Zavržení

Narodila jsem se v jediné slepé uličce ksaru [tradiční vesnice postavená z hlíny – pozn. autorky]. V uličce beze jména. Dívám se na nekonečnou poušť a myslím na slepou uličku. A touhle ironií přebíjím svůj neklid.

Nikdy bych nevěřila, že se sem budu moci vrátit. A přece jsem odsud nikdy opravdu ne­­odešla. Poušť a bezútěšnost se prostě staly součástí mého těla, které jsem pak vláčela z místa na místo. Rozsekalo mě to na kusy.

Ze schůdků letadla pozoruju malé letiště v Tammaru. Rozšířili letištní budovu. Taky prodloužili přistávací dráhy. Tammar… Roky dávno minulé se ve výbuchu světla překotně derou do přítomnosti. Jsem dojatá. Moje oáza leží jen několik kilometrů odsud. Hliněný ksar připomínající labyrint, obklopený dunami, lemovaný palmami. Znovu se v duchu vidím, jak odsud odcházím do internátní školy v Oranu. Dobře si vzpomínám na nepříjemné okolnosti, za jakých jsem odjížděla. A pak se můj čas roztříštil v útěcích a rozchodech, nepřítomnosti a exilu. Co z toho zbylo? Strach a obavy, které si člověk jako relikvii odnese z bludných poutí. Odstup naštěstí pomůže zkrotit nejhorší úzkosti. Přesto nás ovládají. Nakonec se dá žít s úzkostmi ve zdánlivé rovnováze. Chvilkami si od nich člověk dokáže i ulevit. Ne kdekoli, jasně že ne. Ve spalujícím pocitu viny. V nejtajnějším smutku.

Letuška, přivírajíc oči před zraňujícími odlesky světla, mi s úsměvem ukazuje, že mám sejít těch několik posledních schodů. Překážím ostatním cestujícím.

Proč mě z ničeho nic přepadla touha vrátit se domů? Protože jsem znechucená celým světem? Protože rozčarování ze všech cizích míst vyvolalo s drsnou jasnozřivostí ze zapomnění mou nechuť? Znovu mě všechno sráželo na kolena. Kvůli pocitu naprostého odcizení jsem znovu ztratila pevné kontury. Lhostejnost mi na ústa přišpendlila škleb a mé oči zahnala do dálek prázdnoty.

Nebo jsem se rozhodla vrátit, protože Yacinův dopis byl odeslaný z mé rodné vesnice Aďn Nekhla?

Nejspíš se sešlo jedno s druhým.

Toho dne foukal strašný vítr. Silný severák přinesl do vlahého, ještě letního Montpellier první podzimní zatrpklost. Toho dne přinesl vítr i nostalgii. Schoulená uprostřed burácení jsem poslouchala severák, ale slyšela jižní vítr plný písku. A najednou jsem potřebovala slyšet Yacina, být s ním v tomhle domě, a ten pocit prolomil všechny hráze, které jsem si okolo minulosti pracně vystavěla. Z dlouhé letargie se prudce vynořilo cosi vzpurného. A to bez varování utopilo nevolnost a roz­mýchalo stesk po domově. Pod vlivem severáku zvenčí a jižního větru uvnitř má odolnost povolila. Telefon, chvilka pátrání, vyzváněcí tón a jakýsi neznámý hlas:

„Smím se zeptat, kdo jste?“

„Yacinova přítelkyně. Můžu s ním mluvit?“

„Blízká přítelkyně?“

„Ano, myslím. Proč se ptáte?“

„A odkud voláte?“

„Z Francie. K čemu všechny ty otázky?“

„S velkým smutkem vám musím oznámit, že doktor Yacine Meziane dnes v noci zemřel.“

„Zemřel? Dnes v noci?“

„Ano, paní. Jeho duše je v rukou Alláhových. Našli jsme ho mrtvého. Vypadal, jako by jen spal hlubokým spánkem. On, takový sportovec a ve skvělé kondici! Včera odpoledne hrál dlouho s chlapci z vesnice fotbal. Jsem ošetřovatel, pracoval jsem s ním v nemocnici. Teď čekáme na lékaře ze sousedního města.“

Zemřel dnes v noci. Znovu mnou zmítala nevolnost, vařila jsem se v ní zaživa. Abych ji trochu zmírnila, nechala jsem se kolébat větrem ze severu i písečným větrem z jihu. Ty větry se ve mně mísily. Obelhávala jsem se, že je to celé jen zlý sen, jen černý beran, který bez dovolení vnikl na bílou pláň mé lhostejnosti. Všechno jsou to jen lži a halucinace vyvolané setkáním dvou protichůdných větrů. Reminiscence, kopance minulosti do současné prázdnoty. Zítra bude po všem. Zítra písečný vítr pohřbí dětské a pubertální obavy. Zítra severní vítr odvane můj jih. Zítra má lhostejnost znovu ucpe všechny trhliny.

