Urban gardening je utopie

Krajinná architektura je pro vás průsečíkem formálního návrhu a programového obsahu. Může se tedy zabývat i závažnými problemy, jako je například vylidňování rozsáhlých oblastí Evropy. Jak lze podle vás tento potenciál krajinné architektury využít?

V době přechodu z moderny na postmodernu se o krajinnou architekturu nově začali zajímat také umělci nebo lidé se zázemím v grafickém designu, ale od té doby se vše točí spíš kolem formální stránky věci a socio­logickému aspektu, který je zásadní součástí designu, se dostává málo pozornosti. Proto postrádáme dobré příklady současné krajinné architektury. Pokud projektujete park na okraji velkého města, musíte fungovat jako moderátor nebo iniciátor diskuse, která bývá stejně zajímavá jako vlastní návrh. Bohužel dnes probíhá debata spíše mezi architekty a urbanisty, a nikoli mezi krajinnými architekty. Ne že by sociologický aspekt nebyl brán v potaz, ale rozhodně se mu nepřikládá patřičná důležitost.

Švýcarská vláda se rozhodla podpořit přírodní diverzitu krajiny a nabídla zemědělcům dotace, pokud přestanou obhospodařovat svá pole. O čem to svědčí?

Ano, máme nový zákon, který říká, že můžete dostat peníze, pokud na polích tři roky nebudete nic pěstovat. To krajině pomáhá, ale je to jen dočasné řešení. V budoucnosti musíme zcela změnit systém pěstování. Pokud mohou 3D tiskárny vyrobit architektonický model, proč bychom nemohli podobně vyrábět jídlo v laboratořích? Když se dívám na ceny masa, vůbec mě nepřekvapují všechny ty skandály kolem špatné kvality masa v Evropě – jídlo za tu cenu prostě dobrou kvalitu mít nemůže. Před osmdesáti lety jsme ve Švýcarsku na jídlo spotřebovávali více než šedesát procent našich příjmů. Dnes je to dvanáct, zatímco Američané spotřebují jen sedm procent. Francouzi a Italové jsou kvůli své prvotřídní kuchyni na úrovni čtrnácti až patnácti procent. Jídlo je často prostě příliš levné. A to má přímý dopad na to, jak naše krajina vypadá. Jedete­li vlakem z Berlína do Ham­burku, krajina, kterou pozorujete z okna, produkuje pouze energii. Vidíte nekonečné plochy větrných elektráren, možná nějaké ovce pod nimi, ale nic jiného.

Spousta vašich studentů se zajímá o takzvaný urban gardening, zatímco vy to považujete za utopickou ideu a na rozdíl od nich používáte termín „urban food“. Mohl byste tento pojem vysvětlit?

Studenti se o urban gardening zajímají, protože se jedná obvykle o malé projekty, které lze mít snadno pod kontrolou. Navíc to má sociální rozměr – můžete společně pracovat, zapojit mládež, uvařit dohromady polévku. Ale pro územní plánování je utopie špatný nástroj. Na celosvětové úrovni urban gardening poskytuje méně než procento jídla. Souslovím „urban food“ myslím celosvětový fenomén spočívající v tom, že venkované přicházejí do okolí velkých měst a přinášejí si s sebou znalosti o tom, jak pěstovat jídlo. Tyto znalosti by mohly být využity ve prospěch každého a fungovat jako sociální nástroj pro integraci těchto přistěhovalců – namísto toho, aby byli nuceni pracovat na místech, pro něž nemají kvalifikaci.

Na univerzitě v Curychu se snažím prosadit, aby bylo k tématu územního plánování zřízeno místo profesora sociologie. Ale stále jsem neuspěl – důvodem je i známé spojení profesorů sociologie a května 1968. Mnozí studenti tak sice mají o tuto oblast zájem, univerzity na to ale nejsou připravené. Existuje urbánní geografie a ekonomická geografie, ale to má pochopitelně víc co do činění s geografií než se sociologií. Urban food je přitom vyloženě sociologické téma.

Když mluvíme o sociologii a květnu 1968, údajně vás ovlivnil marxistický filosof Henri Lefebvre…

Je důležité rozlišovat mezi zastavěným a obývaným prostředím. Můžete se samozřejmě bavit o tom, co se postavilo, ale daleko zajímavější je otázka, jak funguje obývané prostředí. Abychom si uvědomili, jak navrhnout ve veřejném prostoru něco skutečně krásného, když je takový rozdíl v jeho využití mezi středečním odpolednem a pondělním ránem, potřebujeme daleko bližší pohled. Lefebvre říká, že bez lidí žádný veřejný prostor ne­existuje, vždy záleží pouze na participaci lidí. Všichni moji profesoři se účastnili revoluce roku 1968. Nyní se její myšlenky vracejí mnohem spíše prostřednictvím teorie, ale nejsem si jistý, že ta může spravit všechny problémy. Čerpám ale i od strukturalistů, jako byl třeba Claude Lévi­Strauss. Jejich myšlení je podle mne mnohem otevřenější, Lefebvre je často příliš dogmatický.

Vaše studio je vyhlášené spoluprací s prvotřídními architekty i umělci. Jak to obohacuje vaše vlastní postupy?

Při takové spolupráci jste vždy v podřízené pozici a musíte se přizpůsobit. Někteří architekti se zajímají pouze o koncept, jiní o každý maličký detail. S umělci je to obdobné. Třeba Dan Graham přemýšlí o námětu ve svém studiu a poté nám posílá skici, o nichž diskutujeme. My pak proměňujeme jeho konceptuální návrh do konkrétní podoby integrované v širší kontext. V případě dánského umělce Olafura Eliassona jde spíš o jakési vystavování architektury. S Jeremym Dellerem můžete pít kávu nebo čaj, vést úžasné diskuse, ale teprve když mluví o svých projektech, dojde vám, jak moc je subverzivní, radikální a skutečně autentický. Velmi rád vysvětluje své umění – právě s ním jsem si uvědomil, jak moc intelektuální je umění a umělecký svět posledních dekád. Je přirozené, že architekti se poohlížejí po umělcích, ale pokud si začnou myslet, že jsou umělci sami, může nastat problém. Lidé se mě často ptají, proč jsem se nestal umělcem. Adolf Loos kdysi řekl, že architektura poskytuje pohodlí, zatímco umění vytváří nepohodlí. Souhlasím s ním, starám se o to, aby ve veřejném prostoru nevznikaly konflikty, zatímco dobří umělci usilují o přesný opak.

Máte zakázky z Asie nebo z oblasti Perského zálivu. Jak vás ovlivňuje práce v takto odlišných kontextech?

Dělali jsme nějakých pět šest projektů v Číně a pracovali jsme v Indii i na Středním východě. Bohužel se často naši klienti ve skutečnosti nezajímají o specifičnost prostředí. Očekávají určitý druh mezinárodního stylu, který by se mohl objevit kdekoli. Mají v hlavě jasnou představu o tom, co chtějí, a bývá to velmi americké. Nesmíme zapomínat, že Američané byli v oblasti Perského zálivu přítomni od šedesátých let. Pro Evropany, kteří přišli později, je pak poměrně těžké na tento kontext navazovat a vlastně to není ani moc zajímavé. Chápu, že pro mnoho lidí taková situace představuje příležitost navrhnout a postavit výstřední věci, ale v tom případě jde jen o jakousi propagaci značky, což mě nebaví. Myslím, že mým úkolem je iniciovat blízkost a zaujetí, a to tam zatím není úplně proveditelné.

Z angličtiny přeložila Marta Svobodová.