Hledání cesty domů

I. Vedlejší postavy

Jednou jsem se ztratil. Bylo mi šest nebo sedm. Na chvíli jsem se zamyslel a v tu ránu byli rodiče pryč. Vylekal jsem se, ale správnou cestu našel hned a domů dorazil dřív než oni; zoufale mě hledali, ale já se toho odpoledne domníval, že se ztratili rodiče. Že já uměl trefit domů a oni ne.

Šel jsi jinudy, řekla mi pak máma ještě se slzami v očích.

To vy jste šli jinudy, napadlo mě, ale ani jsem nehlesl.

Můj táta seděl v křesle a rozvážně nás sledoval. Někdy se mi zdá, že tam seděl ne­ustále a přemýšlel. Možná taky vůbec na nic nemyslel. Možná jen zavíral oči a s klidem či odevzdaností nechával plynout přítomnost. Toho večera se ale chopil slova. Dobrá práce, řekl mi, překonal jsi nebezpečenství. Matka si ho nedůvěřivě změřila, ale on se ve svém zmateném výkladu o nebezpečenstvích nenechal rušit. Stulil jsem se do protějšího křesla a předstíral, že spím. Přitom jsem poslouchal, jak se hádají jako obvykle: ona omílala pět vět, on jednoslovně kontroval. Někdy říkal rázně: ne. Jindy na pokraji vzteku: lež. A někdy dokonce policejním žargonem: negativ.

Ten večer mě máma odnesla až do postele. Musela tušit, že i když předstírám spánek, ve skutečnosti jí se zájmem a zvědavostí naslouchám, jak říká: tvůj tatínek má pravdu, teď víme, že se neztratíš, že se sám venku vyznáš. Ale měl by sis dávat pozor na cestu. Chodit rychleji.

Vzal jsem si to k srdci. Od té doby jsem chodil rychleji. Vlastně když jsem pár let nato poprvé mluvil s Claudií, zeptala se mě, proč chodím tak rychle. Už několik dní mě pronásledovala, špehovala. Seznámili jsme se krátce předtím, v noci 3. března 1985, kdy se otřásla země. Tehdy jsme spolu ale nepromluvili.

Claudii bylo dvanáct a mně devět, přátelství mezi námi bylo tudíž vyloučené. Přesto jsme byli kamarádi, nebo něco na ten způsob. Bavili jsme se hodně. Občas mě napadá, že píšu tuhle knihu jenom proto, abych si připomněl ty naše rozhovory.

V noci, kdy se událo to zemětřesení, jsem měl nahnáno; zároveň se mi jistým způsobem líbilo, co se děje.

Na předzahrádce jednoho z domů postavili dospělí dva stany, v nichž měly spát děti. Nejdřív se strhla rvačka, protože jsme všichni chtěli spát v tom, co připomínal iglú, což byla tehdy žhavá novinka, jelikož ale připadl holkám, zavřeli jsme se do obyčejného stanu a potichu se boxovali, ostatně to jsme dělali vždycky, když jsme osaměli: bili se zuřivě a s radostí. Jen co jsme ale začali, spustila se zrzkovi červená a my si museli najít jinou zábavu.

Někoho napadlo, že by každý z nás měl sepsat závěť. Považovali jsme to za vcelku dobrý nápad, dokud nám nedošlo, že ta hra postrádá smysl. Kdyby přišlo silnější zemětřesení, nastal by přece konec světa a nezbyl by nikdo, kdo by po nás mohl dědit. Potom jsme si představovali, že Země je pes, co se ošívá, a lidé blechy padající prostorem; tak živě jsme si to představovali, až nás zdolal smích a pak spánek.

Jenže já nechtěl spát. Byl jsem sice unavený jako ještě nikdy, ale takovým novým druhem únavy, z které pálí oči. Rozhodl jsem se zůstat celou noc vzhůru, propašovat se do iglú a dál se bavit s holkami, četníkova dcera mě ale vyhodila a nařkla z pokusu o znásilnění. I když jsem tehdy pořádně nevěděl, co to takový násilník je, zapřísahal jsem se, že jsem se chtěl jen dívat, ne je znásilnit, ale ona se mi vysmála a odvětila, že to říkají všichni násilníci. Musel jsem zůstat venku. Poslouchal jsem, jak si hrají na to, že jejich panenky zůstaly jako jediné naživu – přeživší třásly svými majitelkami a propukaly v pláč, jak zjišťovaly, že jsou mrtvé, až jedna usoudila, že je to tak stejně lepší, neboť lidská rasa jí byla odjakživa protivná. Nakonec mezi nimi vzplanul boj o moc. Ačkoli spor vypadal na dlouho, vyřešil se bleskurychle: ze všech panenek jen jedna jediná byla pravá barbína. Ta vyhrála.

