Volání po větší deregulaci se už dávno netýká jen trhů a ekonomiky, ale i mezinárodní politiky. Deregulace v politice hraje magickou roli nástroje, který má celý svět dovést ke kýžené absolutní svobodě a konečnému míru, ale přitom si zahrává s válkou a znamená především ochranu zájmů mocných a silných.
O deregulaci se obvykle mluví v souvislosti s ekonomikou. Je to prý proces vysoce žádoucí, který je zárukou budoucí prosperity. Až bude ekonomika (včetně finančnictví) zcela deregulována, povede to prý ke zbohatnutí. Zvýší se tempo hospodářského růstu a vznikne velké množství nových pracovních příležitostí. Pokud dnes naopak ekonomika stagnuje a potácí se v krizi, je to prý známka přílišné regulace.
Bohatství pro celou planetu?
Ti, kdo věří v blahodárnost deregulace, vlastně tvrdí, že odhalili nástroj, který vyřeší všechny chronické potíže kapitalismu, jimiž tento systém strádá od svého počátku, tedy již několik set let. To je velice ambiciózní tvrzení.
Podívejme se tedy, co spásná deregulace konkrétně znamená. Rozhodně ne zrušení všech pravidel, která až dosud normovala vztahy mezi jednotlivými aktéry hospodářského života. Výsledkem deregulace není žádná anarchie, kdy každý má naprostou volnost dělat si, co se mu zlíbí.
V oblasti ekonomické ruší deregulace přednostně ty normy a pravidla, které chránily ekonomicky slabší subjekty před finančně nejsilnějšími kolosy všech dob. Do této kategorie náleží právě tak normy ochraňující zaměstnance na trhu práce, jako různé formy podpory místního podnikání či zákony na ochranu životního prostředí. To vše může být a také pravidelně bývá považováno za překážku svobodného obchodování, jež brání tomu, aby se bohatství rozlilo po celé planetě.
V této souvislosti je vysoce zajímavý souboj, který probíhá o výklad přísně utajované smlouvy o obchodu a investicích mezi Spojenými státy a Evropskou unií (TTIP). Obhájci této smlouvy tvrdí, že stávající regulace nebude smlouvou ohrožena ani v oblasti trhu práce, ani v oblasti hygieny a kvality potravin, ani v oblasti ochrany přírody. Zároveň prohlašují, že cílem smlouvy je odstranit mimotarifní bariéry obchodování. Tyto mimotarifní bariéry však mají dnes právě podobu regulace trhu práce, kvality potravin a ochrany přírody. Jak mohou být odstraněny, jestliže se jich smlouva, která o jejich odstranění výslovně usiluje, údajně netýká?
V každém případě je deregulace proces nakažlivý. Z oblasti hospodářské pronikla do oblasti mezinárodní politiky. Projevem politické deregulace bylo právě tak bombardování Jugoslávie v roce 1999 bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, jakož i nasazení vojsk NATO v rozporu s vlastní chartou Aliance mimo území členských států. Bylo opuštěno pravidlo, podle něhož nelze zaútočit na cizí stát bez mandátu OSN. Bylo opuštěno pravidlo, podle něhož nelze měnit hranice zemí bez jejich souhlasu. Byla opuštěna pravidla zakazující mučit vězně a pravidla, podle nichž mají zajatci právo na řádný soud.
Zůstalo jen otázkou času, kdy se k politice deregulace přihlásí jiné mocnosti a začnou ji uplatňovat stejně bezohledně jako my a naši spojenci. Nedá mi to, abych neocitoval své vlastní konstatování, uveřejněné v deníku Právo dne 21. srpna 2008: „Tímto jednáním jsme se mimo jiné zbavili možnosti věrohodně odsuzovat špatnosti, ke kterým v rámci světového neřádu dochází. Jak chceme odsuzovat imperiální projevy Ruska, jestliže Rusko jen využívá rozkladu pravidel stejným způsobem jako Spojené státy?“
Pravidla větší asymetrie
Jak v hospodářské, tak v politické oblasti funguje deregulace naprosto stejně. V hospodářském životě deregulace ruší víceméně systematicky pojistky, které byly instalovány pod dojmem velké hospodářské krize a které měly zabránit jejímu opakování se všemi otřesnými sociálními a politickými důsledky.
