Jak zacházet s velkou postavou nedávných českých dějin na divadelní scéně – s pietou, nebo bez piety?
Poslední dobou se zase zdá, že je Václav Havel všude kolem. Hlavně díky intenzivní a inovativně pojaté péči nadace Vize 97, jejíž vedení se patrně rozhodlo, že s havlovským mýtem je potřeba definitivně skoncovat. Podiv vzbuzovalo už prodávání Havlova jména za třicet tisíc korun v rámci balíčku „lavička Bořka Šípka“ městům po celém světě. To se ale snad ještě dalo hájit tím, že bez nějaké regulace by si nakonec kdekdo mohl spustit výrobu vlastní Havlovy bylinné myslivecké nebo čehosi, co by dalo úctě k zesnulému na frak ještě důrazněji.
Před pár dny úvahy typu „pojďme vymyslet, co by šlo zpeněžit“ vygradovaly spuštěním nového projektu virtuální pracovny – Kanceláře Václava Havla. Jistě, mohlo jít o přátelské pozvání do „krásných prostor“, v nichž „se nachází množství vzácných předmětů a darů od přátel z celého světa“, jak se píše ve výroční zprávě nadace, jenže to by online přístup nesměl být zpoplatněn částkou osmdesáti korun. Na druhou stranu by nikoho nemuselo tolik překvapovat, že správní radu tvořenou převahou ekonomů, právníků a bankéřů napadá hlavně to, jaké služby lze v dárkovém obalu potištěném charakteristickými srdíčky veřejnosti ještě prodat. Pieta jde tedy nakonec stejně stranou, ovšem zcela řízeně.
Do toho od xenofobněji založených spoluobčanů neustále slyšíme či čteme pojmenování „pravdoláskaři“ – jak vůbec došlo k tomu, že se z tak zdánlivě neproblematických hodnot, jako je „pravda“ a „láska“, vyklubal základ oblíbené nadávky? Finále víceaktové prázdninové frašky končí v absurdním balábile. Postavy se předhánějí, kdo herní předlohu naplní kreativněji a s větším pochopením pro globálně proslulého dramatika.
Dobře se bavíme
Částečnou útěchou v tomto – k exprezidentovi poněkud netaktním – létě může být, že se s Havlem setkáváme i na místě, na něž se chtěl od své více či méně problematické úlohy státníka sám vrátit, tedy na divadelních prknech. Zatímco zpracování Havlovy Asanace v režii Davida Czesaného v Divadle Na zábradlí roku 2012 vzbuzovalo spíš rozpaky, loňské využití exprezidenta jako námětu divadelního muzikálu Velvet Havel v režii Jana Friče v témže divadle uspělo u publika dokonale. Kus letos několikanásobně zvítězil v Cenách divadelní kritiky a stal se inscenací i nejlepší českou hrou roku 2014. Proč ale?
Jedná se sice o řemeslně bravurně zvládnutou inscenaci, návštěvník z ní odchází příjemně pobaven, nedovedu si ale představit, že by ji po letech někdo oprášil jako výstižný doklad peripetií doby, břitkou analýzu společenských nešvarů nebo věrné zachycení výjimečné osobnosti. Hraje roli to, že zájezdové autobusy u nás odjíždějí na muzikálové premiéry vždycky plné, i kdyby šlo o sebevětší neumětelskou zhůvěřilost? Zabralo zručné nahrazení těch nejprvoplánovějších klišé (Vašek neráčkuje) klišé druhoplánovými (je pod pantoflem)? Nebo spíš otevřené trefování se do slabůstek ikony (ale jen do těch, kterým každý rozumí a rád nad nimi přimhouří oko – kladný vztah k ženám a alkoholu)? Anebo to, že se povedlo zlidštit jinak těžko pochopitelnou, komplikovanou osobnost? Zkrátka – dobře se bavíme a moc úsilí nás to nestojí.