Mezi sutinami jsem vylovil plážovou židličku a nesměle se s ní přiblížil k táboráku dospělých. Připadlo mi zvláštní vidět sousedy snad poprvé všechny pohromadě. Zaháněli strach doušky vína a dlouhými pohledy čirého spiklenectví. Někdo donesl starý dřevěný stůl a vložil ho do ohně, jako by se nechumelilo. Jestli chceš, hodím tam i tvou kytaru, zahlásil můj otec a všichni se zasmáli, včetně mě, i když mě to trochu vykolejilo, poněvadž táta skoro nikdy nevtipkoval. Vtom se vracel náš soused Raúl s Magali a Claudií; vydal se je hledat těsně po zemětřesení a teď se mu viditelně ulevilo. To je má sestra a moje neteř, řekl.

Jako jediný v okolí bydlel Raúl sám. Mně nešlo do hlavy, jak někdo může žít sám. Samota pro mě platila za jistý druh trestu či nemoci.

Když jednoho rána dorazil s matrací přivázanou na střeše svého Fiatu 500, vyptával jsem se mámy, kdy dorazí zbytek jeho rodiny, a ona mi laskavě odpověděla, že ne každý má rodinu. Vycházel jsem tedy z toho, že bychom mu měli pomáhat, ale kupodivu jsem zjistil, že naši nemají sebemenší zájem Raúlovi pomáhat, že jim to nepřipadá důležité a že dokonce cítí jisté výhrady k tomu hubenému, zamlklému chlapíkovi. Byli jsme sousedé, sdíleli jsme jednu zeď a stěnu živého plotu, ale mezi námi zela nesmírná propast.

Ve čtvrti se proslýchalo, že Raúl je křesťanský demokrat, a to mi připadalo zajímavé. Dnes se jen těžko vysvětluje, co devítiletý chlapec shledává zajímavého na tom, že je někdo křesťanský demokrat. Asi jsem věřil, že jako křesťanský demokrat je člověk odsouzen žít sám. Nikdy předtím jsem neviděl otce mluvit s Raúlem, proto na mě tolik zapůsobilo, když spolu té noci vykouřili několik cigaret. Určitě hovořili o samotě, určitě otec udílel sousedovi rady, jak překonat samotu, třebaže o samotě toho mohl vědět jen pramálo. Mezitím objímala Magali v odlehlém koutě Claudii. Vypadala nesvá. Ze slušnosti nebo snad z podezřívavosti se jí jedna sousedka optala na její povolání, Magali ji odpověděla pohotově, jako by tu otázku očekávala: jsem učitelka angličtiny.

Bylo už moc pozdě, když mě poslali spát; jen nerad jsem si dělal místečko ve stanu. Bál jsem se, že usnu, ale zabavil jsem se tím, že jsem poslouchal hlasy ztracené ve tmě. Raúl a jeho sestra s neteří museli odejít, protože ihned začali mluvit o nich. Někdo řekl, že ta holka byla divná. Mně se divná nezdála. Mně se zdála krásná. A ta žena, slyšel jsem říkat matku, neměla výraz učitelky angličtiny, měla výraz domácí hospodyňky, dodal jiný soused, a ještě chvíli se bavili na jejich účet.

Představil jsem si výraz učitelky angličtiny, jaký má být výraz učitelky angličtiny? Myslel jsem na matku, na otce, myslel jsem: jaký výraz mají mí rodiče? Jenže naši rodiče nikdy nemají skutečně výraz. Nikdy se nenaučíme dívat se na ně správně.

Měl jsem za to, že strávíme týdny či měsíce pod širým nebem, čekáním na nějaký ­kamion z dálky přivážející potraviny a přikrývky, dokonce jsem se viděl, jak mluvím do televize a děkuji všem Chilanům za pomoc, tak jako v období dešťů. Vzpomínal jsem, jak poslední léta vytrvale lilo, kvůli čemuž jsem nesměl ven, musel dřepět před obrazovkou a sledovat lidi, co přišli o všechno.

