Lisabonské hudební vydavatelství Príncipe Discos plní důležitou společenskou úlohu. Tím, že dává prostor tvůrcům menšinového tanečního žánru zvaného batida, pomáhá mladé generaci afroportugalských imigrantů překračovat hranice předměstských ghett a zaujmout místo v kultuře majority.
Působení kvalitního hudebního vydavatelství v ideálním případě přesahuje čistě hudební kritéria. Vztahuje se k určité kulturní či sociální situaci, reprezentuje jisté stanovisko, zkrátka nestojí ve vzduchoprázdnu. Příkladem je lisabonské vydavatelství Príncipe Discos. Hudba, kterou vydává, přispívá k boření zdi, již většinová portugalská společnost v minulosti postavila mezi sebe a uprchlíky přicházející z bývalých portugalských kolonií. Razantní taneční skladby producentů z lisabonských předměstí, pro něž se ujal zastřešující název batida, pomáhají překlenout léta udržované společenské bariéry.
Potomci uprchlíků
„Batida vlastně vůbec není odsud,“ říká DJ Lilocox v rozhovoru pro server Dazed Digital a ukazuje přitom na jih, kamsi k jihoafrické Angole. Právě z této bývalé portugalské kolonie přišly po Karafiátové revoluci v roce 1974 do země statisíce uprchlíků, jejichž potomci dnes žijí na rozsáhlém území lisabonského distriktu. Celkově oblast obývají necelé tři miliony obyvatel, z nichž asi jen šestina žije přímo v Lisabonu. Uprchlíci přišli do nejodlehlejší země západní Evropy s vidinou lepší budoucnosti, ta však skončila v komplexech státem vybudovaných bytových domů, z nichž se záhy stala ghetta. Na těchto předměstích, nacházejících se kilometry za městským centrem a často zcela izolovaných v důsledku nedostatečné infrastruktury, se v polovině první dekády nového tisíciletí mezi potomky imigrantů začala formovat batida, hudební žánr, o kterém se poprvé začalo mluvit díky kompilaci DJ’s Do Guetto Vol. 1 (2006).
V batidě se stýká více vlivů. V prvé řadě jde o mutaci kudura, rázného tanečního stylu, který vznikl v angolské metropoli Luandě na sklonku osmdesátých let. V zemi, v níž po čtyři desetiletí proti sobě bojovaly různé povstalecké frakce, představovalo vymýšlení tanečních pohybů a konání spontánních dance battles v rytmu překotného beatu způsob, jak se vzdálit válečné realitě. Někteří batidu připodobňují k chicagskému footworku, jenž má rovněž původ v pouličních tanečních bitvách, jiní zase zmiňují britský grime – tato souvislost je ovšem dána především nadšeným přijetím batidy ostrovní scénou. Charakteristické je vysoké, až frenetické tempo (často nad 140 úderů za minutu), úsečné smyčkování a dynamické variace. Producenti pracují s levným hudebním programem Fruity Loops, během klubových večerů se mixuje pomocí jednoduchých programů jako Virtual DJ, výjimkou ale nejsou ani produkce přímo z mobilních telefonů. Naprostá většina hudebníků, kteří sami používají pouze označení DJ, nemá žádné hudební vzdělání a jejich tvorba v sobě nese silný komunitní charakter. Podobně jako se kupříkladu egyptské electro chaabi (viz A2 č. 5/2014) hraje na svatbách, batida je stále primárně vnímána jako taneční hudba pro párty v předměstských čtvrtích.
Vůbec nám nevěří
Předměstí je pro povahu batidy podstatné. Afroportugalské komunity jsou lisabonskými úřady po léta vykazovány mimo širší městské centrum. Izolovány a omezovány jsou tyto komunity ovšem nejen geograficky, ale také kulturně a politicky. „Poslali jsme je někam do pustiny, kde často nejsou ani silnice. Nebylo tam nic. A čtyřicet let po revoluci jsou ti lidé pořád ve stejné izolaci. To, že nám vůbec nevěří, je zcela přirozené,“ poznamenal k tomu Pedro Gomes, člen kolektivu okolo labelu Príncipe Discos, v rozhovoru pro magazín Resident Advisor. Právě on a jeho kolegové z vydavatelství se jako první v roce 2007 zaměřili na tvorbu producentů žijících v odloučených komunitách. A sami přitom jakožto lidé pocházející z bělošské vyšší třídy brzy zjistili, jakou míru nedůvěry a nejistoty roky segregace způsobily. Přesvědčit Afroportugalce Marlona Silvu, vystupujícího pod jménem DJ Marfox, že nabídnutá spolupráce nebude výhodná jen pro jednu stranu, ale skutečně produktivní a užitečná, trvalo několik let.
