Co je za zrcadlem?

Fotografie je oblíbeným médiem současného umění. Málokdy se však jedná o mimetické zachycení předlohy, následně „vyvolané“ v tajemné temné komoře či obřadně zkopírované z čipu na disk a vytištěné. Dnešní hra s aparáty nebo s jimi zaznamenanými daty zašla tak daleko, že ani klasický fotografický záznam neuvede diváka na pevnou půdu. Své čtení fotografie už totiž neponechává pouze na zraku. Když chybí návodný popisek, vysvětlující text či aspoň napovídající téma výstavy, pátráme po dalších šifrách vedoucích k porozumění dílu. Přemýšlíme. Sebevýraznější nápis „vidět znamená věřit“ nás nepřesvědčí – vidět nestačí.

Letošní ročník Festivalu Fotograf nese paradoxní motto „Seeing Is Believing“, do češtiny volně převedené jako „Vidět a věřit“. Rozdíl ve významu obou hesel je lehce znejišťující: zkoumá se vztah mezi optickým vjemem a naší schopností mu přisoudit status reálného či existujícího, anebo širší problematika zraku a víry nezávisle na sobě? Organizátoři festivalu navíc významně operují s pojmem „zrcadlo“, i proto je snad anglický název jednoznačnější. Odkazuje na několik problémů z dějin a teorie fotografie, které se za 175 let její existence nepodařilo vyřešit. Od otázek typu „Je fotografie schopna odkrýt duchovní či nadpřirozenou rovinu skutečnosti?“ vede cesta až k zásadní nejistotě o tom, co je fotografie. Tato zdánlivě prostá otázka je uklidňující. Svědčí o tom, že si tuzemská teorie fotografie neklade malé cíle.

Krize paměti

Festival můžeme letos chápat jako příležitost nejen k testování vlastní víry, ale také k bádání. Množství atraktivních, tajemstvím a mystikou opředených akcí či výstav zahájilo odborně zaměřené diskusní fórum s tématem Stadium zrcadla. I když zlehčující tón některých přednášek vybízel k úsměvu, podobně jako část festivalové propagace (nepovedená duchařská selfie aplikace na webu), význam přednesených otázek to nijak nezmenšilo. V úvodu se objevily zmínky o pochopení fotografie skrze Benjaminovo „optické podvědomí“ či Bazinův „smyslový přelud“. Autoři tématu zde předkládají také otázku, jestli se „zdejší skutečnost na povrchu fotografie jakoby láme a propadá do jiných, iluzorních světů“. Pozvaní hosté se tudíž ponořili do zkoumání povahy reality samotné. A obrátili naši pozornost také ke vztahu fotografie a paměti jako klíči pro pochopení skutečnosti.

Diskusi otevřela polská kurátorka a vysoko­školská pedagožka Katarzyna Majaková s příspěvkem vyzdvihujícím vztah fotografie a času. Zaměřila se na průzkum neuchopitelného okamžiku „teď“, stojícího na hranici mezi „už ne“ a „ještě ne“. Právě paměť jakožto „základní forma minulé zkušenosti“ staví fotografii na práh toho, co je iluze. Neustále se měnící paměť nachází ve fotografii svého protivníka. Která skutečnost je reálná – živoucí vzpomínka, nebo statický obraz? Z tohoto pohledu je fotografie zároveň součástí reality i jejím vyloučením. Vlastně je halucinací či snem.

Tématu paměti a zapomínání se ve svém díle systematicky věnuje také německý fotograf Thomas Demand. Jeho práci ve svém příspěvku analyzovala Margaret Iversenová, profesorka filosofie a dějin umění na University of Essex. Demand tvoří velké analogové fotografie míst, kde se odehrály různé tragické události. Nefotografuje ale autentická místa, nýbrž jejich sterilní, ručně vyráběné modely tvořené podle snímků z masmédií, postrádající však stopy lidské přítomnosti. Výsledkem jsou tíživé obrazy z nitra kolektivní paměti, umocněné našimi osobními traumatickými zážitky. Podle Iversenové toto dílo zkoumá fenomén krize paměti, aktuální v době internetu a digitálních médií. Nabízí konstrukci osobních příběhů uměle stavěných na fragmentech nalezené a přivlastněné obrazovosti, jež je součástí kolektivního podvědomí. Umožňuje nám vytvářet si umělé zážitky a nacházet tak ztracené pouto mezi dobrovolnou a nedobrovolnou pamětí či individuálním a kolektivním, jež současná obrazová praxe narušuje.

Fantomy fotografie

Jisté tíhnutí k odkrývání fantomů světa pomocí fotografie zdůraznili také Karen Irvineová z Muzea současné fotografie v Chicagu, a český teoretik vizuální kultury Václav Hájek. Americká kurátorka představila svůj pohled na současné tendence ve fotografii, které v nepřímé návaznosti na fotografii spiritistickou odkrývají jisté duchovní, vnitřní či běžnému vidění skryté aspekty materiálního světa. Své příklady čerpala především z výstavy Phantoms of the Dirt, právě probíhající v jejím domovském muzeu. Hájek rozvíjel podobné téma a na příkladu defektních snímků plných ruchů, náhod, nehod či chyb vyložil pojetí fotografie jakožto autonomního obrazu, „autopoiesis“. Tento obraz připodobňuje k pa­obrazům z teorie subjektivního vidění. Ty se tvoří uvnitř subjektu a nemají mimetický vztah k vnější realitě. Stejně jako Irvineová přitom dospěl k závěru, že fotografie obraz nereprodukuje, nýbrž konstruuje.

Patrizia Munforteová, odborná asistentka z Katedry dějin umění v Curychu, se na příkladu analýzy působivé ateliérové fotografie „mrtvého editora Reitmayera“ dotkla otázky po povaze života a smrti, zachycené v portrétu od fotografa­specialisty na mrtvoly Albina Mutterera. Součástí pozitivu je text označující pana Reitmayera za mrtvého následkem otravy kyanidem draselným. Fotografie usmívajícího se muže s cigaretou v ruce však působí zcela opačným dojmem. Munforteové se podařilo nalézt původní daguerrotypii, která se stala podkladem pro pozdější pozitiv. Tento zásadní objev zničil mýtus o původu známé fotografie, také však otevřel nové otázky týkající se našeho čtení fotografií a nejistoty, která toto čtení bez dostatečného studia historického kontextu provází.

Dá se říct, že diskusní fórum otevřelo nové možnosti, jak nahlížet na jednotlivé festivalové výstavy. Námět festivalu má rozhodně velký teoretický potenciál. Je jen škoda, že jej z propagačních důvodů maskuje za populární téma, je­li fotografie schopna zachytit duchy (anebo spíš ruchy?).

Autorka je historička umění a archeoložka.