Detaily ze života za stěnou

Antologie 20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygieła (20 lat nowej Polski w reportażach według Mariusza Szczygła, 2009) již titulem prozrazuje a navozuje jasný horizont představ: skrze žánr literární reportáže zprostředkovat dění v postkomunistickém Polsku „podle“ – tedy na základě osobního čtenářského vkusu a profesionálního čichu jednoho z nejznámějších polských publicistů, v Česku oblíbeného Mariusze Szczygieła. Osoba editora a především podoba tohoto tradičního žánru polské žurnalistiky jsou pak zárukou mnohých překvapení i zklamaných, stereotypních očekávání.

Něco jako kávovar

V předmluvě adresované českým a slovenským čtenářům nejdříve představuje žánr pro naši publicistiku poměrně neznámý (viz A2 č. 17 a 23/2012). Literární reportáž spojuje „krásu a fakta“, „je to pravda, nejčastěji vyprávěná podle literárních pravidel“. V novinách se objevuje už od konce 19. století, spisovatelé svobodného Polska dvacátých a třicátých let pochopili, že jejím prostřednictvím se mohou vyjádřit k zásadním společenským otázkám, ovlivnit myšlení a jednání lidí mnohem snáze než pomocí románu. „Tento žánr byl pro ně něco jako kávovar,“ dodává Szczygieł. Není tedy divu, že klíčovou roli sehrála literární reportáž v Polsku totalitním i čerstvě se transformujícím. „Nesmělo se psát o věcech obecných, tak se psalo o detailech,“ zdůrazňuje editor antologie a sám zkušený reportér zdánlivě banální situaci komunistické žurnalistiky. Žánru literární reportáže se tím ale dostává klíčové charakteristiky: „Neexistuje reportáž bez detailů. Detail text staví, je jeho základní tkání. Obecná formulace dokáže reportáž zavraždit.“ Nejsou to tedy ani tak jinotaje a jiné stylistické skrývačky, jako spíš jakési poznámky pod čarou, které vycházejí z konkrétních situací konkrétních lidí a výraznou literární formou chtějí čtenáři tuto situaci přiblížit a pomoci pochopit.

Kálení bez sentimentu

Možná právě výrazná literárnost vede k tomu, že texty tak podstatným způsobem spjaté s polskými reáliemi mohou zarezonovat i v českém prostředí, a to nejen svou publicisticky informační hodnotou nebo tím, že automaticky vedou k uvědomění si katastrofálního stavu současné české publicistiky. Pomineme­li náměty spjaté primárně s polským prostředím (stav katolické církve, otázka potratů nebo umělého oplodnění), nalezneme v Szczy­giełově výboru řadu témat společných i pro podobu „nového“ Česka – divoká ekonomická transformace devadesátých let, život na hranici chudoby, vyrovnávání se s komunistickou minulostí a schopnost a možnost potrestat její zločiny, drogová závislost, radostné objevování nových forem konzumního života a popkulury (hypermarkety, telenovely). Perspektiva reportéra ale nevyvolává žádné nostalgické vzpomínání či ostalgickou sentimentální retroněhu (a to ani tehdy, je­li řeč o bílých ponožkách posluchačů pop music).

Autorská pozice reportéra, který nemá hodnotit, soudit, přibarvovat, ale pochopit, proč se „to, co se odehrává za stěnou čtenáře“, děje tak, a ne jinak, má i řadu literárních rysů – reportér je autorem, hrdinou, posluchačem, vypravěčem, ponořeným a ci­zím současně. Nejblíže má tato pozice ke kulturně antropologické situaci zúčastněného pozorování. Ve srovnání s českou tradicí publicistických fejetonů a pokusů o reportáže chybějí autorské intelektuální a ideologické exhibice (jakkoli je většina reportáží podložena pro českého čtenáře soudobého denního tisku dávno nevídanou erudicí), lyrické líčení nálad a dojmů a především pověstný laskavý humor. Místo sentimentu tu najdeme syrovost, řada příběhů vyznívá drsně a krutě, často mají expresivní ladění, aniž jej však provází verbální expresivita nebo exkluzivita či bulvarizace tématu. Pozice reportéra často připomíná bernhardovské „kálení do vlastního hnízda“. Podobný syrový sebezpyt – kálečství, jež udržuje každou kulturu zdravou – neznáme ani ze současné české publicistiky, ani z prózy.

Hlas z periferie

Žánrová pestrost odkazuje na dobrou tradici středoevropské esejistiky, která vnáší nejen do románu (Musil, Bernhard, Sebald, Gombrowicz a další) napětí mezi fikčností a autobiografičností, autenticitou a stylizací. Szczygiełova reportáž z roku 1993 Polsko v inzerátech připomíná altenbergovské minutové romány. Za fragmenty novinových inzerátů (Zkrachoval jsem, pro peníze udělám cokoli; Prodám větší množství použitých obálek; Péče o hroby. Můžu poslat fotku aj.) odhaluje reportér úsměvné absurdity i mikro­příběhy lidského zoufalství. (Jeho deník z roku 1989 a 1990 pak v podstatě paralelně demonstruje zrod nového Polska i mladého reportéra.) Jindy čteme filmový scénář, komorní rodinné drama, thriller (například reportáž Ireny Morawské Vdova Luiza jde na Dluh z roku 2000 o dvou mladých podnikatelích vydíraných vymahačem dluhů, kterého pak společně zavraždí) nebo grotesku (Joanna Wojciechowská: 500 euro za tělo, které sní kilogram, text o pašerácích kokainu z roku 2006). Reportéři přenechávají svůj hlas lidem na mediální, sociální i kulturní periferii – jako by se jednalo o svého druhu „dekolonizační diskurs“, který vrací promluvu těm, jimž byla ukradena (elitou, dějinami, médii) –, ale také sociologům, psychologům, antropologům, aniž jejich váhu hierarchizují.

Nikoli nepodstatnou roli též hrají editorovy komentáře a dovětky, jež uvádějí do náležitého kontextu a dovypravují osudy hrdinů reportáží, ale především ukazují, že publikované detaily ze života za stěnou měly reálný dopad v neliterární skutečnosti (rozpoutání celospolečenské diskuse, soudní žaloby a podobně). Potvrzují tak výzvu Wojciecha Tochmana: „Musíme se snažit psát tak, aby čtenáře přešla chuť. Aby ho to zabolelo, aby pocítil strach, mráz nebo smrad. Aby se ušpinil, pozvracel nebo rozplakal bezradností. Bylo by dobře, kdyby se čtenář aspoň na chvíli vcítil do kůže hrdiny. Aby se zachvěl a přitom ho napadlo: tohle se může stát i mně.“

Bylo by dobře, kdyby se o takovém psaní dozvěděl i český novinář.