Ale tak tomu nebylo. Klid se dostavil téměř okamžitě. V tom zastrčeném koutě na západě Santiaga nebylo zemětřesení víc než jedno velké leknutí. Sesypalo se několik obvodových zdí; k velkým škodám, zraněním ani ztrátám na životech nedošlo. V televizi ukazovali zničený přístav San Antonio a několik ulic, jež jsem si pamatoval z našich vzácných cest do centra, anebo které jsem si chtěl pamatovat. Matně jsem tušil, že tam se ukrývá skutečná bolest.

Jestli jsme se něčemu měli naučit, nenaučili jsme se to. Dnes vím, že je dobré, když člověk ztratí pevnou půdu pod nohama, když počítá s tím, že každou chvíli se může vše sesypat. Tehdy jsme se vrátili k našim životům jakoby nic.

Táta s uspokojením zkonstatoval škody: ne víc než pár trhlin ve zdi a jedna rozsypaná okenní tabule. Jen maminka oplakávala ztrátu skleniček se zvěrokruhem. Rozbilo se jich osm, včetně její (Ryby), tatínkovy (Lev) a té, co používala babička, když přišla na návštěvu (Štír). Nic se neděje, máme jiné, stejně jich tolik nepotřebujeme, uklidňoval ji táta a ona pravila, přičemž se nedívala na něj, ale na mě: jenom ta tvoje se zachránila. Vzápětí se jala hledat skleničku se znamením Vah, slavnostně mi ji předala a následující dny chodila po bytě zachmuřená a uvažovala, zda zbylé skleničky darovat lidem ve znamení Blíženců, Panny a Vodnáře.

Dobrou zprávou bylo, že jsme nemuseli hned zpátky do školy. Starobylá budova utrpěla vážné škody a ti, co ji viděli, tvrdili, že je z ní hotová ruina. Školu jsem si zničenou představit nedokázal, lítost jsem však necítil. Jen zvědavost. Musel jsem ostatně vzpomínat na prázdný pozemek za školou, kam jsme si utíkali hrát o volných hodinách, a na poškrábanou zeď, na kterou čmárali žáci z druhého stupně. Představoval jsem si ty kousky vzkazů letící vzduchem, rozprášené mezi popílkem na zemi – škodolibé vzkazy, hesla pro a proti, vztahující se k fotbalovému klubu Colo­Colo nebo k Pinochetovi. Obzvlášť legrační mi připadala věta: Pinochet má rád ptáky.

Vždycky jsem byl a budu pro Colo­Colo. Co se týče Pinocheta, byl to pro mne televizní strašák s vlastním programem bez pevného vysílacího času; unylé veřejnoprávní kanály kvůli němu přerušovaly vysílání v tom nejlepším, to proto jsem ho nenáviděl. O něco později jsem ho nenáviděl jako zlosyna, jako vraha, ale tehdy jsem ho nenáviděl jen kvůli těm nevhodně načasovaným show, které můj táta sledoval mlčky a bez hnutí, jen za mohutného potáhnutí z cigarety, kterou měl věčně u pusy.

(…)

Příštího rána jsem si musel přivstat, neboť jsme vyráželi na víkend k jezeru Lo Ovalle. Mámě se nechtělo, a tak otálela s přípravami, doufajíc, že když se protáhnou až do oběda, bude třeba změnit plán. Nicméně táta rozhodl, že se naobědváme po cestě, a jelo se. Jíst venku znamenalo tehdy nepředstavitelný luxus. Na zadním sedadle Peugeotu jsem promýšlel, co si tak objednám, a nakonec jsem požádal o obyčejný biftek s hranolky, cibulí a sázenými vejci – táta mě varoval, že to bude obří porce, kterou nebudu moct spořádat, ale na našich sporadických výletech se chutím meze nekladly.

Znenadání však nastala taková ta dusná atmosféra, kdy je řeč jedině o tom, kdy vám konečně donesou jídlo. Objednávka se zpozdila natolik, až se táta rozhodl, že se zvedneme a odejdeme, jakmile nám talíře přistanou na stole. Zaprotestoval jsem, nebo jsem chtěl protestovat, nebo nyní jsem toho názoru, že jsem měl protestovat. Jestli máme odejít, pojďme teď hned, namítla rezignovaně máma, ale táta nám vysvětlil, že jedině v případě, když hotové jídlo přijde vniveč, bude učiněno spravedlnosti zadost.

