Švýcarské hudební vydavatelství Danse Noire na první pohled patří mezi nespočetné malé labely, které jen zřídka mají větší význam než profil na Bandcampu. Pětice nahrávek experimentálního elektra, které během posledního půl druhého roku vyšly na této značce, však svědčí o promyšlené, „kurátorské“ koncepci.
„Hledám podivíny s krásnou duší, desperáty, kteří se vyjadřují hudbou – bez ohledu na žánr,“ prohlašuje Aïsha Devi, která stojí za švýcarským hudebním vydavatelstvím Danse Noire. Podivínství je v hudbě přítomné často, jakkoliv je to kategorie sama o sobě neurčitá a téměř bezobsažná – zahrnout se pod ni dají autistické deklamovánky Chiefa Kooffreha, jevištní stylizace Gazelle Twin a její práce s tělesností i Jandekovo strnulé písničkářství. Anebo leccos jiného. Způsob, jakým kategorii podivínství pojímá Devi, je přesto poměrně zřetelný. Přinejmenším se dá říct, že každá z pětice nahrávek, jež na značce Danse Noire od května 2013 vyšly, sdílí společné rysy.
Devi poprvé vzbudila pozornost jako hudebnice pod pseudonymem Kate Wax. Pod tímto jménem jí vyšlo několik alb – poslední z nich na labelu Border Community, který vede britský producent James Holden. V roce 2013 Devi založila vydavatelství Danse Noire, sídlící v Ženevě. Sama o něm mluví jako o otevřeném prostoru, v němž se mohou střetávat různé tvůrčí vize i hudební žánry. Svým přístupem k vydávání hudby Devi může připomínat takřka kurátorský postup, jak ho – aspoň v prvních letech – praktikoval Bill Kouligas na svém labelu PAN. Nejde jen o vizuální pojítka jednotlivých alb (v případě Danse Noire šedivá krychle ve středu obálky), ale především o pečlivý výběr jednotlivých hudebníků. Zda se Devi se svým vydavatelstvím stane takovou hybnou silou experimentální hudby jako PAN, ukážou nejbližší roky.
Klub, subverze a rituál
Podobně jako se kurátor neobejde bez jistého teoretického vhledu, také Devi si vytvořila svoji „filosofii“ pop music. Důležitou roli v ní hrají pojmy klub, subverze a rituál. Kluby považuje za chrámy současnosti – za místa, kde se ztrácí veškerá hierarchie a nahrazuje ji slastný trans. Už tato zkušenost je podle Devi subverzivní, aspoň v tom smyslu, že nám otevírá dveře z debordovské společnosti spektáklu s jejími umělými náhražkami reality do sdílené zkušenosti rituálu. Vše můžeme shrnout poměrně jednoduše: Danse Noire se zaměřuje na taneční hudbu, která posluchačům nemá sloužit k relaxaci a zapomenutí, nýbrž k tomu, aby se o sobě dozvěděli něco podstatného. Dá se jistě namítnout, že podobné filosofické koncepce jsou na jedné straně značně povrchní a schematické a na straně druhé hudební tvorbu spíše svazují, než že by vytvářely podloží, z něhož by mohla čerpat. V případě ženevské značky ovšem nastíněným východiskům dodávají jistou váhu vydané tituly.
Na dvou vlastních nahrávkách, které vydala na svém labelu, Devi pracuje s výrazně modulovaným hlasem. Zvláště to platí pro loňské album Hakken Dub / Throat Dub. Přibližuje se tak tvorbě americké zvukové umělkyně a hudebnice Katie Gately, jejíž skladby Pipes či Pivot patří k snad vůbec nejpsychedeličtějším momentům v experimentální hudbě poslední doby. V devítiminutovém tracku Throat Dub (Tool) pracuje Devi velice působivě s tibetskou technikou hrdelního zpěvu a v realizaci svého pojetí klubového hudebního rituálu se dostává patrně nejdále. Až na konci se z hutné zvukové materie vynoří střípky perkusí – jako východisko z monolitické hmoty hlasu. Zajímavé je, co z původní skladby udělal ve svém remixu chicagský hudebník Hieroglyphic Being. Ten se originálu držel jen velice volně, a tak ze ztemnělé rachitické hmoty původní verze vyrostl rozpínající se kolos.
