debata, že bychom se neměli zcela odvrátit od zastupitelské politiky a že je třeba bojovat i o tento prostor. My se ale chceme držet více při zemi a náš úkol chápeme jako budování společenství, které by nám umožnilo porozumět tomu, kdo jsme a jak můžeme bojovat spolu s ostatními o více důstojnosti a rovnosti v našich životech a práci. Zapatisté jednou řekli, že k tomu, abychom mohli sedět okolo vládního stolu, je třeba nejprve společně vybudovat ten stůl. Tato úvaha je nám blízká.

Poslední otázka: revoluce, nebo reforma systému?

To je stará otázka, kterou by bylo třeba pojmout z různých stran, než bychom na ni mohli vůbec začít odpovídat, a to by trvalo vskutku dlouho. Potácet se na okrajích systému, který nesnášíme, aspoň v podobě, v níž existuje dnes, evidentně nestačí. Proč se dnes zdají i ústupky poválečného sociálního státu jako zcela nemožná utopie? Debaty v devadesátých letech o tom, jestli je třeba moc vytvořit nebo ji převzít, byly důležité, protože poukázaly na to, že je možné předjímat společnost, v níž chceme žít, novými způsoby sdružování tady a teď. Nemá ­smysl odsouvat spravedlnost, rovnost a tak dále do budoucnosti. Skrze naši kolektivní činnost musíme vytvářet jinou společnost už dnes – tím, jak se k sobě vztahujeme, jak jednáme ve světě. Tato mikropolitika pak musí jít ruku v ruce s makropolitickými strategiemi, spojenectvím, sociálními hnutími. Jedná se vždy o dva kroky: každodenní reformu a revoluci.

Z angličtiny přeložila Tereza Stejskalová.

Dotazovaná skupina si vymínila zveřejnění následujících informací: Rozhovor vznikl za finanční podpory Vědecko­-výzkumného pracoviště Akademie výtvarných umění a kulturního čtrnáctideníku A2. Barbora Kleinhamplová za práci spojenou s rozhovorem obdržela 500 korun, Tereza Stejskalová pobírá za svou redaktorskou práci pravidelný měsíční plat 10 000 korun.