Oplácet smrti a ztrátám

„I to nejobecnější si musíme ­představovat osobně,“ zaznívá v mottu románu Starý král ve vyhnanství (Der alte König in seinem Exil, 2011). Rakouský spisovatel, vystudovaný filolog, historik a komparatista Arno Geiger v něm vypráví autobiografický příběh svého otce zápasícího s Alzheimerovou chorobou.

Průvodce sestupu

Spisovatel se utěšuje tím, že každé vyprávění „je generální zkouškou na smrt“, protože musí dospět ke svému konci a tím, že se věnuje mizení, přivolává zpět zmizelé věci. V životním příběhu otce Augusta toho však mizí příliš mnoho – věci, fotografie, gesta, jména, slova, tváře, paměť a především rozum. Spisovatelův otec se čím dál víc propadá do vyhnanství nerozumu, zapomínání, beztvarosti: „Otec najednou bloudí bezradně a neúnavně jako starý král ve vyhnanství. Pak je všechno, co vidí, znepokojivé, všechno je vratké, nestálé, ohrožené tím, že se v následující chvíli rozpadne. A nic není takové jako doma.“ Svět se mu stává jakousi learovskou pustinou, v níž podobně jako šílený král bloudí zcela obnažen a vydán napospas všudypřítomnému rozpadání. A poněvadž otec nemůže přejít zpět do synova světa, vydává se syn za ním.

Právě tato blízkost spojená s ­vratkostí i odvaha nutná ke snaze „přejít“ na ­druhou stranu představitelného a myslitelného – neboť „pro život člověka trpícího demencí potřebujeme nová měřítka“ – příběh zbavuje předpokládané tragiky. Vyprávění začíná dlouho poté, co se objevily první příznaky otcovy nemoci, a nekončí katarzní smrtí, jak by čtenář očekával. Vypravěč se stává spíše svědkem a průvodcem hrdinova sestupu do hlubin a na rozdíl od něj se z tohoto „nezměřitelného“ území může kdykoli vrátit, jakkoli se ho bezprostředně dotýká. Pozoruje a učí se smyslu pro ztrátu i tomu, že zoufalství promlouvá spisovným jazykem. Zjišťuje, zda se lze vyhnout chybám, které dělali naši rodiče, nebo jak si zachovat důstojnost, když člověka pozvolna opouštějí známky „lidskosti“.

Bezdomovcem ve vlastní posteli

Když Jorge Luis Borges charakterizuje podstatu románu, zdůrazňuje mimo jiné, že na rozdíl od eposu ukazuje hrdinu selhávajícího a poraženého. Starý král ve vyhnanství tuto porážku – neboť lidský život je ve své konečnosti vždy neúspěšný – heroizuje. Místy lze text číst jako specifickou variaci na literární robinsonády: „Přesně vzato vedl táta na začátku nemoci dál svůj autonomní život Robinsona Crusoea – rodina mu poskytovala zázemí, které k tomu potřeboval, moře a vítr a vzduch a kozy a my man Friday.“ Exil, do nějž Augusta jeho choroba zažene, je pak barbarskou divočinou a čtenáře napadá, jak a zda vůbec lze takovou pustinu kolonizovat.

Spíše než dobrodruha vyměřujícího neznámou zemi však otcovo bloumání připomíná odyseu ztroskotance snažícího se připlout k domovu, který se ztratil za horizontem a nelze jej po nomádském způsobu nalézt ani v dočasné zabydlenosti: „Trýznivý dojem, že člověk není doma, patří k symptomům této nemoci. Vysvětluji si to tak, že demencí postižený člověk ztratil v důsledku své vnitřní rozervanosti pocit bezpečí a touží po místě, kde to bezpečí bude moci znovu zažít. Protože však pocit rozrušení nemizí ani na nejdůvěrnějších místech, jako možný domov nepřichází v úvahu dokonce ani vlastní postel.“ Exkurze do otcova světa nevede cestou zoufalství ze ztráty paměti, ale z neustále se připomínajícího bezdomovectví.

„Člověk je doma tam, kde žijí lidé, které důvěrně zná a kteří mluví srozumitelnou řečí,“ píše Geiger. Tak jako otec přestává poznávat své blízké, přestávají i oni poznávat jeho. Situace periodicky se navracející touhy po domově, který je nedosažitelný, anekdotické dialogy z léčebny a otcovy jurodivé aforismy („Dobrý klopýtač nepadá“, „Stavíš se k tomu, jako bys měl v polívce cvočky“) připomínají jazykovou situaci absurdních dramat. Jazyková absurdita a groteska podobně jako například u Becketta může odkazovat jak k absolutnímu nesmyslu, tak k verbálně neuchopitelné mezní existenciální a existenční situaci. Jakkoli sám autor v některých otcových větách („Když bylo zmařeno, v co jsme doufali, tak jsme teprve začali žít“, „Jsem člověk, který nemá co hlásit. S tím už se nic nenadělá“) rozpoznává kafkovské či bernhardovské momenty, text spíše působí, jako by se veškeré literárnosti zříkal. Fádní, až skoro nezajímavý styl, který se nesnaží ani o přílišnou lakoničnost, nesměřuje k mementu ani k sebezpytnému zápisníku. Zůstává prostým svědectvím ztrát, které jako by si vynucovaly i absenci jakékoli literární stylizace – nelze nic ubrat, nelze nic přidat.

Co nás může naučit otec

Podobně jako ve slavné práci Susan Sontagové se v Geigerově knize nemoc stává metaforou a román v podstatě antropologickou studií. „Alzheimer je choroba, která – jako každý významný předmět – vypovídá i o něčem jiném než jen o sobě samé,“ píše spisovatel. A dodává: „Nad zdravým otevírá Alzheimerova choroba oči, abychom pochopili, jak komplexní jsou schopnosti, jež potřebujeme pro zvládnutí samozřejmých věcí. Současně je alzheimer symbolem stavu naší společnosti. Vytratil se přehled, znalosti, které jsme měli, přestávají být srozumitelné, ustavičné novinky vyvolávají problémy s orientací a obavy z budoucnosti.“ Po tuberkulóze, rakovině a aidsu bude právě Alzheimerova choroba další klíčovou kulturní metaforou, jež popisuje stav společnosti, kultury v okamžiku ochromení hodnot, jež jsme považovali za její nejvlastnější podstatu (například integrity, schopnosti racionální sebeorganizace nebo sebe­vědomí formujícího význam paměti).

Americký antropolog Robert F. Murphy učinil v knize Umlčené tělo (1987, česky 2001) předmětem terénního výzkumu své tělo zasažené chorobou míchy. Zaujaté a současně reflektující sledování pomalu postupující paralýzy jej přimělo k elementárním otázkám po povaze lidské tělesnosti a sblížení s něčím principiálně cizím, jiným. Geiger soustředěným pozorováním postupující otcovy demence zkoumá kulturní formu stáří a oplácí smrti: „Stáří jako poslední etapa života je kulturní forma, která se neustále proměňuje, takže je nutné učit se ji znovu a znovu. A pokud je to tak, že otec nemůže své děti naučit nic jiného, pak alespoň to, co obnáší být nemocný. I to, za jistých předpokladů, může znamenat být otcem a být dítětem. Neboť oplácet smrti můžeme jedině za života.“

Pokud by snad toto obcování se smrtí mělo být morytátem, hrůzostrašnou historkou o bizarní smrti, z níž vzejde mravní ponaučení, pak závěrečná lekce říká: „Stejně nemáme jinou volbu, než že se budeme bránit. A když ne, budeme ubožáci.“