S kufrem v ruce mířím k taxíku.

„Můžeš mě prosím odvézt do Aďn Nekhla?“

„Čí jsi dcera?“ ptá se stroze řidič, když ukládá můj kufr do zadní části auta, mezi hromadu nářadí a hadrů upatlaných od oleje a kolomazi.

„Ničí.“

Nastoupím do auta a schválně praštím dveřmi, abych ho odradila od výslechu, který bude nejspíš následovat. Posune si fez na hlavě, pozoruje mě, škrábe se na čele, odplivne si a nakonec si přece jen sedne za volant. Při rozjíždění mě neklidně sleduje ve zpětném zrcátku. Jeho nevraživé, hladové pohledy se na mě dívají jako na přebytečný dílek puzzle, který nikam nezapadá.

„Tak ke komu v Aďn Nekhla jedeš?“

„K nikomu.“

„Ale v Aďn Nekhla není hotel. Jak to, že nejedeš k nikomu? Tady ani muž nemůže jet k nikomu. Nikdo, to u nás neexistuje!“

Nic z toho jsem nezapomněla. Ani tuhle zvědavost ostrou jak šlehnutí bičem. Ani vlezlost, které je všechno dovoleno. Když se výslechem projevuje zájem, je nutné odpovědět. Mlčení je přiznáním hanby.

Muž se na mě znovu podívá do zpětného zrcátka a vykřikne:

„Nikdo, to neexistuje! A není tam žádný hotel!“

Nezapomněla jsem ani nic ze své tehdejší hrůzy. Jakmile mě ovládla, můj nepřítomný pohled odháněl i toho, kdo mi projevoval náklonnost. Jen dvě ženy se ke mně směly přiblížit: jedna stará sousedka a Emma, židovka z mellahu [židovská čtvrť – pozn. autorky]. Samota obrněná mlčením.

Tohle obtěžování mi leze na nervy. Přestanu sledovat poušť a podívám se na muže. Teď se mi zdá, že ho poznávám. Jeden z těch anonymních ksichtů, které mě tehdy pronásledovaly. Jedna z těch nenávistných tváří. V tu chvíli se uzavřu. Přestanu ho brát na vědomí. Opatrně obrátím svou pozornost k několika svým rozštěpeným já.

Jednou Sultanou zmítají emoce a přehnaná citlivost. Rozkoš ji bolí a směje se vždycky skrz slzy. Tragédka, která se tak často halí do obnošeného smutku, že se její smutek potrhá při prvním náporu vášně. Neukojená touha. Bezmocná žádostivost. Kdybych jí nechala volnost, absolutně by mě zničila. Teď se zrovna oddává své nejoblíbenější činnosti – nerozhodnosti. Pohupuje kyvadlem mezi trápením a potěšením.

Druhou Sultanu ovládá démonická vůle. Podivná směs šílenství a rozumu okořeněná špetkou výsměchu, vždy připravená provokovat. Fúrie, která dokáže nevědomky i záměrně využít všeho, počínaje slabostí druhých. Občas mě rozveselí jen proto, aby mě mohla vzápětí vyděsit. Ztuhlá ostražitostí právě chladně pozoruje krajinu a zastrašuje mě svým jedovatým ostnem.

Stahuje mě obrovská vnitřní křeč.

Po příjezdu do Tammaru zastaví řidič před zelinářským krámkem a beze slova vystoupí. Vyděšeně pozoruju ulici. Hemží se to tu víc než v mých nočních můrách. Nestydatě se tu vnucuje dominance mužů a vyloučení žen. Ulice je těhotná frustracemi, zmítaná šílenstvím, potřísněná ubohostí. Seškvařená ve své ošklivosti zuřivým sluncem okázale předvádí jizvy a vrásky a stejně jako mrňousové se čvachtá v kanálech.

