Zachránci z vesmíru

Tvorba dua Shabazz Palaces by se dala označit za „postrapovou“, tak jako v případě jiných žánrových mutací mluvíme o postpunku nebo o postpsychedelii. I když není pochyb o tom, že jde o hip hop, je zároveň jasné, že produkce Tendaie Maraira a Ishmaela Butlera, známého spíše pod nickem Palaceer Lazaro, z této přihrádky opakovaně vyčnívá. Nejnovějším a zřejmě i nejlepším příkladem žánrových přesahů je aktuální album Lese Majesty, vydané na značce Sub Pop.

Shabazz Palaces evokují postupy a styly v hu­dební popkultuře velmi dobře známé, nejde však o recyklaci, spíše o ohlédnutí z nové perspektivy. Z potemnělé atmosféry, v níž jako by hiphopová rytmika byla zanořena, se tak ozývají samply kosmického jazzu, ozvuky trip­hopu, rytmické destrukce, šumy a především rapový přednes, který je zvrstven, a působí tak snovým dojmem. Bude­li muset hudební kritik jejich tvorbu nakonec nějakým způsobem kategorizovat, možná ji označí za jednu z nejnečekanějších inkarnací psychedelického zvuku. Podle některých publicistů se produkce Shabazz Palaces má k hip hopu podobně, jako se tvorba Captaina Beefhearta z konce šedesátých let měla k blues. Ale možná že výstižnější by bylo přirovnávat Lese Majesty k Hendrixovu psychedelickému albu Electric Ladyland (1968), spíše než k Beefheartovu opusu Trout Mask Replica (1969). Stejně tak případné je ovšem mluvit o tradici hudebního „afrofuturismu“, tedy o tvorbě hudebníků, jako byli jazzový experimentátor Sun Ra nebo newyorský rapper a graffiti umělec Rammellzee. Pokud jde o bližší kontext žánrových souputníků, je třeba zmínit aspoň experimentální hiphopovou skupinu cLOUDDEAD, která se rozpadla před deseti lety.

Špína a islám

Zajímavá popkulturní spojnice vyplývá také ze skutečnosti, že jsou Shabazz Palaces usazeni právě v americkém Seattlu. Svádí to k tomu, aby byla hudba této kapely interpretována ve vztahu ke grunge z počátku devadesátých let. Nejde samozřejmě o to, že by Shabazz Palaces jakkoli rozvíjeli právě tento rockový žánr – spíše tu hraje roli předpoklad, že určité hudební nálady mohou odrážet atmosféru téhož místa. Konkrétně se jedná o dojem špinavosti přenesený do zvuku. Ostatně jeden z argumentů pro toto tvrzení zní asi takto: „Není náhodou, že Shabazz Palaces svá alba vydávají právě na labelu Sub Pop, tedy na značce, kde se hudební špíně vždycky dobře dařilo.“ Jistou spřízněnost obou žánrů posilují i některé motivy, jež se vynořují ze značně fragmentárních a kryptických textů. Kromě „psychedelické“ spirituality či spíše „kosmičnosti“ skrze texty prosvítá také nihilis­mus, negativismus a podle některých dokonce i schopenhauerovský antinatalismus.

Další kontext, který Shabazz Palaces částečně definuje a ke kterému se sami hlásí už obalem aktuální desky, je černošský islám. Podle některých náboženských představ dojde afroamerický lid spásy díky zachráncům z vesmíru, kteří si pro něj jednou přiletí velkým vesmírným korábem. Tracky Lese Majesty pak lze chápat jako určitou metaforu právě této utopické ideje.

Šamanský rituál

Přestože Shabazz Palaces doposud vydali pouhá dvě alba a tři EP, jde o tvůrce s množstvím zkušeností. Ishmael Butler, ústřední tajemný hlas Shabazz Palaces, je v hiphopové subkultuře dobře znám už z devadesátých let, kdy rapoval v newyorské formaci Digable Planets. Její tvorba byla ovšem mnohem čitelnější a bezstarostnější než současná produkce plná spirituálních či kosmických, ale stejně tak kryptických odkazů. Přesto ani v případě Shabazz Palaces nejde o hudbu, která by měla být analyzována a složitě vykládána. U obou alb záleží především na atmosféře. Duo netvoří díla, u kterých by měl posluchač přemýšlet nad umístěním a funkcí každého jednotlivého zvuku. Stejně tak není důležité, co přesně je obsahem sugestivně vznešených Butlerových rapových deklamací, ale spíše jaké vibrace v každém jedinci vyvolá. Mají­li něco společného zmínky o Marxovi, Hendrixovi a Moby Dickovi, zřejmě nebude nikdy zcela vyjasněno.

Fakt, že tvorba Shabazz Palaces může evokovat jakýsi imaginární šamanský rituál, kde káže rapový kněz, je možné vnímat jako projev eskapismu. Jako by se tímto způsobem dával najevo nezájem o materialismus současného světa a naopak sugeroval imaginární stav duševní a tělesné katarze. Tento postoj je zároveň žánrovou hrou – hip hop je totiž zpravidla chápán jako styl plný peněz, sexu, drog a hédonismu. V tvorbě Shabazz Palaces však lze objevovat i další zajímavé kontrasty a zdánlivě nesourodé prvky. Jejich experimentálnost nespočívá jen v občasném zvukovém novátorství, ale také ve způsobu, jakým balancují na hraně originality a efektnosti.

Mezi miliony jednotlivostí

Aktuální album Lese Majesty v diskografii kapely navazuje na kolekci Black Up (2011). Zvukový vývoj, kterým skupina během tří let prošla, je logický a obvyklý. Nové album je koncentrovanější, sebevědomější. Jako by si oba hudebníci přesně uvědomovali, čeho chtějí v komunikaci s posluchačem dosáhnout, a věděli, jaké nástroje pro kýžený efekt zvolit. Zatímco první deska byla rozprostřena do poměrně tradičních stopáží skladeb od dvou do pěti minut, na novince track obvykle netrvá ani minutu. Právě zásluhou této tříštivé kompozice se pak jako posluchači ztrácíme mezi miliony jednotlivostí a jen těžko nacházíme záchytné body. A právě to je zřejmě jeden z největších kladů desky, neboť bloudění v tomto labyrintu má ryze očistný účinek. Dalo by se to říct ještě jinak: s každým dalším poslechem nového alba Shabazz Palaces ze sebe smýváte část špíny, kterou se dnes už nelze nezašpinit.

Autor je publicista.