editorial

Stěžovat si na kulturní rubriky v denících je dnes v určitých kruzích zhruba podobný rituál jako hovory o počasí a z volání po velkém kritikovi šaldovských proporcí se stal téměř folklor. Situace je opravdu neutěšená: ze zavedených publicistů kulturních rubrik velkých deníků se stali vyhořelí rutinéři, kteří nestíhají a místo kritiky buď plní zadání inzertního oddělení, nebo se podbízejí nadřízeným a vybírají tituly, kterými se zavděčí co možná největšímu počtu čtenářů. Tito dělníci machy drcení uzávěrkami si mnohdy spíše než kritiku zaslouží politování. Druhá strana barikády – tedy redaktoři a autoři literárních a kulturních časopisů – zase doplácí na podfinancovanost, kamarádšofty a přílišnou uzavřenost ve svém vlastním prostředí. A dobrých recenzí či dokonce kritik je jako šafránu vlastně i zde. Podobné úvahy, povzdechy a nostalgické odkazy na zaniklý svět kvalitní literární kritiky se ozývají v tematických textech přítomného čísla, které se zaměřuje na několik zásadních aspektů současného literárně­-publicistického provozu. Jako vstup do tématu doporučuji text Nic než autor od kritika Karla Pioreckého. Dále vás v čísle čekají: literární postavy utržené ze spisovatelova řetězu, současné podoby blackmetalu, udržitelné zemědělství, fotopasti. A nezapomeňte 5. října zajít do Café V lese, kde proběhne další koncert z cyklu A2+. Tentokrát zahrají belgičtí Èlg a finští Tomutonttu. Kulturní podzim začíná!