Cizokrajný etnograf na vidieku

Zlatá šedesátá přinesla v Československu jisté společenské uvolnění, ale zvolit si jako obor budoucí vědecké kariéry antropologii ani v tehdejší atmosféře asi nebylo zrovna jednoduché. Jak u nás vlastně vůbec vznikly podmínky pro studium antropologie?

Zhruba od roku 1963 mohli na katedře etnografie, kde jsem studoval, přednášet Ladislav Holý a Milan Stuchlík, což byli takoví antropologičtí selfmademani, kteří sice oba vystudovali etnologii či etnografii, ale pak šli cestou vlastního studia společenských systémů a chování. Začali nás připravovat na takzvanou cizokrajnou etnografii, protože sociální antropologie byla tehdy „služkou kolonialismu“, stejně jako sociologie, a potřebovala nějakou přijatelnou nálepku. Poté, co oba moji učitelé ještě před srpnem 1968 odešli, aby se věnovali výzkumu – Ladislav Holý do Zambie a Milan Stuchlík do Chile, jsme ještě s kolegyní vyučovali antropologii sami, než nás zarazila normalizace.

Po roce 1969 se příležitosti vědecky pracovat v zahraničí rychle uzavíraly a já jsem jako jedinou možnost viděl vrátit se na Slovensko, kde jsem v roce 1967 výzkumně začal.

Slovensko se skutečně nezdá být zrovna vysněnou destinací pro vědce, který se profiluje jako afrikanista.

A to navíc vznikl byrokratický problém, že já – coby afrikanista – nemohu na Slovensku působit. Prekérní situaci naštěstí vyřešili dva moji bratislavští kolegové. Jeden z tehdejších „státních výzkumů“ se týkal etnických procesů v oblasti takzvaného karpatského oblouku a je napadlo, že prostřednictvím Balkánu lze můj slovenský projekt propojit s Afrikou, protože v 16. století sahala Osmanská říše od severní Afriky až po střední Slovensko. Tak vznikl malý státní výzkum oblastí s rozptýleným osídlením na území severní Afriky a Balkánu, který trval od roku 1974 až do roku 1985 a měl nakonec pokračování v letech devadesátých, a dokonce i v současnosti. Přestože už je dnes většina mých původních informátorů po smrti, jejich děti či vnuci si mě kupodivu pamatovali a já jsem měl znovu „otevřené dveře“.

Váš výzkum slovenských vesnic je jediný, který zachycuje každodenní život přímo v době socialismu. Výzkumy vycházející ze vzpomínkových vyprávění, které vznikly až v období po revoluci, však mohou laikovi připadat elegantnější – nabízejí celistvé příběhy, které mohou být čtenářsky atraktivní.

Vesnice funguje jako uzavřená jednotka a jejím hlavním cílem je chránit své obyvatele před okolním světem. Jinak než antropologickým výzkumem, to jest přímým soužitím s obyvateli, které je vždy spojeno s určitým osobním nepohodlím, a proto v současnosti není příliš populární, do vnitřních vztahů komunity neproniknete. Ve vzpomínkových líčeních dochází vždy k určité stylizaci skutečnosti a pozitivní obraz, který se antropologovi ze začátku snaží obyvatelé nabízet, se odhalí jako pouhá potěmkináda teprve dlouhodobým pozorováním.

Navíc vzpomínky zachycují především historický tlak „velkého světa“, politického systému. Teprve každodenní soužití s obyvateli umožní nalézt jinak skryté struktury. Obecně se například počítá s tím, že ve volbách bojují strany a jejich kandidáti o moc. Mnou zkoumané slovenské horské vesnice v Horehroní – Čierny Balog, Sihla, Sebechleby – fungovaly, a jak se zdá, i nadále fungují poněkud jinak. Pozoroval jsem vyrovnávání tlaků mezi velkým světem – státní politikou – a malým světem, to jest osobními vazbami obyvatel vesnice, které se odrážejí v tom, kdo vesnici navenek zastupuje. Soupeření o moc neprobíhá ani tak mezi kandidátkami politických stran, ale především mezi dvěma soupeřícími klikami příbuzných a kamarádů, které jdou politickými stranami napříč. Tyto kliky se pak střídají na velkých historických zlomech. Poprvé jsem si toho všiml při zkoumání historie jedné vesnice v období Slovenského národního povstání, během nějž se pouze v poklidu vystřídaly dvě skupiny, aniž by překvapivě došlo k nějakému veřejnému odsouzení nebo dokonce pogromu. Podobná změna v této vsi nastala roku 1948, koncem padesátých let, v roce 1968, na začátku sedmdesátých let a tak dále. Zdá se, že klika zůstává u moci pouze do té doby, dokud se jí daří být v určitém souladu s venkovním řádem, a pokud roli vyrovnávání tlaku s vnějškem neplní, dostává slovo její opozice.

V podstatě uzavřená místní komunita mívala i vlastní způsoby řešení přestupků, které byly zcela nezávislé na nějakém státním aparátu „velkého světa“ – drobné krádeže dobytka či zrní si vesnice vždy řešila mimosoudně. Kupodivu i pouhé pomluvy byly chápány jako velmi přísný a funkční trest.

