Polistopadová poezie básníka a filosofa Egona Bondyho nehýřila radostným očekáváním věcí příštích ani sametovou něhou. Naopak, jejím úkolem bylo „kopat včas lidi do prdele“. V souvislosti s oslavami demokratického čtvrtstoletí bychom si mnohá nakopnutí zasloužili.
O tom jak se Egon Bondy stavěl k politickým událostem po takzvané sametové revoluci, vypovídá obava „asi budu desinterpretován“, vyslovená v básni z roku 1990. Zatímco básně Ivana Martina Jirouse nebo třeba Pavla Zajíčka z téže doby jsou tématem české politiky netknuté, Bondy se – přinejmenším v rovině básnické stylizace – s chápáním poezie jako nějakého autonomního estetického prostoru bez vztahu ke společenské praxi nesmiřuje. Jeho básně mají doslova „kopat včas lidi do prdele“. V Bondyho díle nejednou ožívá básník vizionář, hybatel dějin či vykupitel lidstva, jakkoli patos jeho hlasu vinou normalizačního bezčasí postupně ztrácel na síle. Básník má chránit svět před zlovůlí establishmentu – a přitom „jenom političnost nás může zachránit“.
Demaskovat fetiš
Český underground bývá často spojován s působením komunistické, totalitní moci, která potlačovala některé umělecké projevy i životní postoje. Názory na to, zda může existovat také v demokracii, se různí. Listopadový převrat byl v očích mnoha osobností spřízněných s undergroundem každopádně pozitivní událostí. Ovšem s více než dvacetiletým odstupem není tento postoj už tak bezrozporný. Václav Havel se rozloučil zfilmováním své hry Odcházení, které se podle publicisty Jana Čulíka dá rozumět jako „účinné a hluboké omluvě“ za jeho politickou naivitu. V přibližně stejné době se pořádá finanční sbírka, aby Pavel Zajíček neskončil na ulici. Jirous, žijící díky milodaru Karla Schwarzenberga za symbolické nájemné, pro Českou televizi doznává: „Pokud jde o ten minulej režim, tak s ním bych řek, že jsem vyhrál. Pokud jde o ten současnej režim (…) nemám nejmenší tušení, jak by se proti tomu dalo bojovat. Myslím, že ten pseudokapitalismus, ta globální nadvláda peněz a blbostí, ta pseudokultura těch takzvaných celebrit a tý obecný zhovadilosti útočí na všechny smysly kohokoliv. Nemůžu říci, že bych s tímhle režimem prohrál, protože já s ním nebojuju, ale myslím, že on vyhrál nad náma nade všema.“
O to inspirativnější se zpětně jeví Bondyho kontinuální kritika poměrů, která v porevolučních letech byla jen těžko přijatelná (viz verš „establishment i Charta si přejou jen abych nebyl“). Zásadní je také jeho obava, že bude dezinterpretován, redukován na pouhý fetiš. Toto riziko bylo dvojí. Za prvé: omezení Bondyho na ikonu undergroundu a antipoda oficiální totalitní kultury, bez porozumění jeho autentickému marxismu a kritice kapitalismu. Za druhé: jeho pojetí v rámci polistopadové demokracie jako podivínského levicového extremisty, kterého už nelze brát vážně. Samotné Bondyho texty přitom rozvíjejí řadu paralel mezi oběma režimy. Jedním z výrazných principů jeho sociálně kritické poezie je přitom právě demaskování obecně uznávaných fetišů. Není se tedy co divit, že takzvaný socialistický režim Bondy opakovaně nazýval režimem fašistickým nebo že v listopadovém převratu spatřoval návrat do roku 1937 a v lecčems navázání na totalitní praktiky normalizace.
Žijí ze sání naší krve
Bondy se nechal unést marxismem již v patnácti pod vlivem Bretonova surrealismu, brzy však následovala zásadní deziluze ve vztahu k pojímání marxismu v poúnorovém Československu (Bondy se osobně znal s popraveným Závišem Kalandrou). Jedním z důsledků byl i jeho zájem o buddhismus a taoismus. Opětovný návrat k marxismu mu umožnil vlastní model nesubstanční ontologie, díky čemuž byl při událostech roku 1968 „v nejostřejší kolizi s elitáři s lidskou tváří“. Po rozkmotření SSSR a Číny si všímal více také maoismu – čínskou kulturní revoluci Bondy dokonce považoval za jediný možný model záchrany společnosti, zatímco socialistická revoluce podle něj upadla do nových třídních antagonismů. Kapitalismus nicméně z jeho hlediska trvale představoval vykořisťovatelský systém par excellence, jehož je nutné se zbavit.
