Zemanova cesta do Číny odstartovala nové kolo debaty o lidských právech a jejich místě a interpretaci v české zahraniční politice. Jakkoli se prezidentova rétorika občas halila do termínů kulturního relativismu, šlo evidentně o projev čistého ekonomického fundamentalismu. Obchody až na prvním místě a o lidských právech mluvíme jen tam, kde to byznys neohrožuje. Ostatně, dělají to tak všichni evropští státníci a státnice, dozvídáme se na vysvětlenou, a prezidentův počin tak byl velice evropský. Stejně tak evropská je ovšem i kritika takového počínání. I západní Evropa má své „kavárenské povaleče“ a dost možná také „havlisty“ držící pochodeň univerzalismu.
Miloš Zeman nám politický chléb servíruje se sádlem, na stojáka a bufetovým slovníkem. Prostě bez obalu. Zastánci lidskoprávního univerzalismu si naopak potrpí na vybrané způsoby a Pussy Riot překládají jako vulvické hnutí za liberální demokracii v Rusku. (Mimochodem: vsadila bych se, že samy členky Pussy Riot by daly přednost překladu Zemanovu před jakýmikoli gynekologickými eufemismy.) Jak ale argumentoval Václav Bělohradský v nedávné debatě na stránkách Salonu deníku Právo, morálně vyšší a vkusný univerzalismus je často jen fairtradeovým obalem ekonomického fundamentalismu a vojenskoobchodních zájmů Západu v jiných částech světa. Volba mezi ekonomickým fundamentalismem a lidskoprávním univerzalismem je tak podobně nešťastná a zavádějící jako volba mezi Zemanem a Schwarzenbergem v loňském prezidentském klání.
Asi se shodneme na tom, že se máme jako jednotlivci i státy starat o to, jak se žije lidem v ostatních částech světa, a zasazovat se o zlepšování nebo aspoň nezhoršování jejich situace a vyhlídek. Jak to ale nejlépe dělat? Prvním předpokladem je zbavit se metafyzického pojetí lidských práv, hledání jejich „čistého“ všeplatného obsahu a jejich prosazování bez ohledu na kontext. Je naopak třeba rozumět jim sociologicky. Sledovat kdy, jak, kým a k čemu jsou v konkrétních kauzách využívána a s jakými důsledky. Těmi zamýšlenými i těmi nezamýšlenými. Takové sociologické porozumění by mělo charakterizovat nejen kritickou akademickou rozpravu, ale také politickou praxi, zahraniční politiku nevyjímaje.
Druhým předpokladem je připustit si, že se základními kvalitami života obyvatel jiných částí světa zásadně souvisí nejen jednání jejich „domácích“ vládců a vlád, ale také aktivity transatlantických korporací a naše vlastní spotřeba výrobků a energií nebo produkce odpadu, který v různých podobách mimo Evropu zhusta vyvážíme. Dopady klimatických změn v zemích globálního jihu jsou toho nejnaléhavějším příkladem.
A konečně je zcela zásadní brát ty, které chceme hájit, jako aktéry schopné náhledu na vlastní situaci a dát jim šanci formulovat vlastní zájmy, práva a vize dobrého života pro společnost. To ovšem znamená poslouchat příběhy druhých v „jazyce“, v němž je vyprávějí. I s rizikem, že nás jejich logika zaskočí, že budeme nemile překvapeni ohledně toho, po čem touží nebo co od Západu očekávají. A neměli bychom se přitom spoléhat jen na jejich „posvěcené“ reprezentanty – stejně jako v našich společnostech a společenstvích budou ohledně toho, co je dobré a co je zásadní, existovat rozepře a spory, které nás mohou stavět před nejednoznačné volby. Lidská práva se nenacházejí mimo politiku, ale jsou její klíčovou součástí.
Při takovém postupu se nemůžeme opřít o seznam předem definovaných principů, etických ani jiných, zato potřebujeme průběžné doklady o tom, jak působí ta která konkrétní činnost, ta která dobře míněná intervence – v podobě humanitární mise, fairtradeového podniku nebo bojkotu zboží či kulturní výměny. Takové doklady mohou mít podobu komplexní sociálněantropologické analýzy, dokumentárního filmu, stanoviska zemí globálního jihu na klimatickém summitu, deklarace politického disentu nebo třeba románu. I kdybychom s většinou z nich nedokázali nebo neměli vůli nic udělat, bude to lepší než suverenita čistého lidskoprávního svědomí.
Autorka je socioložka.