Propastná hlubina umění

Fotograf výtvarně komponovaných zátiší Jan Svoboda (1934–1990) se stal „legendou už za života“, opakuje obecně známou tezi kurátor Jiří Pátek v doprovodném textu ke Svobodově aktuální monografické přehlídce v Moravské galerii. Původní dokumenty zveřejněné na výstavě, především deníkové záznamy a básně, naznačují, že tuto legendu tvoří rovnocenně fotografické dílo i svérázná, nestabilní osobnost autora. Romantický étos Jana Svobody zvlášť silně rezonuje v generaci jeho pamětníků a stojí za připomenutí.

Mučedník svých iluzí

„Bohužel bez nějaký takový negativní emoce nevychází kumšt,“ poznamenala Anna Fárová při rozhovoru o Janu Svobodovi v roce 2005. Uzavřela tím svoje vzpomínky na jistou psychickou rozkolísanost autora, jehož dílo i osobnost nepřestává fascinovat další a další generace historiků umění. Role Anny Fárové je zde příkladná – podílela se na oficiálním vstupu Jana Svobody na pražskou uměleckou scénu konce šedesátých let a během strmého pádu umělce až k sociálnímu dnu i během umělecké stagnace v osmdesátých letech jej podporovala například nákupem jeho děl. A nebyla jediná. Mnoho přátel Svobodu zásobovalo nevratnými půjčkami. Archetyp umělce mučedníka lze v Janu Svobodovi spatřit jednoznačně.

Tvůrčí talent rozvinul mladík původem z Olomoucka na výtvarné střední škole v Praze. Už tehdy se u něj začaly projevovat sklony k poezii a filosofickým úvahám, jak vzpomínal jeho spolužák a přítel Aleš Veselý. Do duše tohoto „prokletého básníka fotografie“ se postupně vklínila nekompromisní vazba na ideál umění, která se mu ne náhodou stala osudnou. V jedné ze zveřejněných autorových pozdních poznámek čteme: „Smutek čím dál víc zaplavuje moji duši, už aby se utopila.“

Klíčové rozhodnutí pro umění, v případě Jana Svobody v míře vylučující se s praktickým životem, se odrazilo ve všech jeho projevech. Silou své osobnosti, opírající se o kvalitu vlastního díla, si vytvořil na dobové poměry stabilní fanouškovskou základnu. Doslovné obětování vlastního života umění (projevující se i historicky opodstatněným bojem za absolutní integraci fotografie mezi volná umění) pak dodnes slouží jako přesvědčivý argument pro další studium Svobodova díla a hledání nových i historicky zásadních významů jeho tvorby.

Umění stylem života

Co bylo a nadále zůstává na Janu Svobodovi tak přitažlivého? Ze vzpomínek Anny Fárové a nejrůznějších pamětníků vychází obraz bohéma, jenž ctí své vnitřní zásady příkladně nekonvenčním způsobem. Počáteční Svobodovo rozhodnutí věnovat se fotografii bylo provázeno potřebným nadšením, příznačným pro politické uvolnění a navazující explozi uměleckého experimentu v šedesátých letech. Tehdy Svoboda prakticky všechny své fotografické projekty realizoval ve volném čase.

Po zhruba deseti letech neúnavné práce přišlo vysněné ocenění a první zlom – samostatná výstava v Galerii na Karlově náměstí v roce 1968. Dá se říct, že právě zde začíná příběh Jana Svobody jako obecně uznané vycházející hvězdy. V průběhu následujících tří let se mu podařilo najít zaměstnání fotografa a byl přijat do Svazu českých výtvarných umělců, což mu v tehdejším režimu umožnilo zabývat se volným uměním profesionálně.

Svobodova tvorba zhruba čtyř klíčových let (1968–1971) obrátila svět fotografie naruby natolik, že je možné jej považovat za jednoho z otců dnešních uměleckých přístupů používajících fotografii v postmoderním slova smyslu. Stejně tak jej ovšem můžeme vnímat jako protagonistu pozdně moderního zátiší i minimalistického trendu české výtvarné fotografie trvajícího dodnes (viz příklady Marie Kratochvílové, Lukáše Jasanského s Martinem Polákem, Markéty Othové, Jiřího Thýna a dalších).