Rozmrzelí a vyhládlí jsme pokračovali v cestě. Já jsem ve skutečnosti k přehradě jezdil nerad. Nesměl jsem se příliš vzdalovat a k smrti jsem se tam nudil. Abych se alespoň trochu zabavil, chvíli jsem plaval, utíkal myším, které bydlely mezi skalami, prohlížel si červy žeroucí piliny a ryby zápasící na břehu se smrtí. Táta trávil celý den rybařením a máma ho přitom celý den pozorovala, já sledoval otce, jak rybaří, a matku, jak ho pozoruje, a nešlo mi na rozum, jak je to může bavit.

V neděli ráno jsem si chtěl trochu přispat, předstíral jsem tedy nachlazení. Teprve když mě zahrnuli bezpočtem instrukcí, sbalili se a odjeli beze mne. Chvíli nato jsem vstal, zapnul přehrávač a šel si připravovat snídani. Byla tam kazeta s výběrem Raphaelových nejlepších hitů, které si máma nahrála z rádia. Naneštěstí jsem na několik vteřin omylem zmáčkl tlačítko Rec a zničil tak nahrávku přesně v místě refrénu „Qué sabe nadie“.

Byl jsem bezradný. Po krátkém rozmýšlení jsem se odhodlal píseň nazpívat sám. Začal jsem měnit hlas a nacvičovat tu větu, dokud jsem nebyl jakžtakž spokojený. Nakonec jsem se odvážil se nahrát, několikrát si pásku poslechl a s jistou mírou shovívavosti prohlásil výsledek za uspokojivý, třebaže chybějící doprovod mi trochu dělal starosti.

Táta nás huboval, ale nebil. Nikdy mě neuhodil, to nebyl jeho styl. Dával přednost okřídleným frázím, které zpočátku zanechávaly silný dojem, neboť je vyslovoval s naprostou vážností, jako by odříkával monolog v závěrečném dílu nějaké telenovely: zklamal jsi mě, synu, nikdy ti neodpustím, čeho ses právě dopustil, tvoje chování je nepřípustné a tak dále.

Já v sobě však živil iluzi, že mě jednoho dne přizabije. Výprask, který mi hrozil, aniž k němu kdy došlo, je obvyklou vzpomínkou z dětství. Proto i cesta nazpět byla tak tísnivá. Jen co jsme nabrali směr Santiago, vy­­hrkl jsem, že mám Raphaela dost, poslouchejme radši něco od Adama nebo Josého Luise Rodrígueze. Myslela jsem, že máš Raphaela rád, ozvala se máma. Adamo má lepší texty, odpověděl jsem, jenže situace se mi vymkla z rukou, neboť jsem tak nechtěně zavdal příčinu k rozepři o tom, zda je Adamo lepší než Raphael, při níž padlo i zcela bezpředmětné jméno Julia Iglesiase, který se stejně nikomu z rodiny nelíbí.

Aby dokázal Raphaelovy hlasové kvality, rozhodl se táta pustit kazetu, takže jakmile došlo na píseň „Qué sabe nadie“, byl jsem nucen improvizovat. Plán B spočíval v tom, že od začátku písničky budu zpívat také a spoléhat na to, že svým hlasem refrén přehluším. Sice mi vynadali, protože jsem hulákal jak na lesy, ale pokaženého místa si nevšimli. Zato jim neuteklo, když jsem jednoho dne, už doma, na zahrádce kopal jámu, do níž jsem zamýšlel kazetu pohřbít. Nezbylo mi než jít s pravdou ven. Srdečně se tomu smáli a několikrát si tu písničku poslechli.

Večer se ale přece jen objevili u mě v pokoji, aby mi oznámili, že mě trestají týdenním domácím vězením. Proč mě trestáte, když jste se tomu tak smáli? divil jsem se podrážděně. Protože jsi lhal, řekl můj otec.

(…)

I. Literatura rodičů

S románem postupuji pomalu. Hodně času trávím myšlenkami na Claudii, jako by skutečně existovala, jako by byla bývala skutečně existovala. Na počátku jsem pochyboval i o jejím jménu. Ačkoli právě tak se jmenuje devadesát procent žen mé generace. Je tedy přirozené, aby se tak jmenovala. Ani zvuk toho jména se mi neoposlouchal. Claudia.

Jsem vděčný za to, že mé postavy nemají příjmení. O problém míň.

Jednoho dne mě tenhle dům už nepřijme. Chtěl jsem ho začít obývat nanovo, uspořádat knihy, přemístit nábytek, dát do pořádku zahradu. Nic z toho nebylo možné. Vyrovnávám se teď s tím několika panáky mezcalu.

