Rytmus periferie

Mexický umělecký a promotérský kolektiv N.A.A.F.I. se během pěti let své existence stal jednou z důležitých sil v experimentální klubové hudbě. Svou pozornost neomezuje jen na pořádání tanečních večírků – akcentuje také širší kontext osobní a hudební identity, zaměřuje se na problematiku významu lokálních scén a mezikulturní výměny, respektive kulturního přivlastňování. V produkci N.A.A.F.I. se potkávají domácí a zahraniční vlivy, aniž by jedna ze složek převažovala nad druhou.

Znásilněná identita

O sondu do reality hudební scény v Ciudad de México se pokusil v létě minulého roku štáb magazínu Resident Advisor. V dokumentu Real Scenes: Mexico City (2015), který následně vznikl, jsou zpovídáni promotéři, producenti, zástupci místní pobočky Boiler ­Roomu (viz A2 č. 15/2015) či majitelé hudebních klubů. Kromě povzdechů nad zkorumpovanou policií, nedostatkem finančních prostředků a přísností státních vyhlášek – díky nimž se vystoupení běžně konají ilegálně a nezřídka na bizarních místech, například v mrazírnách potravinářských firem – se rozhovory pravidelně stáčely ještě k jednomu zásadnímu tématu, označovanému výrazem „malinchismo“.

Toto slovo je odvozeno od španělského jména legendární indiánky La Malinche, která prý zradila svůj lid a pomáhala Hernánu Cortézovi při dobývání aztécké říše. Ačkoliv jde o termín, který již přesáhl mexické hranice, stále se týká především místní kultury. Vyjadřuje se jím pohrdání těmi, kdo dávají přednost zahraniční kultuře před domácí, již považují za podřadnou. Implicitně se malinchismo vztahuje rovněž k ekonomické exploataci, například k situaci, kdy silnější euroamerické subjekty využívají méně rozvinuté státy jako levný zdroj zisku.

„Naše identita byla v minulosti znásilněna, a to samé se děje dnes. Věci přicházející ze zahraničí považujeme automaticky za lepší. V hudbě se to neustále opakuje. Podnikatelé sem přijdou, využijí nás a my ještě odvedeme veškerou práci. Neuvědomujeme si, že také my dovedeme vytvářet kvalitní věci,“ říká v dokumentu Gerardo Fig z promotérské skupiny Dance Your Name. Podobný názor ovšem vyjadřují i další zpovídaní. S trochou nadsázky prý komplexem méněcennosti trpí Mexičané ve všech oblastech s výjimkou jídla.

Tenochtitlán nepadl

Politika přivlastňování cizí kultury má mnoho podob. Popové hvězdy svou tvorbu často ozvláštňují různými exotickými hudebními prvky, a neznámým lokálním umělcům se tak dostane jisté publicity. Ta ovšem mívá jen krátké trvání. V globalizovaném hudebním světě, jehož hlavním motorem je novost, honba za novými zvuky a hudebními strukturami nikdy nekončí. Otázkou je, co se s nimi po vytržení z jejich původního kontextu děje. Deformuje se ale i tvorba lokálních hudebníků, kteří svou produkci nezřídka přizpůsobují momentálnímu trendu, anebo ji naopak prezentují jako zcela exotickou a opatřují ji nálepkami typu „latina sound“.

