Poslední den disidenta

Román Ticho a vřava (Silence et Tumulte), v Sýrii zakázaný, vyšel v roce 2004 v Libanonu. Když o osm let později došlo na jeho anglické vydání, ze zřejmých důvodů si získal pozornost, jaké by se mu patrně za jiných okolností nemohlo dostat. Jeho dějištěm, ač nepojmenovaným, je asadovská Sýrie a text do značné míry vypráví příběh svého autora. Nihad Sirees, narozený v syrském Aleppu v roce 1950, byl v době jeho publikování uznávaným romanopiscem a úspěšným televizním scenáristou, mimo jiné přelomového televizního seriálu Hedvábný trh, zachycujícího politické otřesy Sýrie padesátých a šedesátých let. Také byl však cenzurován a před rostoucím tlakem ze strany syrské vlády v roce 2012, druhém roce občanské války, emigroval do Egypta a poté na Západ.

Ticho a vřava v mnoha směrech ­připomíná latinskoamerické romány o diktátorech, kontext ho ale posouvá do pozice prologu syrského konfliktu. Právě to stojí do značné míry za ohlasem jeho překladů do francouzštiny, němčiny a angličtiny. Protože ale česká verze, která byla přeložena z francouzštiny, vychází s větším časovým odstupem, kontext se opět proměnil. Tam, kde by se ještě před pár lety snadno hledaly uspokojivé paralely s československým předlistopadovým disentem, se vlámaly události, které takovou spokojenou pozici přinejmenším zpochybňují. A tato pochybnost se dotýká i románu samotného.

Spisovatelovy přízraky

Vypravěčem (podle všeho právě píšícím ro­­mán, který čteme) je jednatřicetiletý spisovatel Fathi Chinn. Hra s narativními strukturami je s postupem textu čím dál amorfnější a nakonec vlastně nemá výraznější roli. Fathiho otec byl tak trochu buřičský advokát, který psal články kritizující vládu. Pokračoval v tom i po nástupu autoritářského režimu místního benefaktora, titulovaného prostě jako Vůdce, což ale nemělo dlouhého trvání. Přestože se nestal obětí brutální perzekuce, zemřel krátce poté, co byl připraven o své největší potěšení – publicistiku. Jeho žena Ratíba, charakterizovaná věčně dobrou náladou, která do manželových článků vymýšlela kousavé vtipy, po několika letech vdovství, stráveného v domácí klauzuře, Fathimu oznámí ­úmysl znovu se vdát. Jejím vyvoleným je vysoce postavený představitel režimu, jistý pan Hail. Ten byl původně venkovským radním, který při návštěvě Nejvyššího osvědčil „loajalitu a kompetenci“, když zakopnuvšího Vůdce zachránil před potupným pádem. Jeho duchapřítomnost ho vynesla do významné pozice v bezpečnostním aparátu, což Fathiho z dobrých důvodů poněkud zneklidňuje.

Dříve uznávaný spisovatel totiž už nějakou dobu žije v nemilosti. Ve svém televizním pořadu o literatuře se odmítl podílet na oslavování Vůdce, a tak přišel o práci a skončil v opovržení a izolaci. Podle všeho jej živí matka, zatímco on tráví většinu času se svou milenkou Lamou, jež se rozešla s prospěchářským a nevěrným manželem. Obava, že celý sňatek má být rafinovaným plánem vlády, jak z mlčícího spisovatele udělat režimního barda, se ukazuje jako oprávněná. Na konci románu Fathi se svou milou diskutuje o tom, jaké klady a zápory by znamenalo přijmout nabídku matčina nápadníka k návratu na výsluní.

Ticho a vřava se odehrává během jediného dne a Fathi se po bezejmenném městě pohybuje tak trochu jako Leopold Bloom po Dublinu. Posměvačný nadhled, s nímž přistupuje ke státním aparátům, svou náladou zase něčím připomíná Gilliamův film Brazil. Refrénem románu jsou pak všudypřítomné tlampače a manifestující davy, nadšeně oslavující Vůdce v ulicích. To je vřava, před níž se Fathi snaží uniknout.