Několik výrostků se hned nalepí na auto:

„Paní! Paní! Paní! Paní!“

Dlouhé tirády slov s francouzským přízvukem, ze kterých občas vypluje pár identifikovatelných výrazů v arabštině nebo francouzštině doprovázených jednoznačnými gesty: „Miluju tě… šukat… zebbi…“

Nezapomněla jsem, že kluci v mé zemi měli chorobné, zkažené dětství. Nezapomněla jsem, jak jejich nezastřené hlasy znějí obscénnostmi. Nezapomněla jsem, že od nejútlejšího dětství je pro ně druhé pohlaví jen přízrakem touhy a zmatenou hrozbou. Nezapomněla jsem, že jejich oči mají andělský výraz i ve chvíli, kdy jejich ústa pronášejí nejhorší oplzlosti. Nezapomněla jsem, že kopou do psů, házejí kameny a nadávkami po dívkách a ženách, které míjejí. Nezapomněla jsem, že útočí, protože se nenaučili pohladit ani pohledem, protože se nenaučili milovat. Nezapomněla jsem. Jenže paměť člověka neochrání.

Řidič je zpátky. Spiklenecky na kluky mrká, než se znovu rozjede. Děti se věší na auto. Muž s hurónským smíchem zrychluje. Tak se děsím, aby se něco nestalo, že strachy vykřiknu. Jeden z chlapců, ještě než se úplně pustí auta, zařve:

„Kurvo!“

Leknu se. Kurvo! Tímhle jedním slovem se do mě Alžírsko znovu zařízne hlouběji než poušť, než skličující obraz ulice. Kurvo! Kolikrát jsem tohle slovo jako mladá dívka slyšela? Ještě jsem byla panna a už mě ranili, zvraceli to slovo, znějící jako křivá přísaha, na mou nevinnost. Dlouho jsem ho nedokázala napsat jinak než velkými tiskacími písmeny. Jako by bylo jediným osudem, jedinou božskostí, jedinou splátkou za ženství bez ceny.

Muž mě znovu pozoruje ve zpětném zrcátku, tentokrát očima plnýma zadostiučinění. Naše pohledy se do sebe zaklesnou, poměřují se, střetají. Moje oči jím pohrdají, odrážejí jeho sprostotu. Uhne pohledem jako první. Je mi jasné, že mi to nikdy neodpustí. Snažím se soustředit na krajinu, kterou projíždíme.

Kolik let jsem touhle cestou jezdila dvakrát denně? Ráno cestou do školy, večer zpět do Aďn Nekhla. Mou vesnici dělí od města dvacet kilometrů. Dvacet kilometrů prázdnoty. Ani na tuhle prázdnotu jsem nezapomněla. Přímá asfaltová silnice. Šilhavé nebe sežehlo písečnou poezii. Palmy jako ubohé, navždy neukojené výkřiky. Nekonečná zaklínadla kamenité pouště. Křečovitá harmonie větru. A pak ticho, tíha sžíravé věčnosti. Zdá se mi, že dokonce poznávám i ty malé duny… Jaká bláhovost! Vypadají jako půlměsíc, jsou pohyblivé, vítr je libovolně sune po poušti.

Zaplavuje mě sotva slyšitelný zvuk flétny. Trvalo mi, než jsem si ho uvědomila, než jsem ho zaslechla. Ten plíživý tón si mě podmaňuje, celou mě pohlcuje. Nevím, co se mi snaží říct.

Muž řídí tak drsně, že zdevastovaná převodovka vydává podivné skřeky. Tlumiče jsou tak zničené, že to se mnou hází jak v terénním voze. Když se kola zahryznou do krajnice, vnitřek auta zavalí mračno písku. Vůně písku je pro mě jediným polibkem na uvítanou. Voní bylinkou, kterou tu lidé používají k ochucení polévky z drcené pšenice.

Najednou se nedokážu ubránit otázce: „V posledních dnech pršelo?“

„Trochu,“ odpovídá překvapeně muž.

Stačí, aby spadlo pár kapek, a do tří dnů vyraší z vyprahlé země rostlina. Okamžitě exploduje do žlutých kvítků a zaplaví vzduch vůní, z níž se člověku točí hlava. Nikdy jsem nevěděla, jak se jmenuje ve francouzštině.

Muže moje otázka očividně povzbudila a hned se vrací ke svému úkolu:

„Odkud tedy jseš?“

V Oranu jsem se naučila řvát. V Oranu jsem se neustále udržovala v pohotovosti, abych dokázala odvrátit jakýkoli útok. Jenže v anonymitě velkých měst v cizině můj vztek vyšuměl a ztratila jsem pohotovost. Exil je prostor nepolapitelného, ohnivzdorné lhostejnosti, odumírajícího pohledu.

Jsem vytrvale otočená k oknu. Nechávám se zaplavit vůněmi. Sluch přilepený na zvuk flétny hrající v mém nitru. Auto prudce změní směr. Můj děs vyvolává v řidiči výbuchy smíchu. Znovu trhá volantem na všechny strany. Ve zpětném zrcátku se odráží pohled šílence. Teprve teď si uvědomím, že mu tvář pokrývá hustý černý plnovous. Mohlo mě to hned napadnout!

