Nevzrušivě odtékající životy

Alice Rohrwacherová, společně třeba se Saveriem Costanzem (Osamělost prvočísel, La solitudine dei numeri primi, 2010), zastupuje zatím spíše nenápadnou nejmladší generaci italských filmařů. Její tři roky starý debut Corpo Celeste (2011) sice posbíral několik ocenění na menších filmových festivalech, do historie moderní evropské kinematografie se však zapsal pouze velmi malým písmem. To letošní Zázraky už minimálně z canneských análů nikdo nevymaže. Nemá cenu spekulovat nad tím, jakou roli při udělování Velké ceny sehrálo feministické přesvědčení předsedkyně letošní poroty Jane Campionové a kolik pravdy je na pláči Nicolase Windinga Refna po skončení projekce. Snímek je totiž v prvé řadě zralým a sebevědomým reprezentantem některých trendů současného uměleckého filmu, zároveň dostatečně svébytným i cinefilně poučeným.

Ledabylé zacházení s krucifixem

V Corpo Celeste Rohrwacherová vyprávěla příběh třináctileté Marty, která se sžívá se staronovým italským prostředím po letech strávených ve švýcarském exilu. Na společnost obývající Apeninský poloostrov nahlíží jako na ovečky pokrytecky stranící katolickému přesvědčení. Právě skrze prizma křehké málomluvné dívky, kterou více zajímají proměny vlastního dospívajícího těla než zbytnělá sakrálnost, poukazuje na vyčerpanost tradičního náboženství. Činí tak ale příliš popisným a doslovným způsobem. Karikování dogmatických učitelek, vypočítavých farářů a ledabylého zacházení s obřím krucifixem se totiž nejpozději v polovině předvídatelně koncipovaného syžetu omrzí. Filmu uškodila neukočírovaná snaha čerpat z lákavého, ale nepříliš obsažného tématu, kterou lze připsat na vrub nezkušenosti tehdy devětadvacetileté režisérky.

Světová i domácí kritika začala v souvislosti se Zázraky houfně skloňovat pojem neorealismus. Vzhledem k průvodnímu tématu právem. Rodina de facto odříznutá od civilizace, naplňující podstatu asketického přístupu k životu, je další z řady aluzí na těžko překonatelný Olmiho Strom na dřeváky (L’albero degli zoccoli, 1978). V zástupu klasických vzorů má díky postavě despotického otce dále své místo třeba Padre Padrone Paola a Vittoria Tavia­niů a zdroj obživy celé rodiny upomene na Včelaře (O melissokomos, 1986) Theodorose Angelopoulose. Poetika těchto stále aktivních osobností autorského filmu (v Cannes rovněž nejednou oceněných) se v Zázracích opravdu prosazuje. Hovořit o plagiátorství by však bylo irelevantní.

Stesk po odeznívajících hodnotách

Explicitně ústředním symbolem filmu se stává kbelík, do kterého odtéká odpad při výrobě medu. Předpubertální období plaché Gelsominy (typově přesně obsazená neherečka Maria Alexandra Lunguová) se točí kolem neustálého dohledu nad jeho pravidelnou výměnou. Podobně poklidně a nevzrušivě „odtékají“ také životy včelařské rodiny. Její členové ani při dílčích konfliktech s patriarchou Wolfgangem nepropadají filmařsky vděčné hysterii, vzdor dávají najevo pouze mimoděk.

Ale i tisíckrát včas vylitý kbelík jednou přeteče. Ne náhodou ve chvíli, která definitivně rozhodne o přihlášení rodiny do pochybné televizní soutěže. Štáb v čele s moderátorkou (Monica Bellucciová) oděnou v kýčovitě staro­věký kostým, který na venkově, kde je kladen důraz na soukromí, klid a vlastní obyčeje, působí neadekvátně. Vrcholem této linie je očekávatelně živě vysílané finále. Byť pravděpodobně záměrně, stojí až příliš mimo dosavadní opatrně budovanou atmosféru. Vytržením z kontextu, tezovitostí a naivní snahou o posezonní kritiku připomene režisérčin debut. Trapnost počínání obyčejných lidí ve vnucených rolích zde nemá ani zdaleka přesah Formanova filmu Hoří, má panenko (1967) nebo Passerova Intimního osvětlení (1965).

Ani jako kritika necitlivé urbanizace venkova a zneužívání jeho turistického potenciálu Zázraky neobstojí. Zajímavější výpovědní hodnotu však mediální pasáž získává ve chvíli, kdy ji uchopíme právě z hlediska historie kinematografie. Italský venkov zachycený v Zázracích se totiž víceméně neliší od obrazu známého z některých filmů Ermanna Olmiho nebo bratří Tavianiů. A jestliže budeme snímek Rohrwacherové číst z tohoto úhlu, stesk po odeznívajících hodnotách se ještě zesílí. Zatímco mládež ve zmíněných dílech italských klasiků čelila „rozptýlení“ v podobě základního vzdělání, Gelsomina a její sestry touží po jakékoli participaci na mediálně načančaném pozlátku a intelektuálně pokleslých show založených na behavioristicky pokřivené realitě. Rozsáhlejší šíři významů za takových okolností získává také skutečnost, že Zázraky jsou pro režisérku částečně autobiografickou výpovědí (byť ona sama se tomuto výkladu spíše brání).

Dostatečně poutavé dílo

Kinematografická poučenost se neprojevuje pouze v rovině tematické, ale i formální. Navzdory svému mládí se Rohrwacherová znovu rozhodla vydat cestou pro umělecký film 21. století spíše méně obvyklou. Složitě komponovaná mizanscéna a postupně čím dál samoúčelnější dlouhé záběry ustupují návratu k víře v sílu filmového obrazu. Aniž by v jeho středu musel stát velbloud obklopený stádem ovcí. Stačí funkční rámování a fotogeničnost jednotlivých objektů. V nejlepším slova smyslu úsporná práce s kamerou navíc po celou dobu připravuje půdu pro závěrečný, výjimečně dlouhý záběr, jehož jednoduchost a zároveň symbolicky mnohoznačná naléhavost propůjčuje Zázrakům punc mistrovského díla.

A to navzdory skutečnosti, že jako celek nejsou ani zdaleka dokonalé. Ačkoli Rohrwacherová v podstatě stále stojí na začátku svého tvůrčího úsilí, posun oproti Corpo Celeste je až nečekaně znatelný. Italská režisérka natočila dostatečně poutavé a myšlenkově i formálně nosné dílo na to, aby v případě třetího snímku nepotřebovala v propagačních materiálech berličku v podobě odkazu na svou sestru Albu, která je známou herečkou.

Autor je filmový publicista.