První nahrávka tak na Príncipe Discos vyšla až o čtyři roky později. Marfoxovo album Eu Sei Quem Sou (2011) pracuje s úsečnými smyčkami míhajícími se v překotném tempu a fragmenty hlasu. Desku lze chápat jako vyvrcholení první etapy vývoje batidy jakožto neorganizovaného a zvnějšku nereflektovaného dění. Toto období kromě Marfoxe reprezentuje DJ Nervoso, nyní už třicátník, pracující na stavbách v Maroku. Jeho produkce má patrně vůbec nejrychlejší tempo. Legendární je především skladba A Propria s vysamplovaným mužským řevem, na níž se podíleli Marfox i Nervoso.
Mezi mladšími producenty je nejvýraznější Rogério Brandão alias DJ Nigga Fox, jehož nahrávka O Meu Estilo (2013) uhranula magazíny Fact či Spin a skladbu Weed na jednu ze svých kompilací zařadil Thom Yorke. „Hudba pro ještě nenarozené tanečníky“, napsal o albu zmíněný časopis Fact. Jak tomu rozumět, je třeba odhalit poslechem skladeb samotných. Jejich tempo není tak vysoké jako u dřívějších nahrávek, rytmy tu hrají proti sobě a mísí se s implantovanými dětskými hlasy. Batida druhé vlny je po hudební stránce strukturovanější, po stránce společenské lépe přijímaná a důkladněji vnímaná.
Místo v centru
Podstatné ovšem nejsou jen nahrávky, nýbrž také živá vystoupení. Klubová noc Noite Príncipe se v lisabonském klubu Musicbox poprvé uskutečnila v roce 2012 jakožto platforma pro setkávání různých projektů a různorodého obecenstva: „Nezáleží na věku, barvě pleti, sexuální orientaci, penězích nebo značce oblečení – Noite Príncipe je tu pro všechny, kdo přišli tančit a zapomenout okolní svět.“ Zásadní je, že akce se odehrává přímo v lisabonském centru, a nikoli na periferii. Nejde tedy o další komunitní párty, na které se setkávají lidé z konkrétní čtvrti či oblasti. Tato hudební akce pomáhá překlenout rasové rozdíly mnohem efektivněji než mnohá politická opatření. „Na naší narozeninové párty jsem tančil za bělošským klukem a černošskou holkou, kteří se tam líbali. To by se ještě před půldruhým rokem nemohlo stát,“ uvádí jeden z příkladů svobodomyslné atmosféry Gomes.
Afroportugalských producentů si během posledního roku začala všímat také portugalská kulturní média. Stoupá i zájem zahraničí. DJ Marfox a DJ Nigga Fox tak už vystoupili na velkých evropských přehlídkách, berlínském festivalu CTM a krakovském Unsoundu. Zde na jejich vystoupení reagovala legenda footworku RP Boo slovy: „Nevím, odkud jste, ani co to vlastně hrajete, ale byl to jeden z mých nejlepších hudebních zážitků.“ Před dvaceti lety se takhle mluvilo právě o jeho skladbách. A přestože se Marfoxova novinka Lucky Punch (2014), vydaná na americké značce Lil City Trax, syrovosti jeho předchozích nahrávek přece jen už zřetelně vzdálila, tvorba mladších producentů z „bairros sociais“ nepřestává překvapovat. Například na debutu mladého kolektivu Tia Maria Produções zní místo robustních perkusivních konstrukcí zvonky a jemné zvuky marimby. Hlavní význam batidy je však v tom, že na kulturní i společenskou mapu vrací obyvatele dlouhodobě vyloučených území.
Autor je redaktor magazínu Ditchmag.