Jak se změnily původně celkem uzavřené slovenské horské vesnice vlivem procesu globalizace?

Především probíhá něco, co označujeme jako exotizaci. Přibližně před deseti lety například v jedné z vesnic vymysleli soutěž nazvanou Jařmo, původně s myšlenkou uctít dovednosti svých rodičů a prarodičů, kteří pomocí volských potahů stahovali z příkrých srázů dřevo. Soutěž měla nečekaný ohlas – hned na první ročník se sjelo několik tisíc lidí. Rok od roku návštěvnost stoupá, je ovšem stále těžší najít samotné soutěžící – naposled jsem byl svědkem toho, že jeden muž je v podstatě na místě zaučoval, jak svázat řetězy, jak dávat volům pokyny, a i přesto bylo soutěžících jen sedm. Objevují se penziony nabízející zážitkovou turistiku s heslem „Pojďte si vyzkoušet, jak se žije na farmě“, ale skutečné povědomí o historii každodenního života na vesnici ubývá.

Zabýval jste se i islámem a obecně náboženskými systémy. V dnešní době se zdá, jako by harmonické soužití odlišných etnických a náboženských komunit bylo stále méně časté.

Podoba soužití náboženských komunit je do značné míry záležitostí státní administrativy. To platí stejně pro Přední východ, Afriku i Evropu. Nemyslím si, že by měly náboženské komunity samy od sebe tendenci k militantnosti – to odporuje smyslu náboženského cítění, které má naopak vést člověka k určité životní spokojenosti a pohodě. Pokud pominu třeba poněkud extrémní Saúdskou Arábii a vezmu za příklad Jordánsko – dříve to platilo i pro Sýrii či Libanon –, je jasné, že bezkonfliktní soužití různých náboženských směrů možné je. Antropologie má vůči Evropě velký dluh v tom, že bolestně chybějí velké výzkumy v oblastech, kde více méně úspěšně žijí příslušníci odlišných komunit – například nevím o žádném, který by se zabýval pařížskými čtvrtěmi alžírských přistěhovalců.

Rozhodně platí pravidlo vysledované na soužití komunit etnických – pohled lidí na jino­etnické či jinonáboženské sousedy je výrazně tolerantnější, pokud se stýkají v rámci každodenního života, a naopak představa o lidech, s nimiž osobní kontakt chybí, je často generalizovaná a výrazně nepřátelská. Pokud jde o Českou republiku, tady ve vztahu k islámu panuje něco, na co lze použít jen slovo hysterie. Na druhé straně místní arabisté a islamisté mají podle mne často tendenci vykreslovat přijatelnou stránku islamismu a extremismu se spíše vyhýbají, což je chyba.

Coby kurátor afrických, asijských, amerických a oceánských sbírek Náprstkova muzea jste se víc než čtyřicet let přímo účastnil české sběratelské antropologické praxe. Jak probíhá rozvoj takových sbírek?

Cílem kurátora by teoreticky mělo být utvořit takovou sbírku, která by dokumentovala kultury celého kontinentu tak, aby bylo možné pokrýt potřeby jakékoli výstavy, kterou si lze vymyslet. Kulturní inventář, který dokáže velmi stylizovaně a zjednodušeně, ale přesto dostatečně určité etnikum nebo kmen reprezentovat, představuje přibližně čtyři sta až šest set typově různorodých předmětů. Samozřejmě nejsnazší je vyjet přímo do určité země a nakupovat artefakty na místních trzích, nicméně je to možnost poměrně nákladná, proto častěji spolupracujete se sběrateli a doplňujete podle aktuálních možností svou „mozaiku“, získáváte malé soubory nebo jednotlivosti a dosazujete je do určitého obrazce institucionální sbírky. Pro evropské sbírky je bohužel typické, že se v nich stále ocitá hlavně to, co je považováno za umění – masky, sochy –, a předměty každodenního života chybějí. Jedna věc je, k čemu sběratelé automaticky tíhnou, ale důvody jsou i praktické – je snazší přivézt jednu dřevěnou masku než soubor choulostivých keramických misek. Samozřejmě není nutné mít vše fyzicky k dispozici v určité instituci, úlohou kurátora je i mít přehled o tom, odkud se případně dá chybějící střípek pro výstavu vypůjčit.

Když se řekne sbírka africké kultury, laik si jistě představí i předměty obdařené magickou mocí, s níž by si Evropan neměl příliš zahrávat.

