Evropští džihádisté v řadách Islámského státu jsou vnímáni jako stále větší bezpečnostní hrozba. Jaké jsou důvody jejich odjezdu do Sýrie a co je tam vlastně čeká?
Poté, co „koalice ochotných“ pod vedením Spojených států zahájila bombardování pozic takzvaného Islámského státu (ISIL) na syrském území, začaly vzrůstat i obavy západních zemí před možnými teroristickými útoky na jejich území. Často se v této souvislosti hovoří o evropských občanech, kteří do Sýrie či Iráku odjeli bojovat. Právě od nich totiž bezpečnostní experti i veřejnost útoky podobného typu očekávají. Vážněji se světová média začala o výjezdy evropských radikálů do Sýrie zajímat v květnu letošního roku, kdy vyšlo najevo, že za střelbou v bruselském židovském muzeu, při níž přišli čtyři lidé o život, stojí Mehdi Nemmouche, navrátilec ze Sýrie a sympatizant Islámského státu (vražedná zbraň byla nalezena zabalená ve vlajce této organizace). Od té doby se na podporu islamistických radikálů v západní Evropě uskutečnilo několik demonstrací, o nichž se informovalo na prvních stránkách renomovaných deníků, přestože se jich účastnilo vždy jen několik desítek příznivců, zatímco do ulic vyšly tisíce muslimů razantně odmítajících praktiky Islámského státu. Možný teroristický útok na evropské cíle se samozřejmě vyloučit nedá, přesto by se Evropa měla zamyslet především sama nad sebou.
Dva zdroje frustrace
Není náhoda, že zrovna dnes je islámský extremismus na vzestupu. Po desetiletích relativního blahobytu a trvalého růstu se v důsledku hypoteční krize z roku 2007 potácí západní svět ve vleklé recesi. Jak už se v dějinách prokázalo mnohokrát, pokles životní úrovně výrazné části obyvatel vede k sociálnímu pnutí mezi společenskými vrstvami. Na druhé až třetí generaci imigrantů jsou pak dobře patrné důsledky evropské „multikulturní“ politiky, za níž se skrývá především sofistikovaný ekonomický rasismus. Není jistě náhoda, že naprostá většina „evropských džihádistů“ je ve věku patnácti až pětadvaceti let a pochází z neutěšených sociálních poměrů. Příliv imigrantů do zemí Evropské unie se zcela běžně obhajuje tím, že zastanou práci, kterou rodilý Evropan považuje za mizerně placenou, nepříjemnou či málo prestižní, následná sociální mobilita potomků přistěhovalců je ovšem na velmi nízké úrovni. Připočtemeli k tomu silně zakořeněný evropský sekularismus, který je pro většinu lidí z islámského světa těžko pochopitelný, máme před sebou dva hlavní zdroje frustrace některých evropských muslimů.
Sociální úzkosti způsobené ekonomickou krizí se u evropských muslimů přirozeně mísí s antiimperiální rétorikou zaměřenou proti zahraniční politice Spojených států. Nesmíme zapomenout, že na začátku drastické ekonomické krize stály příliš liberální „volné“ finanční trhy USA, jejichž nezodpovědná spekulace s toxickými aktivy zapříčinila kolaps globálního finančního systému. Sociální a náboženská diskriminace se navíc u mnoha evropských muslimů pojí s rodinnými traumaty, protože už jen málokterý z nich ve svém širším příbuzenstvu nenalezne oběť dlouhé řady válečných konfliktů v některé z arabských zemí.
Válečná turistika
Na území Evropy (bez Turecka) žije přibližně 44 milionů muslimů. V jednotkách Islámského státu tedy dnes bojuje asi 0,000068 procenta evropských muslimů. Toto číslo je potřeba brát realisticky. Není samozřejmě příjemné, když vaši spoluobčané odjíždějí na Blízký východ a následně je vidíte na sociálních sítích řezat hlavy západním novinářům. Zajímavé ovšem je, že obdobnou válečnou turistiku – především z řad neonacistů – na východní Ukrajinu mnoho lidí za hrozbu stejného rozsahu a významu nepovažuje. Francouzští, polští nebo třeba švédští pravicoví radikálové mají navíc svá cvičiště přímo v Evropě a dokonce se úspěšně infiltrují do politických struktur. Ostatně s evropskými bojovníky Islámského státu mají společného víc, než by se jim asi líbilo. Také pocházejí z chudých poměrů, trpí sociální deprivací, řídí se dle extremistické ideologie a některé jejich akce nemají k terorismu příliš daleko (největší teroristický útok na evropském území spáchal právě pravicový radikál Anders Breivik a za teroristický čin by se dal považovat i žhářský útok neonacistů ve Vítkově).
Syrský výhonek arabského jara z roku 2011 se vyvinul v jeden z celosvětově nejsledovanějších ozbrojených konfliktů dneška. Arabské jaro vneslo do dějin pozoruhodný fenomén. Uživatelé sociálních sítí a internetových služeb typu YouTube mohli v přímém přenosu sledovat násilné protesty a jejich potlačování v Egyptě, Tunisku nebo Libyi. S technologickým pokrokem, který přinesly chytré telefony, streamovací služby a celkově velmi snadné sdílení audiovizuálního obsahu na internetu, se změnila také perspektiva, jíž na občanské nepokoje i válečné konflikty dnes nazíráme. Ještě před několika lety se musel řadový občan, pokud se o probíhajícím konfliktu chtěl něco dozvědět, spoléhat jen na informace zprostředkované médii. Dnes je zcela běžné, že se uživatel dozví o novinkách na Twitteru či Facebooku, následně prohledá server YouTube, kde najde čerstvé záznamy aktuálního dění, a nakonec může kontaktovat i někoho z lidí přímo na místě, pokud ví jak.
Z první linie na odvykačku
Tato éra demokratizace – nebo amatérizace – přístupu k informacím je pro organizace typu Islámského státu ideální. Jejich největší zbraní je právě velmi důmyslné využívání internetového prostoru. Organizace své sympatizanty denně informuje o svém postupu v Iráku a Sýrii, produkuje obstojné videozáznamy svých akcí a propagandistická videa, využívá internetových memů, diskutuje s příznivci i odpůrci skrze sociální sítě i diskusní fóra a dokonce má i svůj profil na Twitteru, kde zveřejňuje výhradně fotky svých vojáků v obklopení roztomilých koťátek. Podařilo se jí tak nabourat šedou zónu internetového prostoru mimo dosah zpravodajských serverů – právě zde se ovšem formují názory a postoje stále většího počtu internetových uživatelů, včetně těch, z nichž se pak rekrutují evropští islamističtí bojovníci.
Otázkou zůstává, jestli je namístě se těchto dočasných válečných exulantů a jejich návratu do evropských vlastí obávat. Jak vyplývá ze zpráv zahraničních serverů, často se jejich představy o válečném zážitku v duchu počítačové hry Call of Duty nepotkávají s realitou. Navíc mezi své nové bratry tak úplně nezapadají. Jsou vysíláni do prvních linií náročných operací, často šikanováni za svůj „původ“ a není výjimkou, když skončí stejně jako americký novinář James Foley – tedy s hlavou oddělenou nožem od těla. Když jejich exodus nahlédneme touto perspektivou, přestává dánský model „odvykacího zařízení“ pro syrské teroristy, který pro navrátilce dánské úřady zřídily, působit tak šíleně.