Rozchod s otcem
Název hry Martina Františáka Havel v zemi čeledínů, kterou v režii Martina Glasera letos uvedlo Národní divadlo Brno, sliboval víc – možná i trochu té dnes tak žádané aktuální společenské kritiky. Kauza lehkých topných olejů sice už v zákrutách dějin zapadla dost na to, aby mohlo odhalování zákulisních hrátek vyvolat v divákovi údiv, přesto by šlo dění na jevišti přes devadesátková barevná sáčka s naddimenzovanými rameny a kožené bundy nahlížet i jako metaforu toho, co se v jiných kostýmech odehrává i v současnosti. Už před přestávkou je však zřejmé, že se to nepovede. Mohlo jít o komorní rodinné drama zasazené do konkrétních historických reálií. Ale protože mrtvý exprezident táhne – šup s ním mezi postavy.
Z Havla v podání Michala Daleckého padají z kontextu vytržené kusy moralizujících a filosofujících textů a odcizují toho klučinu, co by si s ostatními tak rád hrál – klidně na indiány a s umělým knírkem pod nosem. Dlouho čekáme, kdo tolikrát opakované „vypadněte“ řekne i poflakujícímu se hadrovitému Havlovi, a nakonec se ani nedivíme, že ve rvačce dostane rovnou přes hubu. Chtěl tu snad Františák nabídnout národu možnost si terapeuticky odžít onen potřebný rozchod s otcem, který nám nakonec už nějakou dobu připadal spíš směšný?
Basa piva
Divadlo Petra Bezruče je jedním z mnoha souborů, které v posledních letech zaměřily svou pozornost na Audienci, u nás bezpochyby nejhranější Havlovu hrou (za posledních deset let ji uvedlo ke dvaceti scénám od těch amatérských až po národní divadla – z nejaktuálnějších uvedení zmiňme aspoň inscenaci brněnského Divadla u stolu v režii Ivo Krobota a představení Divadla D21). Za prvé hra výstižně spojuje dvě důvěrně známé činnosti každého správného Čecha – totiž nesmyslnou konverzaci s nadřízeným, který má v rukou naše bytí i nebytí, a pak samozřejmě pití piva. A důležitou roli určitě hraje i to, že od první disidentské verze, v níž se ztvárnění Ferdinanda Vaňka ujal sám autor, je těžké na jevišti v roli slušného, zdrženlivého, ale co možná neústupného intelektuála nevidět právě samotného Havla.
Přestože se sázka na doslovnost ostravskému souboru vyplatila (srdce zaplesá nad realisticky vyhlížejícím dobovým kamrlíkem – umakart, plechová skříň, plakáty a letáky), vítězem havlovských meditací (a modloslužeb) zůstávají s přehledem Spitfire Company, kteří se s volným zpracováním Audience pod názvem Antiwords v režii Petra Boháče aktuálně účastní letošního ročníku edinburského Fringe, největšího mezinárodního festivalu scénických umění.
Spitfire Company hrají Havlovu hru tak, že zároveň hrají i o autorovi samotném – což se zdá být dobrým řešením v situaci, kdy je tvůrce důležitější než divadelní kus samotný. Přeskakující deska opakuje tisíckrát zaslechnuté Landovského „je to taková tradice“ nebo „lidi jsou velký svině“ a útlé tanečnice, kterým ubývá sil, bojují s obrovskými hlavami na svých ramenou. Všechny hlavy jsou stejné a díky zaměnitelnosti těchto hlavních rekvizit nakonec už vůbec nezáleží na tom, kdo je kdo. Jako by se pointa hry rozšířila do celého děje: možná i Sládek byl kdysi Vaňkem, vždyť oba jsou hlavouni i loutky zároveň. Nad nadčasovostí drobných detailů předlohy mrazí – Bohdalová a Gott jsou opět bezrozpornějšími ikonami národa než Havel. A z vláčných pohybů a chichotání obou žen je navíc nad slunce jasnější, kdo skutečně ovládá každou místní scénu – basa piva, která během představení padne, nakonec představuje toho největšího českého hrdinu.