Před pár týdny mě v Hospodářských novinách zaujal otevřený dopis šéfů velkých evropských deníků iniciovaný Adamem Michnikem, šéfredaktorem Gazety Wyborczé. Apeluje v něm na vlády evropských zemí, aby trvaly na tvrdých protiruských sankcích. Nemívali kdysi prsty v podobných apelech také spisovatelé? Že to bylo v době, kdy se ve společnosti těšili větší autoritě než dnes? A není dnes reputace spisovatelů úměrná i tomu, nakolik se zřekli své role svědomí národa? Jenže ani tenhle postoj není konzistentní. Na panelech rozličných literárních festivalů, veletrhů a mezinárodních setkání se totiž autoři nijak nerozpakují brát na sebe roli těch, kdo promýšlejí kromě svých textů i věci obecné, veřejné a společenské. Anglicky či německy více či méně plynně hovoří na konferencích čeští spisovatelé o budoucnosti Evropy, aktuální politické situaci, střední Evropě pětadvacet let po pádu komunismu a tak dále. Ale jen co se vrátí domů, je po jejich hlasu veta. Že by fungovali jako jukebox jenom na mince? Nebo se jim doma prostě nechce?
Jakkoli autoři nedali dohromady žádný otevřený dopis svým vládám, aby táhly v rámci Evropské unie společně za jeden protiputinovský provaz, v Knihovně Václava Havla na toto téma proběhl v polovině září aspoň jeden literární večer. Nazýval se Literární a jiná Ukrajina. Autoři četli nahlas texty svých ukrajinských kolegů, křtilo se ukrajinské číslo časopisu Plav, překladatelka Tetiana Okopna uvedla studentský film přibližující poslední události v zemi prostřednictvím komentářů běžných Ukrajinců. Šlo tedy o poněkud slabší kalibr, než jakým byla Michnikova výzva, nároky na vystupující až na dvě hodiny času byly veškeré žádné, ale svůj symbolický význam ten projev solidarity jistě měl. Večera se zúčastnili kromě organizátorů i čtyři čeští autoři, ale pozvání jich dostalo nejméně desetkrát tolik.
Je tedy Havlova knihovna institucí, kam autoři neradi chodí? Anebo je takový způsob podpory trapný a přežilý? Proč na pozvání odpovědělo ze čtyřiceti oslovených autorů pouze osm a z toho čtyři s tím, že děkují, ale z různých důvodů se nemohou zúčastnit? Co si myslí oněch dvaatřicet mlčících? Jsouli toho názoru, že taková akce nemá smysl, proč to neřeknou? Nejde jen o Ukrajinu, jde o lhostejnost obecně. Pokud zabrousíme do literatury, dopadneme podobně. A přitom co jiného by autory mělo zajímat a pojit dohromady? Co jiného než nová kniha jednoho z nejvýraznějších autorů mladé generace, říkám si nedlouho po křtu nové prózy Marka Šindelky Mapa Anny. Tady by měla být celá literární Praha. Narváno sice bylo k prasknutí, ovšem bez pozvaných prozaiků, takže jistá pachuť zůstala. Stejně jako v případě ukrajinské akce se navíc vtírá ono neodbytné „proč“?
V tomto případě je odpověď o něco jednodušší. Je totiž veřejným tajemstvím, že jen málo českých autorů má opravdový zájem o tvorbu svých kolegů. Čtení současné české literatury není běžné ani mezi autory, kteří ji tvoří, a jen výjimečně se tomu někdo z nich věnuje doopravdy soustavně. Kdekdo vám klidně otevřeně řekne, že českou literaturu nečte vůbec, a div na to není hrdý. Autorské ambice má a chtěl by také, aby jeho literaturu četli jiní, sám ale svůj čas investuje jinam.
Jako by česká literatura nebyla českým literátům dost dobrá, přestože si sami o sobě často myslí, že jsou neprávem nedocenění. Na nechuti zaujímat veřejné postoje a na nezájmu o tvorbu těch ostatních nic nezmění ani letošní nápad založit v Česku funkční odborovou spisovatelskou organizaci. A přesto na začátku stál pocit sdílení společné „planety“. Bohužel podobné iniciativy často končí u typicky maločeské podoby. Tedy: nechť se to nějak ustaví – jsem přece opravdový umělec, a ne nějaký spolkařský byrokrat – a ať se toho už proboha někdo ujme – nejsem kariérista, abych byl v nějakém zatraceném výboru. Ale nejde jen o smysl organizace. Jde o to, že organizace může držet pohromadě, jen pokud je co držet. A to „co“ má podobu určitého provozu, jehož součástí jsou sami autoři. A onen „provoz“ má zase rovinu nejen odborovou, všeobecně autory chápanou, na níž se shodnout je zdaleka nejsnadnější (pojďme si posvítit na honoráře a podmínky k tvorbě), ale i společenskopolitickou (zajímá mě, kde žiji a co se děje v mém okolí) a uměleckou (to znamená nejen „jít si za svým“, ale i zájem o tvorbu ostatních). Kde není toto masité „tělo“, stává se z kostry organizace, jež by tělo podpírala, pouhé strašidlo.
Autorka je spisovatelka.