Monolog moci

Ptáček sedící na větvi za oknem, uvozující předposlední snímek Andreje Zvjaginceva Jelena (Elena, 2011), jako by naznačoval, že se velebený ruský režisér chce odklonit od lyrických obrazů zasazených do uhrančivých přírodních scenerií, typických pro jeho první dva filmy – Návrat (Vozvraščenije, 2003) a Vyhoštění (Izgnanie, 2007). Přírodní motivy sice nezmizely, ale mnohem podstatnější najednou začalo být to, co se odehrává na druhé straně okna. Půdorys rodinného dramatu však v Jeleně ještě nesl až příliš přímočarou zprávu o současné ruské společnosti a třídních rozdílech, nemluvě o jejím prostém příběhu. Napodruhé se posun ke společenské problematice povedl o poznání lépe.

Tíživá tragédie biblických proporcí

První záběry Zvjagincevova posledního snímku Leviatan, ukazující pusté mořské pobřeží, naznačují nejen návrat k velkoleposti formy a do náruče přírody. Skrývá se v nich i první ukázka toho, jak elegantně Zvjagincev ve své novince propojuje univerzální témata se společenskou kritikou. Ta je v Leviatanovi mnohem přímější než v Jeleně, a zřejmě i proto poněkud neprávem v mnohých ohlasech zapadá, jak bravurně je snímek natočen a odvyprávěn. Fakt, že Zvjagincev s přispěním státních peněz vytvořil velmi sžíravé dílo, dotýkající se mimo jiné zkorumpovanosti a prostupování politické, soudní i církevní moci, je samozřejmě podstatný, není však adekvátní vnímat je pouze jako společensky důležitou událost. Jednou z jeho největších předností totiž je, že působí stejně dobře jako osudové a rodinné i jako politické drama.

Příběh o boji hlavního hrdiny Kolji s byrokracií je ostatně inspirován americkým případem Martina Heemeyera a jeho střetu se státním aparátem. Sám režisér k tomu poznamenává, že mu při uvažování, jak se mohlo něco podobného odehrát v demokratickém prostředí, došlo, že stát funguje ve většině zemí dost podobně. Název snímku se vztahuje nejen ke knize Jób, ale polemicky též ke stejnojmennému spisu Thomase Hobbese – a z příběhu o utkání Kolji a jeho kamaráda, právníka z Moskvy, s umanutostí místního starosty se pozvolna stává tíživá tragédie biblických či antických proporcí.

S vlnami a státem nelze hovořit

Zvjagincev ukazuje pomocí detailů a pečlivě vystavěných scén specifika ruské povahy, k níž neodmyslitelně patří vodka i přátelství – popíjení umí zachytit jako něco přirozeného, úsměvného i zničujícího a silné mužské vazby zase bez patosu. Příkladem budiž zábavná i mrazivá scéna střeleckého výletu do přírody, která v elegantní zkratce vykresluje ruskou společnost i ruskou povahu. Také se v ní však snímek zlomí do nové polohy; vytrácí se humor (byť i doposud tlumený) a napínavý příběh o střetu dvou stran ve sporu o nemovitý majetek směřuje k poznání, že systém se nedá porazit – lze pouze prohrát různě bolestnými způsoby.

Rámující záběry na pustá pobřeží, jimž dominují pouze kameny, vlny a velrybí kostra, neodkazují jen k přírodnímu lyrismu debutu Návrat, ale také metaforicky vypovídají o intenzitě tlaků, s nimiž se protagonisté potýkají. Je v nich stejná tíživost jako v extrémně pomalé kamerové jízdě na detail soudkyně, jež v kontrastu se snímáním spěšně drmolí naučený rozsudek. Stejná bezvýchodnost čiší i z podobně komponovaného záběru na představitele církve, který mluví konejšivě a moudře, a přitom v jeho slovech, či spíše „mezi řádky“, slyšíme všechno to, co nás znepokojuje třeba na případu Pussy Riot. Ať už sledujeme vlny narážející na útes či různé představitele moci, ve všech případech jde o síly, které se nedají porazit a s nimiž ani není možné vést dialog.

V průběhu filmu se rozvine milostný trojúhelník, který do procedurálního dění vnese napětí zcela nového druhu. Vedle pře o hmotné statky (která má především symbolický rozměr, neboť Kolja se z principu nehodlá vzdát domu, který postavil vlastníma rukama) se vynořují témata viny a odpuštění a také otázka, zda lze po prohře s mocí zvítězit alespoň ve světě mezilidských vztahů.

V tom, co následuje, je těžké oddělit rány osudu od pomsty mocných. Příslovečné jóbovské utrpení se stupňuje až do samotného závěru, ale opravdu veliký snímek z Levia­tana dělá až uvědomění, že veškeré zákruty rafinovaného vyprávění, všechna falešná obvinění či tragické činy jsou v posledku jen jednou z možných konstelací, vedoucích ke stejnému výsledku. Jinými slovy: i kdyby byl průběh událostí odlišný, na konci by stejně stál zcela zničený člověk bez statků, bez rodiny i bez budoucnosti. Závěry Zvjagincevových filmů jsou si v lecčem podobné – bývají neradostné a nevyhnutelné. Pokud však Návrat především oživoval spirituální tendence ruské kinematografie a navazoval na dědictví Andreje Tarkovského, tentokrát je v uhrančivých záběrech a zvratech ukryto více vrstev. Světské a fatalistické se tu prostupuje s politickým, spirituální kvalita obrazů krajiny se střetává s kritickým pohledem na duchovenstvo.

Pečlivá práce s maličkostmi

Emoční, audiovizuální i vypravěčská síla Levia­tana se dost obtížně převádí do slov. Zvjagincev nepřináší do současné kinematografie nějaký radikálně nový rukopis. Časté výroky oznamující, že ruský film má nového klasika, se spíš odvolávají na to, že kvalita Zvjagincevových snímků pramení ze souhry spousty faktorů a z pečlivé práce s maličkostmi. V případě Leviatana skutečně jde v první řadě o synergii všech filmařských aspektů od herectví po kameru a transformaci poměrně jednoduchého příběhu do mnohovrstevnatého a překvapivého díla. Cena za scénář z festivalu z Cannes je zcela zasloužená. Pozvolné a přirozené proměny žánrů a nálad umně přesouvají diváckou pozornost, v dialozích se snoubí jemný slovní humor s mrazivými konsekvencemi řečeného. Bez milimetrově přesného vedení herců by se však i z výborně napsané situace snadno mohlo stát klišé. Řečeno s trochou nadsázky: když necháte ve filmu Rusa pít vodku, jen zázrakem se může podařit udržet danou situaci mimo dosah stereotypů. Právě schopnost propojit univerzální téma s pečlivě odpozorovanými drobnostmi, které by se nikde jinde nemohly odehrát tak jako v Rusku, či schopnost nechat každý detail nenásilně a zároveň výmluvně vypovídat o mnoha věcech činí z Leviatana nadčasové dílo, jež se přitom nebojí otevřeně komentovat konkrétní společenskou realitu.

Je otázka, jaký bude mít Leviatan dopad na Zvjagincevovu kariéru. Asi nikdo se nedomnívá, že by ruský stát vědomě financoval snímek poukazující na zkorumpovanost a zrůdnost systému. I přes nelibost některých státních představitelů však nyní Rusko snímek vysílá do boje o Oscary, kam jinak putují spíše velkofilmy. Zdá se, že napětí, jež je ve filmu všudypřítomné, do určité míry přerůstá i do mimofilmového světa.

Autor je filmový publicista.