Zajímavé je sledovat postoj Bondyhobásníka k pádu poúnorového režimu. Roku 1974 Bondy velmi přesně odhaduje, že do pádu režimu zbývá patnáct let. Záhy to zkracuje na deset let, ale s vlnou nových procesů na podobné předpovědi rezignuje a spíše se zaobírá dobovým bezčasím, které může trvat navždy, analogicky s lidským utrpením. Nutno dodat, že ani předchozí věštby nenahlížely převrat jako událost radostnou, Bondy se naopak domníval, že si mnozí kulturní činovníci („kurvy horší než hovno“) přes noc převléknou kabáty a stanou se hlasateli svobody. Jeho sny o „rozbití Sovětského svazu Číňany“ a o nastolení „maoistické federace východoevropských států“ se ukázaly jako nesplnitelné – jejich posledním výběžkem byla patrně Bondyho záliba ve vytváření postapokalyptických utopií.
Vrátímeli se k Bondyho vnímání společnosti, zjistíme, že ji chápe jako bytostně nerovnou. Dělí se na ty, kdo se „ze všech sil za všech okolností“ snaží přiblížit establishmentu, a na ty, kdo o něj nestojí. Bondyho vnitřní rozkol spočíval v tom, že na jedné straně důsledně hájil političnost člověka i básníka, zároveň byl ovšem za unikátnost své pozice z politické sféry zpravidla vylučován. Jediná věc, kterou můžeme a máme udělat, je podle něj „bouřit se proti těm, kteří žijí ze sání naší krve“. Název Bondyho polistopadové sbírky Ples upírů (1995) pak celkem jasně ukazuje, že se politické kormidlo otočilo zcela opačným směrem, než by si básník býval přál – totiž k systému založenému na „výkonu a spotřebě“, diktátu „třídní lásky“ s vějičkou blahobytu, třebaže většina lidí ve skutečnosti materiálně živoří. Jak Bondy poznamenal, panuje svoboda, „jen když nejsi nalevo“.
Zvíře mezi lidmi
Právě se zřetelem k ustavičnému vylučování člověka z jeho aktivního podílu na věcech veřejných je možné vnímat Bondyho zálibu v poetice „nelidského“, „zvířecího“, často až „fekálního“. Ne že by neuměl psát „krásně“. V jeho díle najdeme nejen krásné básně, ale dokonce i chvalozpěv na krásu! Umělec však nesmí zapomínat na solidaritu s vykořisťovanými, a tak je Bondy ve své podmíněnosti vůči mocenským slovníkům devalvujícím „krásná slova“ (jako svoboda, láska, rovnost, lidskost, mír…) spíše básníkem každodenních obětí než básníkem Dějin. Bondy se přitom považuje za toho, kdo v poúnorovém režimu morálně selhal. Často připomínal ty, kdo zrovna byli ve vězení, zatímco on zůstal kvůli své bezectnosti svobodný. Ať už šlo o narážky na jeho dlouhodobou spolupráci s StB či nikoli, jsou právě tyto momenty svědectvím o zničení člověka.
Jestliže snaha být člověkem je tím či oním režimem postihována represí nebo dokonce trestem smrti (jako v případě Kalandry), pak je Bondyho poezie mimo jiné dokladem o selhání tohoto úsilí a propadu do nekompromisní „zvířeckosti“, v jejímž rámci každý nepatrný apel na soucit s bezmocnými za sebou vleče také chmurný stín pochyb, zda „jsem či nejsem bez citu“. Tato nelidskost je pak odvráceným obrazem kýžené režimní poslušnosti. Jestliže ve Zbytcích eposu z poloviny padesátých let Bondy užívá „hovno“ triumfálně k popisu celospolečenského pokrytectví, v letech osmdesátých se zdá sám sobě být „hovnem esenbáka/ pod což už ve vesmíru není“. Připadá mu, že je méně než mrtvý, který aspoň byl, i nezrozený, který aspoň bude. Bondyho poezie apeluje na naši citlivost vůči utrpení v každé době, tedy i v době odhalování laviček Václava Havla. Měli bychom se ovšem ptát, kdo na nich nocuje a proč.
Autor studuje komparatistiku.