„Nejsi ničí dcera a nejedeš k nikomu! Děláš si ze mě blázny? Když odmítáš mluvit, měla by sis zahalit obličej závojem!“

Uleví se mi teprve, když v dálce zahlédnu první domy Aďn Nekhla.

„Můžeš mě prosím vysadit před nemocnicí?“

„Jsi tabibova [lékař – pozn. autorky] sestra? Je tady jediný cizinec, Kabyl!“

Mlčím.

„Ale ty jako Kabylka nevypadáš. A říká se, že není ženatý… Možná jsi jeho…“

Troufne si říct „jeho kurva“? Zrazuju ho od toho pohledem. Vzdá to. Odvrátí oči od zpětného zrcátka a mumlá: „Proč sem vůbec ten Kabyl přišel? I děti ze Sahary, když se z nich stanou lékaři nebo inženýři, odcházejí na sever nebo do ciziny. Sem lidi chodí jen z donucení. Pro boháče ze severu jsme jen jako trest. Posílají sem jen samou verbež. Všechno a všechny, které jinde nechtějí. Tabib byl z RCD [Sdružení pro kulturu a demokracii – pozn. autorky], to je jasný důkaz. Ale před dvěma dny umřel. Dnes odpoledne bude mít pohřeb.“

Přes pomstu rezonující v jeho hlase slyším větu: „Dnes odpoledne bude mít pohřeb.“ Zbaví mě veškerého rozhořčení. Spolehla jsem se na to, že mrtvé tu pohřbívají vždy v den jejich smrti. Úmyslně jsem posunula svůj odjezd o dva dny. Jenže lékaři bylo jistě dopřáno speciální péče. Yacine počkal, než dorazím. Na konci mé cesty tedy bude pohřeb. Padá na mě únava, nejradši bych všechno vzdala. Zvuk flétny, který se zdál před chvílí tak necudný a nerozumný, zmizel z mého nitra dříve, než jsem stihla rozpoznat melodii.

„Doktoři z města ho celého rozpárali, jako berana. Doufám, že ho strčili do lednice, protože jinak by nesmrděl jako beran, ale jako hyena!“

Znechuceně si odplivl oknem a zatvrzele pokračoval: „Říkali, že hledají příčinu smrti. Copak Bůh potřebuje ospravedlnit, proč si vzal to, co předtím dal?“

Měla bych mu dát pořádnou facku, hnusákovi! Zoufalá touha to udělat mnou projede a zase zhasne. Spokojím se s tím, že si ho pořádně prohlédnu. Má špinavý a roztrhaný kabát. V očních koutcích má hnis. Moucha přelétá z jednoho koutku na druhý. Má oteklá a červená víčka. Zánět očních spojivek, pomys­lím si lhostejně. O kolik se stará dětí? Osm, devět, deset? A kolik zničil žen?

Můj pohled ho rozčiluje. Otočí se a pokračuje ve svém monologu. Jeho hlas už je pro mě jen vzdálenou nepříjemností. Všechno je tak vzdálené. Vzpomínky, které si vybavuju, už mají fádní chuť. Jen minulost. Snažím se znovu objevit tichý tón flétny.

Chvilku mi trvá, než si uvědomím, že auto se zastavilo. Přívaly slov přebily poslední citové pohnutí. Vracím se po patnácti letech trýznivé nostalgie do rodné vesnice a ani si toho nevšimnu. Nebýt přítomnosti tohoto muže, možná bych se neubránila jízlivému, křečovitému smíchu. Mám příšerný pocit, shledání s mým rodným krajem mě přesvědčí, že tisíc nostalgií je snesitelnějších než alžírská realita.

Na pravé straně je nemocnice, trochu menší a trochu oprýskanější, než si ji pamatuju. Vydrápu se z taxíku. Můj kufr už leží pohozený na zemi. Naštěstí jsem si při mezipřistání v Alžíru stihla vyměnit trochu peněz. Podávám muži dvě bankovky. Strčí je do kapsy a znovu natáhne ruku.

„Kolik ti dlužím?“

A teď mlčí pro změnu on. Vytáhnu třetí bankovku. Drapne ji a rychle zmizí v autě. Tři sta dinárů? To je vážně příliš. Bezpochyby si myslí, že si za mou nevychovanost zaslouží nějaké výkupné. Kéž by mě tahle cesta stála jen peníze…

Z románu L’Interdite (Grasset, Paříž 1993) vybrala a přeložila Míla Janišová.