Největší dobrodiní lidstva

První pohled na vskutku objemnou ­knihu Dějiny medicíny od starověku po současnost (The History of Medicine: Past, Present and Future, 1983) od již zesnulého britského historika Roye Portera běžného čtenáře spíše odradí, třebaže jde často o strhující čtení, které nepostrádá dokonce kvality beletristické četby. Už samotný fakt, že tak rozsáhlé kompendium – jak z hlediska chronologického, tak i tematického – má jediného autora, je z dnešního pohledu neobvyklý. Praxe dnešní historické vědy totiž zpravidla vede k tomu, že podobné publikace vytvářejí početné kolektivy autorů, specializujících se na dílčí časové a tematické úseky. Jedinečné autorství má ovšem klady i zápory. Výhodou je jednotná koncepce a vypravěčský styl, záporem pak nevyrovnanost zpracování jednotlivých časových epoch.

Psáno bez Foucaulta

Porter se během svého aktivního vědeckého působení profiloval jako sociální historik 18. století a vždy se přitom důsledně bránil tvrzení, že je historikem lékařství, třebaže s tímto oborem byl vždy spojován především. Patrně právě proto kapitoly, které pojednávají o rozvoji lékařství v novověké Evropě 17. a 18. století, patří v celé knize k nejpropracovanějším. Jisté zklamání naopak přináší pojednání o medicíně století minulého, což samozřejmě nemusí být v prvé řadě vinou samotného autora. Problematika lékařské vědy se v minulém století rozrostla do takové šíře, že ji lze stěží popsat v nějaké sevřené formě. Proto se také Porterovo vyprávění ke konci začíná rozpadat do nepříliš záživného encyklopedického přehledu hlavních událostí na poli jednotlivých oborů lékařské vědy, které jen těžko drží pohromadě obecné kapitoly o státní zdravotní politice a postojích společnosti ke zdraví a zdravotnickému systému.

Autor sám v úvodu připouští, že jeho koncepce dějin medicíny může působit staromódně. Diskursivní konstrukce těla a nemoci a pojetí medicíny jako nástroje ovládání – tedy otázky, v nichž se vyžívají historikové medicíny posledního čtvrtstoletí – zůstávají mimo Porterův zorný úhel. Příznačně je, že Michel Foucault, hlavní inspirační zdroj současných přístupů, je v knize citován jen dvakrát: poprvé v souvislosti s koncepcí „velkého uvěznění“ (zde nepřesně přeloženo jako „velké vězení“) lidí na okraji společnosti v raném novověku a podruhé ve vztahu k hnutí proti zastaralým azylovým zařízením pro duševně choré v sedmdesátých letech. Na okraj poznamenejme, že Porter ve své knize o dějinách novověké psychiatrie Foucaultovo „velké uvěznění“ zcela odmítá jako zjednodušující a zavádějící.

Dějiny medicíny se soustředí na „lékařský pohled na nemoci, lékařské posuzování lidského těla ve zdraví a nemoci a konečně i na lékařské modely života a smrti“. Ústředními aktéry příběhu se tak stávají osobnosti a týmy odborníků, které takové pohledy vytvářely a prosazovaly. Ačkoli jsou v knize i kapitoly věnované čínské a indické medicíně, naprosto dominantní postavení zaujímá tradice západní medicíny, jejíž vliv se v průběhu staletí v důsledku imperialismu a euroamerické ekonomické dominance rozšířil do ostatního světa.

Historie vítězů

Porter byl dobře obeznámen s metodologickými spory v sociální historiografii druhé poloviny 20. století, což zanechalo výraznou stopu i v jeho syntetické práci na Dějinách medicíny. V úvodu cituje britského historika dělnického hnutí Edwarda P. Thompsona, který bývá považován za původce kulturalis­tického obratu v dějepisectví. Thompson ve svých pracích soustavně kritizoval přezíravost potomků k činům předků. Běžnou historiografickou produkci chápal jako takzvanou historii vítězů. Ta klade důraz na studium genealogického původu společenských institucí naší současnosti, jež se historicky prosadily, zatímco koncepce, jež prohrály, taková historiografie odsuzuje či je prostě přehlíží. Tím se ovšem dopouští ahistorických a anachronických hodnotících soudů. Na Porterovi je sympatické, že poučen Thompsonem usiluje spíše o porozumění než o souzení. Proto také věnuje značnou pozornost slepým vývojovým větvím lékařského vědění. Přesto se však – pokud se nechce vzdát přehledné linearity vyprávění – musí historie vítězů přidržet, což sám vtipně komentuje: „Nedomnívám se, že by historik měl automaticky privilegovat vítěze, nicméně pro takové privilegium existuje velmi dobrý důvod. Zabýváte­li se pouze vítězi, nemůžete se dostat na vedlejší kolej.“

Nicméně Porterova vize pokroku je velmi nelineární. Důraz na rozličné přístupy, vzbuzující ve své době naděje a posléze zatracené, svědčí o citlivosti v duchu thompsonovských přístupů. Čtivost knihy posiluje četné prokládání textu citacemi z dobové beletrie nebo i osobních dokumentů velkých literárních osobností. Zdůrazňování osudů jednotlivých osobností a jejich aktivit namísto odosobněného výkladu o pokrocích lékařské vědy posiluje spád Porterova vyprávění. Fakt, že autor je především sociální historik, a nikoli úžeji zaměřený historik medicíny, posiluje jeho vnímavost k institucionalizaci lékařských profesí, působení lékařů jako vlivné nátlakové skupiny a rovněž k mocenským nárokům spojeným s lékařským věděním, což jsou otázky, jimž věnuje v knize značnou pozornost.

Přítel a odborník

Neobvyklý, ale pro širší čtenářskou obec jistě sympatický je závěrečný seznam literatury. Zatímco v odborných knihách v závěru zásadně nalezneme seznam použitých zdrojů, v tomto případě nakladatel zvolil jiný postup. Je zde umístěn více než pětistránkový seznam výhradně české či do češtiny přeložené základní literatury k dějinám medicíny a jejím jednotlivým oborům.

Škoda jen, že se v druhém českém vydání knihy nepodařilo odstranit některé překladatelské nedostatky. „Whiggish history“ není Whiggishova historie, nýbrž whigovský historický narativ ve smyslu teleologicky koncipovaného a pokrokářsky zaměřeného výkladu dějin prostřednictvím činů velkých osobností. Obdobně to jistě není „sekta scientistů“, kdo věří v úradek prozřetelnosti a působení nadpřirozených sil. Jinak lze ale překlad Jaroslava Hořejšího nejen z důvodu obrovské kvantity textu, nýbrž i kvůli terminologické náročnosti považovat za velmi solidní. Pozorného čtenáře pak jistě zaujme věnování vepsané drobnými písmeny na jedné z úvodních stránek knihy: „Mikuláši Teichovi, skutečnému příteli a odborníkovi.“ Porter s Teichem po jeho emigraci dlouhodobě spolupracoval a vydali spolu řadu sborníků k zásadním tématům evropských dějin. Snad i tato drobná douška přispěje k připomenutí jednoho z největších českých historiků vědy, který však u nás zůstává takřka neznámý.

Autor je historik.