Žádná prázdninová idyla

„Každý turista­námořník má na stěně jeden háček. Vlastně se mi líbí, když je něco velmi redukované, jednoduché, koncentrované. Ale tady mi to spíš nahání strach. Tady dole je dusno a smrdí to tu vlhkými ručníky a potem.“ Citát jako by postupně vyjadřoval autorskou metodu, pocity čtenáře – a možná i autora – a atmosféru celé knihy. Svět, který německý spisovatel Gregor Sander (nar. 1968) ve svých Zimních rybách (2011, česky 2015) velmi redukovaně a úsporně vypráví, je neútulný, zatuchlý nezpracovanou minulostí a rozpačitou přítomností.

Každá z devíti povídek přináší svůj vlastní příběh, který zdánlivě nesouvisí s těmi ostatními. Devětkrát se opakuje stejné schéma: postava, nejčastěji zároveň vypravěč, prožívá přítomnost a zároveň vzpomíná na minulost. Přítomnost a minulost přitom představují dvě spojené nádoby, propojuje je sama postava nebo místo, kde se příběh odehrává. Nahlédneme­li však všechny povídky v celku, zřetelně vidíme, že tvoří dvouvrstvou mozaiku – jednu vrstvu představují veskrze minimalistické příběhy jednotlivých postav, druhou neuralgické okamžiky moderní historie Německa. Celou mozaiku pak drží pohromadě motiv Baltského moře, na jehož pobřeží se všechny povídky tak či onak odehrávají.

Úniky k povrchu a prázdnotě

Postavy povídek potkáváme kdesi uprostřed jejich života. Všechny přibližně na úpatí středního věku: osm mužů a jediná žena. Ani jedna přitom nepůsobí zrovna radostně. Naopak, jako by se v jejich životě někdy v minulosti něco plíživě pochroumalo a teď je potřeba s tím nějak žít a zbytečně se nenimrat v pocitech a touhách. Způsobem prožívání a tím, jak se ukazují navenek, jsou si všichni hrdinové podobní. Patří ke střední vrstvě, mají vysokoškolské vzdělání a kdysi možná měli touhu něco dokázat a hlavně žít naplno.

Vypravěč a jeho přítel Jakob z povídky Bílý noci se seznámili při studiu medicíny, ani jeden z nich však nechtěl být lékařem. Po jedné přednášce oba seknou se studiem, jeden se věnuje malířství, druhý fotí. Odvahu a sílu jejich rozhodnutí symbolizuje fotka pořízená ten večer. „Jakob vylezl na barový pult a tančil na hudbu, co duněla prázdnou hospodou, běhal po úzkém pultu tam a zpátky jako go­go tanečnice. Vyfotil jsem ho u toho a ta fotografie dodnes visí u něj v kuchyni. Vypadá na ní, jako by začal hořet, jako by mu nad rameny šlehaly plameny.“ Jenže oheň vyhasl, sny z mládí se v běhu let kdesi rozmělnily, odhodlání a entuziasmus zmizely.

Lidé obývající Sanderův svět mají komplikované, nevyjasněné vztahy s okolím, příliš mnoho zůstává nevyřčeno, což znemožňuje jakoukoli intimitu a blízkost. Do jejich života zasahují drogy, alkohol, tragické lásky, nevěra, útěky. Neumějí být s někým, ale nezvládnou žít sami. Občas dokáže ulevit od bolesti zalévání úhoru každodennosti alkoholem nebo sex s někým, koho vlastně člověk nemiluje, ale je schopný s ním mluvit a aspoň něco málo sdílet. Někdy přinesou chvilkovou úlevu úniky a cesty pryč, které se táhnou všemi povídkami jako nekonečná zasněžená dálnice na ostrov Hidensee, kam Johannu, hrdinku povídky Stav věcí, pošle cateringová společnost, pro niž pracuje.

Všechny příběhy se ovíjejí okolo cesty, na kterou se postavy více či méně dobrovolně vydávají (připusťme, že i stěhování houslisty z povídky Stüweho dcera znamená do jisté míry cestu). Někdo jede autem a pak na rybářské lodi, někdo starou modrou mazdou s vyklápěcími světly, další na jachtě, vypravěč z poslední povídky dokonce „jen“ běží. Důležitý není směr ani vzdálenost; nehraje roli, zda cesta vede do Finska, mezi duny na Kurské kose, do Rostocku, na ostrov Fårö nebo jen za plot s ostnatým drátem, kde se v lese skrývá opuštěná ruská základna.

Samotný pohyb, vytržení z každodennosti, je totiž rozbuškou a katalyzátorem. Otevírají se zabedněné hráze vzpomínek, uvolňuje se, co se lidé snažili pohřbít. Zatímco se Ismael z Melvilleovy Bílé velryby vydává na moře, aby unikl omrzelosti a těžkomyslnosti, v Sanderových postavách cesta odkrývá prázdnotu života a na povrch vypluje, co se dosud dařilo skrývat. A neodhalí nic, co bychom sami neznali – nefungující vztahy, hladovou osamělost, problémy s alkoholem, neschopnost komunikovat, neochotu odpustit.