Šťastné roky Svobodova života, upevněné oceněním jeho práce na konci šedesátých let i řetězcem repríz jeho první samostatné výstavy, se navenek projevovaly různě. Příznačné je estetizování sebe sama prostřednictvím oblečení nebo stylizace vlastního bytu do podoby galerie, ateliéru a zenové zahrady v jednom. Vyniká zde autorova záliba v látkách, jež hraničí s fetišem a rozvinula se ve sbírání nejrůznějších textilií, které nakonec nebyly použity k šití elegantních oblekových souprav pouze pro nedostatek financí. Nemajetný autor se i vzezřením elegána, až manekýna svým způsobem sám identifikoval jako umělec.

Přetrvávající nepochopení

Sedmdesátá léta přinesla Svobodovi zklamání z umělecké praxe, jež vyústilo v pomalou, dlouhotrvající sebedestrukci. Ubývalo volné tvorby a naopak přibývalo problémů s financemi i se zdravím (včetně neuróz). To vše vedlo k závislosti na alkoholu a nakonec k předčasné smrti. Dluh, který teoretici i historici umění cítí dodnes, vede ke snaze Jana Svobodu rehabilitovat a vrátit mu vytouženou slávu a oprávněné uznání. Snad zde hraje roli i výčitka, že se dal konec génia oddálit. Cílem aktuální brněnské výstavy je tak jistě stavba pomyslného pomníku, a to nově i prostřednictvím studia nedávno získané pozůstalosti. Jde o materiál, jejž by sám autor zřejmě nezveřejnil, ale který dnes zásadně rozšiřuje interpretační možnosti.

Přestože je Jan Svoboda obecně považován za osobnost přetavující fotografii na umění v dnešním smyslu slova, současná generace historiků fotografie jako by stále nedokázala opustit vyjeté koleje výkladu jeho díla v konzervativním rámci izolace fotografie od ostatních uměleckých disciplín. Výstava tak přináší nekonečnou horizontální řadu fotografií a dokumentů rozdílné hierarchie, která se snaží uchopit Svobodovo dílo zevnitř, takže jeho tvorba zůstává nadále solitérsky uzavřena sama do sebe. Můžeme se ptát, nakolik je koncept instalace kopírující Svobodovy výstavy ze sedmdesátých let dnes ještě relevantní. Právě v něm dochází k potlačení očekávaného kouzla, obsaženého v samotných dílech. Teze reflektující Svobodovu vrcholnou tvorbu, tedy „méně je více“, proto zůstává přítomna pouze na úrovni jednotlivých děl. Zvolený typ výkladu však naopak umožnil postavit Svobodovy užité fotografie, získané z jeho archivu, na úroveň volné tvorby, což je jedním z důležitých posunů nové retrospektivy.

Význam zdůrazňovaného Svobodova výroku „Nejsem fotograf“, zahrnutého v názvu výstavy, také vyznívá rozpačitě. Nevyužit zůstal potenciál pro důkladnější uměleckohistorické zařazení autora, které se nabízí už při zvážení možností sbírek Moravské galerie. Tuto absenci tak podtrhuje jediná přítomná niťová kresba od Stanislava Kolíbala. Svobodův zásadní přesah k charakteru ostatních soudobých výtvarných druhů, především sochy a malby, zde nadále zůstává i přes zřejmou naléhavost nevysloven.

Kurátor Jiří Pátek pak výstavu doprovodil přehlídkou patnácti fotografů následující generace, která ctila Jana Svobodu jako gurua „výtvarné fotografie“, což často vedlo ke školnímu způsobu kopírování. Jejich postup můžeme přirovnat k několika raným Svobodovým zátiším napodobujícím styl i náměty Josefa Sudka, jak výstava ostatně v hlavní části demonstruje. Lze tak shrnout, že i přes výjimečný přínos výstavy zůstává Jan Svoboda do jisté míry nadále uvězněn v poněkud nešťastném nepochopení.

Autorka je historička umění.