Odpoledne jsem podruhé za dlouhou dobu mluvil s M. Vyptávali jsme se jeden druhého na společné přátele a pak jsme se, po více než roce od rozchodu, bavili o knížkách, které si odnesla, i o těch, jež tu omylem zapomněla. Přišlo mi bolestivé takto civilizovaným způsobem rekapitulovat seznam ztrát, ale nakonec jsem se osmělil a vyžádal si, aby mi vrátila Hebe Uhartovou a Josefinu Vicensovou, které jsem skutečně postrádal. Stejně už je mám přečtené, řekla. Na okamžik jsem si pomyslel, že lže, i když ona o těchto věcech nikdy nelhala, ona vlastně nelhala o ničem. Právě to byl náš problém, my jsme si nelhali. Ztroskotali jsme na naší snaze být upřímní za každou cenu.

(…)

Ještě si pamatuji, jak odcházela. Tím, kdo odchází, bývá obvykle muž. Zatímco si s pláčem balila kufry, byl jsem schopen ze sebe vypravit jen tuhle pitomou větu: tím, kdo odchází, bývá obvykle muž. Dosud mám pocit, že ona patří sem. Proto je pro mě tak obtížné tady žít.

Znovu s ní mluvit mi udělalo dobře, snad jsem to i potřeboval. Vyprávěl jsem jí o svém novém románu, svěřil jsem se jí, že na začátku jsem měl vše pevně pod kontrolou, jenže časem jsem ztratil rytmus nebo přesnost. Proč ho nedopíšeš na jeden zátah, radila mi, jako by mě neznala, jako by se mnou nestrávila tolik propsaných nocí. Nevím, odpověděl jsem. A doopravdy to nevím.

Víš proč, M., napadá mě teď, lehce opilého, ve skutečnosti čekám na hlas. Hlas, který nebude mým hlasem. Dávný, pevný, románový hlas.

Anebo protože rád žiju v knize. Protože je pro mě příjemnější psát než mít napsáno. Raději pobývám, obývám ten čas, sžívám se s těmi roky, pronásleduji prchavé obrazy a opatrně si je prohlížím. Vidět je rozmazaně, ale vidět je. Nepřestat se dívat.

Jak se dalo čekat, celý den jsem musel myslet na M. To ona mě přivedla na tento příběh. Je to tak pět let, čerstvě jsme se sem nastěhovali. Kolem poledne jsme se ještě váleli v posteli a vyprávěli si příhody z dětství, jak to dělávají milenci, kteří touží vědět vše a loví v paměti zasuté historky, jež by v opojení z nadvlády a odevzdání směnili s tím druhým.

Bylo jí sedm nebo osm let. Hrála si na schovku s ostatními holčičkami na dvorku, už se připozdívalo, bylo načase jít domů, dospělí je volali, holky odpovídaly: hned to bude; vyjednávání se protahovalo, volání rodičů bylo čím dál naléhavější, ony se jen smály a hrály si dál.

Načež si všimly, že už je dlouho nikdo nevolá. Padla již černočerná noc. Myslely si, že je dospělí potají sledují, že jim chtějí dát co proto, že teď si hrají na schovávanou oni. Ba ne. Když M. vešla do domu, spatřila otcovy přátele, jak brečí, její matka, přikovaná do křesla, upírala pohled do prázdna. Poslouchali rádio. Ve zprávách byla řeč o policejním zásahu. O mrtvých, o mnoha mrtvých.

To se stávalo často, řekla mi M. tenkrát před pěti lety. My děti jsme najednou poznaly, že nejsme tak důležité. Mimo nás existovaly nevysvětlitelné, vážné věci, které jsme nemohly ani tušit, natož je pochopit.

Tohle je román rodičů, napadlo mě tehdy, napadá mě dnes. Vyrostli jsme s vědomím, že román patří rodičům. Osočovali jsme je a sami jsme se zatím s úlevou drželi v ústraní. Zatímco dospělí zabíjeli nebo byli zabiti, my seděli v koutě a kreslili si. Zatímco se země rozpadala na kusy, my se učili mluvit, chodit, skládat ubrousky ve tvaru lodiček či letadel. Zatímco se odehrával román, my si hráli na schovávanou, na zmizenou.

Ze španělského originálu Formas de volver a casa (Anagrama, Barcelona 2011) vybrala a přeložila Hedvika Tichá.