Beaty jako ruiny
Také hudba alžírskotureckého tvůrce ElMahdiho Rezouga, známého jako El Mahdy Jr., se vzpírá kategorizacím, a to tím spíše, že stojí na pomezí toho, čemu se tradičně říkalo Západ a Východ, třebaže tato pomyslná kulturní teritoria už není možné jasně rozlišit. Elektronická tvorba El Mahdyho je mnohdy tak syrová, že snese srovnání s prvními lety dubstepu – třeba s tracky od Kode9. Beaty na jeho deskách připomínají spíše ruiny než futuristické konstrukce evokované elektronickou taneční hudbou. Zároveň používá kupříkladu turecké dechové nástroje nebo strunnou baglamu a zakomponovány jsou rovněž útržky hlasů nahraných příručním rekordérem. Zejména na desce The Spirit of Fucked Up Places (2013), která ovšem nevyšla u Danse Noire, nýbrž na značce Boomarm Nation, jsou jednotlivé prvky vrstveny přes sebe takovým způsobem, že slovo koláž v tomto případě není jen metafora, ale označení metody.
Název následujícího EP, které El Mahdy nahrál pro Danse Noire, je Gasba Grime (2014). Tím se dopředu prozrazují určité informace: gasba je tradiční alžírský nástroj, žánr grime představuje odnož britské klubové hudby. Tyto charakteristiky ovšem nejsou v rozporu. Výstižný je ostatně i název tracku CrackAddicted Bellydancer, jakkoli se před jeho poslechem vnucuje podezření, že jde pouze o efektní slovní spojení. Skladba může začínat dechy, které vzápětí přehluší dubová siréna, aniž by to dohromady znělo jako pozérská slátanina. Jindy jdou dezolátní drony proti tanečním rytmům vábícím na parket. Výsledný tvar je tak jakousi studií nesourodých prvků.
Potemnělá elektronika
Dalším jménem v katalogu ženevského vydavatelství je italský producent Daniele Mana, který působí například i jako spoluhráč milánského multioborového umělce Lorenza Senniho v experimentálním triu One Circle. Mana, který sólově tvoří pod jménem Vaghe Stelle, nepracuje pouze s rovnými techno beaty, naopak vytváří poměrně komplikované rytmické struktury. Název jeho nahrávky Out of Body (2013), jíž edice Danse Noire začala, je příznačný – jde o to dostat se ven ze své skořápky. Spíše než pravidelný puls krevního oběhu tak Manovy skladby připomínají tělní trubici na několika místech proděravělou. A my jakožto posluchači můžeme z dostatečné blízkosti sledovat chaotické reakce vychýleného organismu.
Zatím poslední nahrávku pro Danse Noire pořídil na začátku prosince portugalský producent Ivo Pacheco alias IVVVO, známý třeba svou spoluprací s vydavatelstvím Opal Tapes, o němž se v minulém roce dost mluvilo. Jde o tvůrce, který vychází z taneční scény – a jeho skladby na Theories of Anxiety jsou proto také v porovnání s ostatní produkcí Danse Noire patrně nejméně poznamenané různými stylovými švy. Přesto však nejde o taneční hudbu – skladby se rozevírají pozvolna a nikdy zcela neopustí svoji ulitu. Stejně jako všechny ostatní desky vydané na Danse Noire i ta poslední ohmatává klubový prostor z pozic, jež někdo může označit za experimentální, jiný za intelektuálské, další třeba za autistické. Proč ne. Jisté je, že si produkce Danse Noire zaslouží pozornost každého, koho láká současná komplikovaná a potemnělá elektronika.
Autor je redaktor magazínu Ditchmag.