Z pohledu francouzského prezidenta a vlády byly uplynulé měsíce dobou změn a marného čekání na příznivé zprávy. Ačkoliv se premiér Manuel Valls dočkal na konci srpna jmenování svého druhého ministerského týmu (tentokrát bez účasti představitelů levicového křídla Socialistické strany), v očích Francouzů současná vládní garnitura stále hluboko zaostává za očekáváním. A nic na tom nemění ani pokusy předsedy vlády o „vzkříšení levice“, spočívající například ve vstřícnějším postoji vůči firmám. Na konci října poskytl Valls rozhovor časopisu Le Nouvel Observateur. Otevřeně v něm řekl, že pokud francouzská levice nepřehodnotí svá východiska, může zaniknout. V této souvislosti také definoval priority, které by dle jeho názoru měla Socialistická strana vzít za své. Ohradil se vůči převládajícímu „pasivnímu“ modelu levice, která do popředí staví výhradně sociální problematiku, a namísto toho nabídl koncept „pragmatické“ levice. Ta podle něj musí hledět vpřed, sledovat pokrok a přibližovat se dlouhodobému ideálu, kterým je emancipace každého jedince. Mezi dílčí úkoly pragmatické levice francouzský premiér řadí například podporu sňatků homosexuálů nebo energetické transformace. Nebrání se většímu sbližování levice se středovými uskupeními, nevadilo by mu ani přejmenování Socialistické strany. Otázkou zůstává, zda lze tyto nápady brát vážně. Přestože Valls v současnosti zastává jednu z nejvýznamnějších státních funkcí, v domovské straně patřil jeho hlas vždy k těm méně slyšitelným.
Se zajímavými informacemi přišel 28. října deník Le Monde. Na pravou míru totiž uvedl částku, kterou zatím Francie zaslala Guineji jako pomoc proti epidemii eboly. Z přislíbených 70 milionů eur prý dosud do západoafrické země dorazilo pouze 6,3 milionu. Američané přitom vydali za stejný čas na pomoc Africe už 312 milionů dolarů a Velká Británie 44 milionů dolarů. Západní velmoci bojují se zákeřnou epidemií v zemích, které kdysi bývaly jejich koloniemi. Velká Británie tak pomáhá v Sieře Leone, Spojené státy v Libérii a Francie v Guineji. Zatímco Američané a Britové svou část pomoci zajišťují poměrně spolehlivě, Francouzi prozatím tápou. Na vině je kromě jiného i nedostatek vojáků, kteří jsou plně zaměstnáni v Sahelu a Středoafrické republice. Nelze si však nevšimnout vlažného postoje francouzského ministerstva obrany k celé věci a logistických problémů, s nimiž se francouzská mise v Guineji potýká. Pokud se situace nezlepší, Francie jen těžko v dohledné době postaví tři plánovaná infekční centra.
Velkého zájmu se v posledních týdnech ve francouzských médiích dostalo výstavbě přehrady v lesích Sivens v departementu Tarn. Přesněji řečeno, nikoli výstavbě tohoto vodního díla jako takové, nýbrž tragédii, která se zde 29. října stala. Střet mnohočlenné skupiny ekologických aktivistů, jež na místě plánované přehrady už několik měsíců protestuje, s policií za sebou zanechal jednoho mrtvého – mladého studenta biologie Remiho Fraisse, jenž byl zasažen slzným granátem. O jeho smrti média nejprve informovala jen velmi stručně. Nikdo z novinářů ovšem nepředpokládal, že čelní francouzští představitelé nebudou mít potřebu se k úmrtí prvního protestujícího od roku 1986 nějak vyjádřit. O to více se proto o záležitosti začalo mluvit v následujících dnech a pozornost se přitom konečně zaměřila i na to, proti čemu vlastně „ekoteroristé“ protestují. Frédéric Denhez, kronikář rozhlasové stanice France Inter a autor knihy Cessons de ruiner notre sol! (Přestaňme ničit naši půdu!, 2014), shrnul v článku pro deník Libération ze 4. listopadu podstatu problému sivenské aféry. Předně podle něj poodkryla politickou zvůli. To, že byl projekt přehrady schválen legální cestou, ještě neznamená, že byl legitimní. V departementu Tarn totiž už jedna velká přehrada stojí – jmenuje se Fourogue a o její výstavbu, využití i vyhodnocení vlivů na životní prostředí se v devadesátých letech postarala jedna jediná firma. Přestože soud její výstavbu později označil za nelegální, nikdo v této věci už nic nezmohl. Stejným případem je bezpochyby i kauza sivenské přehrady. Na její výstavbu tlačí hlavně „kukuřičná lobby“, která argumentuje budoucí horší dostupností vody. O tom, že v letních měsících spotřebovává vodu především právě kukuřice, už se ale nikdo nezmiňuje. Denhez upozorňuje, že problémy s nedostatkem vody lze vyřešit tím, že se začne pořádně obhospodařovat a chránit půda, která je přirozeně jejím největším rezervoárem.