Pravda sexu a literatury

Davy, masové deklarování věrnosti Vůdci a skandování veršovaných hesel, to vše je součástí hlučné veřejné sféry. Proti tomu stojí sféra soukromá – sféra literatury a sexu –, do které Fathi uniká. V literatuře je to konkrétně román, próza, protože pro vypravěče Ticha a vřavy platí, „že poezie se obrací k národu, kdežto próza – taková, jakou právě píšu já – se obrací k člověku. (…) Poezie zažíhá nadšení mas a rozmělňuje individualitu, zatímco próza vyzývá k reflexi a utváří lidskou jedinečnost.“ Na Západě, kde „poezie zaznamenala svůj úpadek z celého světa nejdřív“, si takový význam vázané řeči sotva umíme představit. Dnes je v našich krajích poezie sotva něčím víc než elitní, a zároveň marginální zálibou hrstky vytrvalých. Pokud nicméně přijmeme fakt, který Fathi zdůrazňuje („nikdy nezapomínejme, že moje země ještě stále žije v éře zástupů, takže dobře sestavené slogany a rýmované proslovy jsou v našem životě absolutní nutností“), je román stejně dobrým aktem pasivní rezistence jako každý jiný. Třebaže česká zkušenost poslední doby jasně ukazuje, že místním zástupům stačí i hesla prozaická.

Druhou oblastí úniku je sex. Fathi prchá k Lamě, s kterou objevil, že „láska je jediný způsob, jak vydržet“ a sex je nejen útočištěm, ale i způsobem, jak vzdorovat. Ale i tento vzdor je pasivní; dokonce je ještě privátnější než psaní románu. To podtrhuje i krotký a cudný popis sexuálních scén. Jde vlastně o protipól explicitní eskapistické sexuality, zachycené například v Houellebecqových románech. Tam, kde pro francouzského romanopisce dochází ke spojení permisivní sexuality s útěkem od vlastní subjektivity, nachází Syřan cestu k potvrzení ohrožené individuality. Fathiho slovy: „smích a sex jsou dvě zbraně, které máme, abychom se udrželi při životě“. Paralela dvojice milenců a romanopisce promlouvajícího v intimitě ke svému čtenáři načrtává obrysy života v pravdě, jímž lze čelit tlaku veřejné sféry nutící k participaci, která je v Tichu a vřavě chápaná jako nevyhnutelná spoluvina.

Problém soukromého

Právě to vysvítá z Ticha a vřavy nejjasněji. Největším zlem není násilná povaha režimu, i když i s touto jeho tváří je Fathi konfrontován, ale komplicita mas. Ty produkují vřavu se stejným nadšením jako všudypřítomné tlampače, nadto jsou ochotny riskovat smrt ušlapáním za šanci dotknout se knoflíku na Vůdcově uniformě spuštěné z balkonu paláce. Proti nim stojí jednotlivec, který se snaží jít režimu z cesty a uniknout do intimního exilu sexu, prózy a smíchu. Režim mu to nechce dovolit a snaží se ho skrze mefistofelskou nabídku šéfa Haila dostat na svoji stranu, takže se ukazuje, že s životem v pravdě to není tak jednoduché. Fathiho myšlenka, že ze všeho nejvíc na tomto světě zbožňuje „ticho, které nám umožňuje zachytit ty nejjemnější hlasy a zvuky“, je vlastně od základu pochybná. Stejně tak úvaha, která setkání s potenciál­ním otčímem Hailem předchází: „Nejlepší lekce, kterou jsem se dnes naučil, je způsob, jak ignorovat všudypřítomný randál – ostatně chci ten recept předat těm z mých čtenářů, kteří jsou na hluk stejně hákliví jako já. V podstatě je to jednoduché: stačí se tak jakoby stáhnout do sebe a naslouchat svému vnitřnímu hlasu; přestanete vnímat všechny ty otravné zvuky, které dohromady vytvářejí nesnesitelnou vřavu.“

Únik do čistoty psaní a sexu nestačí, protože i v individuálním exilu je po nás vlastně požadována nějaká forma komplicity. Fathiho rozhodnutí, zda přijme Hailovu nabídku, nebo bude riskovat život a bezpečí, onoho rozhodujícího „dne poté“, se v Tichu a vřavě nedočkáme. Víme, že Sirees se rozhodl spoluvinu odmítnout a emigrovat. Sedm let po vzniku Ticha a vřavy jakoukoli možnost intimního vnitřního exilu přerval brutální konflikt, který stále trvá a nabírá čím dál surovější charakter. Čas privátního vzdoru skončil. Román Ticho a vřava je toho dnes – byť to možná v době, kdy vznikal, nebylo jeho smyslem – nejlepším důkazem.

Autor je publicista.