Alternativou ke „kulturnímu malinchismu“ je právě přístup mexického vydavatelství a promotérského kolektivu N.A.A.F.I. Příkladná je trojdílná kompilace Tribal (2014), na níž se sešlo několik důležitých producentů z různých částí Mexika. V první části kompilace, nazvané Prehispánico, se Javier Estrada vrací k mexické hudbě z období před španělskou kolonizací, tedy před počátkem 16. století. Polyrytmické perkuse, chřestítka a flétny se potkávají se současnými elektronickými mutacemi ballroomu nebo EDM. Hudba, která je neoddělitelně spjata s kulturní tradicí země, vstupuje do dialogu s globální taneční produkcí. Estrada se ovšem tradici nesnaží prodat jen jako stylovou dekoraci či zvukový ornament. Naopak hledá důstojný prostor pro její další existenci. S aztéckým hudebním dědictvím zachází citlivěji, než by to dokázali producenti z jiných částí světa. Při svých hudebních výzkumech se nakonec dostává až na válečná pole, kde se střetávají civilizace. Podle Estradovy horečnaté fantazie Tenochtitlán nepadl a španělští conquistadoři se na útěku topí ve vodách jezera Texcoco. Cortézovo tělo je obětováno bohům a jeho hlavu aztéčtí válečníci za zvuků huehuetlu napichují na kůl.

Ritmos periféricos

Tomás Davó a Alberto Bustamante (alias Mexican Jihad) založili N.A.A.F.I. v roce 2010. V počátcích šlo především o pořádání akcí, na nichž mohli vystoupit mladí domácí hudebníci a DJové. „Musíme podporovat mexickou produkci, protože právě v ní se odráží život, jaký sami žijeme,“ poznamenal Bustamante v rozhovoru pro magazín Vice. Klubové večery, které dostaly podtitul „Ritmos periféricos“, se brzy staly nezastupitelnou součástí místní taneční scény. Díky nízkému vstupnému jsou přístupné i méně majetným návštěvníkům a bezpečné místo zde našly i sexuální menšiny. Pečlivá dramaturgie staví na domácích i zahraničních jménech (N.A.A.F.I. spolupracuje například s americkým labelem Fade to Mind nebo kolektivem GHE20G0TH1K). Akce se navíc v poslední době konají i mimo centrální distrikt, konkrétně v přímořském městě Puerto Escondido v provincii Oaxaca. Na party k tichomořskému pobřeží se lidé sjíždějí oslavit konec roku. Na plážích jim do ranních hodin hrají domácí DJové i žádaní hosté jako Kingdom nebo Total Freedom.

Kolektiv se rozrostl po příchodu producentů, jako jsou Lao nebo Paul Marmota, který se stal rezidentním DJem. Katalog ­N.A.A.F.I. začala postupně plnit místní jména, jako Omaar, Siete Catorce nebo Zutzut, ale je zde zastoupen třeba i chilský producent Imaabs. Všichni tito tvůrci sledují dění v současné elektronice a reagují na ně. Podstatné ovšem je, že nejsou pouhými internetovými nomády, kteří čerpají odevšad bez zřetele k vlastnímu kulturnímu zázemí. Otázka identity je úběžníkem veškeré činnosti vydavatelství. Pro muzeum moderního umění Jumex kolektiv půl roku připravoval diskuse a vystoupení zaměřené na specifické, lokální scény. Dalším tématem, které lidé z ­N.A.A.F.I. chtějí blíže prozkoumat, je kultura černých komunit, jejichž předci byli do Mexika zavlečeni jako otroci. Jde o téma, které má mexická společnost tendenci vylučovat ze své historie. Mimochodem, podobně se v Argentině osudům africké diaspory (v níž se zrodil argentinský „národní“ tanec tango) věnuje producent Moro. Ten své nedávné EP vydal na jihoafrickém labelu NON Records (viz A2 č. 22/2015), který spolupracuje i s N.A.A.F.I., jak ukazuje třeba nedávný společný mixtape NON vs. NAAFI. Je bezpochyby povzbudivou zprávou, že se současná vydavatelství dotýkají tabuizovaných oblastí historie.

Kolektiv N.A.A.F.I. sice přitahuje ­největší pozornost, v Mexiku však fungují i ­další po­dobně zaměřené labely, jako Extasis, Finesse, Maligna nebo NWLA; stále navštěvovanější je velkoryse pojatý Festival Nrmal. Hudební dědictví a lokální kulturní identita se stávají přirozenou součástí zcela aktuální tvorby a sebedůvěra mexických producentů roste.

Autor je redaktor magazínu Ditchmag.