Vzpomínání bez laskavosti

Člověk zkažený pseudopsychologizující četbou by čekal sentimentální lítost nebo snahu něco vrátit a udělat jinak, s tím však u Sanderových hrdinů nemůžeme počítat. Zarážející je naopak téměř dokonalá absence emocí, které spíš odhadujeme nebo předpokládáme. Vypravěč ani postavy nehodnotí, nelitují, neprožívají, jen popisují. Někdy příhodu nebo příběh, někdy vybavení místnosti či špinavou ulici. Čtenář jako by procházel hodně zašlým domem s devíti pokoji, popořadě se před ním otevírají dveře a on může nahlédnout dovnitř. Na chvilku tak pozoruje něčí život a k tomu návdavkem minulost, která se jako roztřesený černobílý obraz promítá na stěnu. Dveře se však zavírají stejně nečekaně, jako se otevřely.

Čas v Sanderově podání má jen dva rozměry – minulost a přítomnost. Kromě několika drobných náznaků v celé knize naprosto chybí dimenze budoucnosti. Jako otázku ji naznačí Vincent, jeden z dvojčat, která od narození do dospělosti nikdy nedělala nic jeden bez druhého. „A skončilo to minulý listopad u mě v kuchyni, když Viktor řekl: ‚Pokud nechceš být se mnou, jak potom chceš existovat?‘“ Viktor na konci povídky umírá, budoucnost neexistuje, nenabízí tedy žádné východisko ani odpuštění. A o to je Sanderův svět drásavější a bezútěšnější.

Pod hladinou osobních příběhů však leží ještě jedna vrstva, temnější a hlubší. Zabírání majetku nacistickými úředníky, smrt tisíců vězňů z koncentračních táborů napěchovaných v podpalubí lodi Cap Arkona jen několik dnů před koncem války, všudypřítomné slídilství východoněmecké státní služby, jejíž členové se neštítili sledovat ani vlastní děti. Ani soužití Němců ze západní a východní části země po roce 1989 není právě harmonické, iluze ustupují realitě a závist a určitá zamindrákovanost někdy převálcují i slibně vypadající vztahy. Gregor Sander vybírá z minulosti traumatické, bolestivé okamžiky, píchá do nich jako do vosího hnízda a nic nevysvětluje, neusmiřuje, nechá nás i postavy nevěřícně stát uprostřed vyhřezlého bahna.

Meteorologické katalogy Baltu

Snad jen poslední povídka, nazvaná Na druhém břehu, skýtá jistou útěchu. Jejími postavami nejsou osamělé, bloudící existence, naopak – vypravěč i jeho přítelkyně Anna ještě prožívají radost a dokážou se smát a těšit na miminko. A Peter Benthin, s nímž se setkají a který se jako dítě stal svědkem pohřbívání mrtvých vězňů vyplavených na pláž, si splní svůj sen a vrátí se na místo, kde se tragédie stala. Až tato povídka – a tím nakonec přece jen i celá kniha – končí příslibem budoucnosti, příslibem vyprávění o minulosti ještě nenarozenému dítěti. A navíc, v této povídce jsou „dny prosycené letním sluncem“ a „na konci, tam, kde silnice zatáčela, bylo moře v měkké, světlé modři“.

Baltské moře, pomyslný tmel celé knihy, v ostatních příbězích totiž není ani zdaleka tak přívětivé. Sander do povídek vložil jakýsi meteorologický a geografický katalog Baltu: moře má nejčastěji šedou nebo ocelovou barvu, světla je v příbězích pomálu, sníh se táhne „jako tlustá kůže na kusu masa“. „Byla to odmítavá a zároveň uchvacující krajina. Nedařilo se mi představit si tu pláž s horkým sluncem,“ dozvídáme se o pláži na ostrově Fårö, „kde byly kamenné vyhloubeniny. Vypadalo to, jako by tu něco explodovalo.“ Balt v Zimních rybách není prostorem prázdninové idyly. Prázdné plážové koše v předsezóně teprve vyčkávají, u hotelu Haus Seeblick „moře požírá pobřeží“, až se nejspíš jednoho dne i hotel stojící nad útesem zřítí. Lidé na pobřeží i na moři působí jaksi nepatřičně, přijeli příliš brzy nebo příliš pozdě. A to nejen vzhledem k počasí a roční době.

Škoda jen, že moře funguje spíš jako nenápadná filmová kulisa. Pro toho, kdo propadl kouzlu Huelleho Příběhů chladného moře (A2 č. 16/2013), je ho v Sanderovi povýtce málo.

Autorka je překladatelka.