V oblasti mezinárodní politiky odstraňuje deregulace ty konvence a pravidla, které byly ustaveny v reakci na masakry obou světových válek. Tato pravidla byla zavedena proto, aby už nikdy nemohla vzniknout vražedná iluze, že vítěz může brát vše.
Výsledkem deregulace tak rozhodně není absence pravidel. V jejím průběhu převládají pravidla nová, která se nesnaží udržet rovnováhu mezi různými aktéry jak hospodářského, tak politického života, nýbrž zvyšují a umocňují mocenskou asymetrii mezi nimi.
Takzvané netarifní bariéry obchodování, jež mají být deregulací odbourány, chránily slabší aktéry ekonomického života před dominancí velkých firemních kolosů. Konvence, úmluvy a pravidla, jež jsou krok za krokem odstraňovány v průběhu deregulace mezinárodního života, ochraňovaly vojensky a politicky slabší subjekty před zájmy vojensky silnějších.
Pikantní je, že v obou případech je deregulace prohlašována za jedinou možnou cestu k nastolení větší svobody pro všechny. Po likvidaci ekonomicky slabších konečně všichni zbohatneme. Po likvidaci vojensky slabších konečně zavládnou na celém světě nejvyšší ideály humanity, jako jsou mír, rovnoprávnost, suverenita a právo na sebeurčení.
Odpůrci deregulace jsou označováni za nepřátele svobody, stavící překážky modernizaci a pokroku. Jejich odhalení a poražení je nezbytnou podmínkou pro to, aby už konečně mohl každý zcela svobodně a bez rizika jakékoli stigmatizace projevovat svůj osobní názor.
V době, která o sobě prohlašuje, že zrušila všechna velká vyprávění, tak máme v podobě příběhu deregulace před sebou velké vyprávění přímo v jeho klasické, mytické formě.
Nejdříve očistec, až pak ráj
Velká vyprávění, ať již mají formu mýtů, náboženských systémů nebo zesvětštělých ideologií, pracují s několika konstantními prvky. Tyto příběhy vždy líčí aktuální realitu jako neutěšenou a nedokonalou. V kontrastu s tím načrtávají svět, ve kterém jsou dnešní bariéry překonány a dnešní omezení zmizí. Identifikují sílu, jež bariéry současnosti překoná a přinese všem nebývalou hojnost a prosperitu. Tato síla dobra musí překonat odpor sil zla, které se jejím léčivým potencím všemožně brání. K vítězství sil dobra je ovšem zapotřebí tvrdých obětí. Nejprve se musíme všichni náležitě uskromnit, aby z tohoto přechodného očistce vzešel trvalý ráj oplývající hojností. Bez oběti není spásy. Síly dobra vykonávají své poslání zcela nezištně; jsou takto ctnostně již naprogramovány.
Tento jednoduchý mytický příběh se zápletkou a šťastným vyvrcholením stojí v základu ekonomické deregulace i deregulace politické. V prvé rovině síly dobra překonávají jak celní, tak mimotarifní bariéry – jejich vítězství se projeví prudkým růstem hrubého domácího produktu a hojností práce pro všechny. Je ovšem nutno projít slzavým údolím utahování opasků. V rovině politické má vítězný pochod sil dobra podobu řady vojenských kampaní, prvek slzavého údolí se projevuje ve vlastních ztrátách i v kolaterálních škodách v podobě civilních obětí na straně protivníka. Se stejnou spolehlivostí, s jakou utahování opasků některých povede ke zbohatnutí všech, povede válečné utrpení některých k trvalému míru, pokoji a spravedlnosti pro všechny .
Protože deregulace působí na principu magie, je její nutnou součástí rozdělení účastníků na malou skupinku zasvěcených, kteří vědí, a těch, kteří se sice potácejí v nevědění, je však v jejich vlastním zájmu uvěřit, že jim bude pomoženo. Proto musejí být smlouvy o obchodu a investicích právě tak tajné a nepřístupné jako strategické plány budoucích vojenských operací. Nejde zdaleka jen o prvek překvapení, ale také o vyznačení pevné hranice mezi agenty spásy a těmi, kteří budou spaseni, vysvobozeni a třeba i proti své vůli s konečnou platností emancipováni. Deregulace je zde přece v prvé řadě právě pro ně.
Autor je sociolog a poslanec Evropského parlamentu.
Text byl spolufinancován projektem Podpora veřejné debaty o české zahraniční politice Ústavu mezinárodních vztahů.