Na základě podobných obav čas od času dostane muzeum velmi cenný dar s tím, že se majitel bojí fetiše, který si jako suvenýr přivezl z cest. Když sběratel a sochař František Vladimír Foit těsně po skončení druhé světové války cestoval s manželkou Kongem, podařilo se mu získat mnoho zajímavých předmětů, a přestože se už po roce 1948 do Československa nevrátil, do Náprstkova muzea celou svou sbírku poslal. Když jsme si s ním dopisovali, mnohokrát upozorňoval na to, že si máme v jeho sbírce dát pozor na takzvaný zlý fetiš, malou tmavou figurku. Dostali ho se ženou za to, že ukázali místnímu domorodci šimpanzí mládě, které s sebou vozili. Ale od té doby se prý děly divné věci – jejich auto se propadlo na mostě, ztratily se jim osobní věci a na konci cesty je skoro zlynčovali nějací vesničané. Dle mého názoru důvodem potenciálního lynčování bylo spíš to, že v nákladním autě, v němž cestovali, měl Foit vyskládané odlité obličeje Afričanů, které po cestě potkal, což domorodci patrně vnímali jako useknuté hlavy obětí a viděli v něm čaroděje. Pro kurátory fetiše každopádně žádné nebezpečí nepředstavují, protože z hlediska náboženského systému jsou to předměty velmi účelově zaměřené – fungují jen na toho, komu jsou určeny. A jak posléze vyplynulo, Foitovy takhle domorodec podaroval, protože se mu zdáli být chamtiví.

Jaká je vaše osobní zkušenost s prostředím amerických indiánských rezervací?

Moje osobní dráha mě koncem osmdesátých let zavedla do rezervace Arapahů a Šošonů na Větrné řece – tato konkrétní rezervace měla štěstí, protože na jejich území byla objevena nafta. Podíly na této cenné půdě se po zemřelých majitelích kupodivu nedědí automaticky v rámci rodů, ale jsou předmětem vyjednávání mezi jednotlivými rodinami. Přesto vyhrává každý – neexistuje, aby výhody z majetku plynuly jen někomu z kmene.

Byl jsem tam též přítomen programu Zdeňka Salzmanna na výuku arapažštiny, jelikož už tehdy mluvila nejmladší generace pouze anglicky. Salzmannova kolegyně, která zároveň vedla stejný program u Šošonů, ale měla problém, jelikož se obávali, že by vynesla jejich jazyk Arapahům – svůj jazyk chápali jako cizím nepřístupný.

Mnoho kmenů, včetně Arapahů a Šošonů, má nesnáze s tím, že nevsadily na vzdělání, a bolestně jim chybí vrstva inteligence. Takže sice na území vládnou kmenoví stařešinové, jsou ale při styku se státem fakticky odkázáni na prostředníky. Celkem efektivně tam však už tehdy fungoval státní vzdělávací program, v jehož rámci získávali účastníci po absolvování kursů kredity, které jim posléze umožňovaly pracovat ve státních úřadech.

Na muzejní kurátorskou praxi jste nyní jakožto „soukromník“ navázal sběratelstvím hraček.

Hračky mě zajímají jako důležitý socializační element a také jako pozoruhodné sběratelské předměty, na něž lze nahlížet mnoha způsoby. Na první pohled se nabízí jejich rodovost – vychovávají k mužství či ženství, prozrazují hodnoty určité společnosti, tedy především to, co považuje za dobro či zlo, lze je rozlišovat dle center výroby, z nichž se určité modely šíří dále, podle materiálu – na Předním východě překvapivě téměř nenajdeme jiné než hadrové hračky, podle jejich výrobců – zda je dělají rodiče, děti či profesionálové.

Přestože jejich evropská historie sahá minimálně do antiky, doklady z té doby jsou bohužel minimální, takže v praxi lze sběratelsky sledovat historickou linii teprve od středověku a počátku novověku. V 19. století pak za­­­ujme výrazný nástup her s pedagogickou funkcí, tedy her, které začali vymýšlet učitelé tak, aby naučili své svěřence různým znalostem a dovednostem. Odráží se v nich samozřejmě i dobová situace. Mám ve sbírce hru na téma závodů z Berlína do Vídně, v níž se koníci pohybují házením kostek, a jednou z překážek na cestě jsou čeští nacionalisté znázornění, jak házejí na dráhu kameny.

Na soudobých hračkách se ukazuje i to, že Afričané nemají problém s použitím jakéhokoli moderního materiálu. Ale je pravda, že tento trend trvá už nějakou dobu. První masku z Konga vyrobenou z laminátu, pocházejícího nejspíš z kánoe, jsem koupil již na konci šedesátých let.

Jsou mezi hračkami z jednotlivých kultur natolik jasné rozdíly, že by bylo možné na první pohled určit, odkud pocházejí?

Na afrických hračkách je jasně patrné, že sloužily jako amulety, což se u novověkých evropských hraček doložit nepodařilo. Nicméně výjimečně se tato funkce objevuje přece jen i v Evropě. Například ve Švédsku je oblast, kde se dobývá železná ruda a kde malé děti dostávaly červené korálky nebo červeně oblékané figurky, které měly fungovat jako ochrana před nemocemi.

V současné době jste se výzkumně vrátil na Slovensko a vyučujete v Česku. Neláká vás ale přece jen ještě nějaký výzkum na africké půdě?

Když jsem v třiasedmdesátém odjel do Nigérie, v Lagosu na letišti mě velice přátelsky přivítal tajemník velvyslanectví. Byl jsem tím překvapen – a asi po týdnu z něj vypadlo: „No, já jsem se bál, že přijede takovej stařičkej kmet a že ho tady v tom horku trefí šlak. Ale vy jste mladý člověk a mně spadl kámen ze srdce.“ Takže asi tak…