Divadlo volá po lásce

Nezabýváte se jen divadelní tvorbou, jste také spisovatel a esejista. Mohla by věta „Mýtus páchá násilí na suchých faktech naší každodennosti“ z vašeho eseje Mýtus velké transformace platit i pro představení Book Burning?

Násilí mýtu na lidech chápu jako plodivé, osvobozující a hlavně nutné. Mýtus může prolomit zakonzervované vzorce každodenního života a nutí nás osvobodit se z nudných a destruktivních schémat, do nichž jsme den po dni vtahováni. Mýtus, přestože je tak starobylou formou, před námi otevírá nové, dosud přehlížené způsoby a možnosti. Při vyprávění mýtu na pódiu divadla se konvenční čas rozpadá a historie se před námi znovu otevírá jako čistý list. Historii je třeba znovu otevírat, protože ta dosavadní nás vede k sociální a ekologické likvidaci planety.

Může být pálení knih osvobozující? Násilí proti knize se zdá být něčím nepatřičným, skoro bestiálním, jako by šlo o živou bytost.

Samozřejmě že je pálení knih naprosto barbarské. Ale zkusme se držet rizika, které tato činnost obnáší, a paradoxu, který je s ní spojený. V žádném případě mi nejde o nějakou pobídku k pálení knih. Volám po pálení, které přepisuje, kým jste, které je symbolem možnosti říkat věci znovu a otevřeně. Jde mi o to vytvořit opozici ke zkostnatělosti psaného slova. V Book Burning vyprávím o společnosti, která má zvyk každou noc zapálit jednu knihu. A pálením té knihy vlastně začíná ožívat její obsah. Je vyprávěn a převypravován, znovu interpretován. Honba za původním významem slov končí jako tanec dýmu, který je zárukou, že se kniha nestane základem pro nějaký nový utopický systém, který by nějakým způsobem znovu určoval naši existenci.

Letošní hra Landscape with Skiproads obsahuje prvky jakéhosi šaškovského výstupu. Hrdiny vašich her jsou také kočka nebo kůň. Objekt výtvarníka Hanse Opa De Beeck z představení Book Burning zase připomíná kulisy využívané v historii potulnými loutkáři. Spojitost s historickými lidovými divadelními nebo literárními žánry je ve vaší tvorbě zřetelná.

Určitě, nic nového z nebe nespadne. Prohledávám i ty nejstarší tradiční žánry a snažím se objevit formy, které nás ovlivnily a učinily tím, kdo jsme. Teprve po archeologickém bádání v divadelní a literární tradici mohu tvořit to, co tvořit mám, a využít skutečně to, co nejlépe odpovídá mé životní zkušenosti. Snad se mi pak lépe daří vyjádřit k tomu, co se děje ve světě. V tomto ohledu mne inspiroval postřeh Michela de Certeau o prchavé subverzivitě němoty, o tom, jak různé změny v gramatice a struktuře vyprávění i samotné gesto vzdání se řeči mohou poskytnout prostor k tomu, aby se prosadila nekonečná otevřenost. Co se týče objektu z Book Burning, jde o autonomní vizuální dílo, skulpturu, která možná i odkazuje k tradici didaktického osvícenského divadla, ale určitě ji na to nelze redukovat. Je to spíše generátor nekonečných možností než nějaký uzavřený kabinet kuriozit.

Podle jakého klíče jste vybíral předměty pro Landscape with Skiproads? Na osvětlených podstavcích vypadají jako vědecké muzejní exponáty, a přitom jde o osobní věci, i když velkých postav dějin.

Hledal jsem příběhy, ideologie a ­narativy, které nás dnes pronásledují na každém kroku a determinují naši současnost. A snažil jsem se určit předměty, které by na sebe vázaly maximum významu, které byly svědky rozhodujících momentů našich dějin. Ty jsem poté přeskupil a obklopil je kompletně novým kontextem – třeba voodoo rituálem nebo středověkou liturgií.

Jedním z vašich učitelů byl také filosof Alain Badiou, který se přiznává ke své lásce k divadlu. I vy ve své práci propojujete filosofii a divadlo. Je to jeho vliv?

Badiou byl pro mě velmi důležitý. Ale jsme také dost odlišní. Divadlu se věnuji od svých osmi let. Studoval jsem filosofii, ale během studií už jsem psal a inscenoval hry. Filosofie je stálou společnicí mé práce, ale nejsem profesio­nální teoretik ani filosof. Přesto mám neutuchající potřebu rozvíjet kolem svého díla jakýsi diskurs – i když je to třeba jen proto, abych pomohl kritikům, kteří se rozpačitě drbou na hlavě, se zoufalým výrazem na tváři sledují mé hry a říkají si, co tohle do háje znamená? Ale mou prací je tvoření, nikoli teoretizování. Mé skromné řemeslo je založeno na snaze uchopovat co nejnebezpečnější podoby krásy a zkoušet to tak dlouho, dokud vás výsledné dílo nezačne přímo oslovovat. Podle toho se pozná dobré představení – že oslovuje takřka jmenovitě každého, kdo je jeho svědkem. Badiouova teorie je bezpochyby jedním z nejdůležitějších příspěvků k myšlení 21. století. Na druhé straně mě mrzí, že tak výjimečný muž sám vytvořil tak nudné hry – jsou to hry myslitele, který divadlo pouze využívá, aby vyjádřil svou filosofii.

Hranice mezi uměním, které z politických otázek dělá svou integrální součást, a uměním, které pouze chce být politické, ale upadá do nechtěné trapnosti, bývá tenká. Proč je tak těžké v umění mluvit o politice?

Politicky a sociálně uvědomělí umělci dělají tu chybu, že instrumentalizují umění, aby dostáli svým politickým snům a cílům. Nelze instrumentalizovat umělecké dílo a nezničit ho. Opravdu mě rozčiluje politické divadlo vyzývající diváky: Napište něco, udělejte něco! Ulice jsou příliš klidné, vyjděte ven a jednejte! Vlastně je to jakési svalování viny za utrpení světa na publikum. Někdy se stane, že z ničeho nic umělecké dílo získá politickou důležitost, ale ve skutečnosti to na díle samotném nezávisí. Umění má tvář lásky. Samotné divadlo je milování! Hraní je milování. A to myslím ve všech významech, které to nese. Divadlo je totiž vysoce erotické a přímo volá po lásce. Umění je neuchopitelné, nelze ho redukovat na názor nebo politickou ideu ani na ideologický akt. Láska nebo umělecké dílo mohou být mimořádně politicky nabité a jejich náboj může vyjít na povrch v různých stupních, ale v žádném případě nemůže být umělecké dílo redukováno na jakési politické vyjádření. Je to paradox, že subverzivní politická a ideologicky transformující síla uměleckého díla může čišet pouze z děl, která nelze instrumentalizovat a redukovat na politickou ideu.