Neznámo na dosah ruky

Na obalu českého vydání vaší knihy příběhů jste označována za „novou královnu laplatské fantastické povídky“. Vnímáte svou tvorbu v rámci fantastické literatury?

Ne zcela. V některých ohledech navazuji na laplatskou fantastickou povídku, ale je třeba upřesnit, že se nejedná o tradici, která by byla spřízněná s fantastičnem Frankensteina, nebo víl či upírů. Jde o mnohem realističtější, až všední vyprávění, které si pohrává s něčím záhadným, nenormálním, strašidelným spíše než s fantastickým. Domnívám se, že většina mých příběhů, byť sebedivnějších a někdy děsivých, by se mohla doopravdy stát. Jsou to možné skutečnosti, které existují paralelně s naší realitou a jsou jí blíž, než se mi chce věřit.

Nedávno vám vyšel nový text, jejž někteří považují za dlouhou povídku, jiní za román. Mají pro vás vůbec žánrová označení nějakou platnost?

Ne, vůbec ne. A myslím, že se to potvrdilo právě v tomto případě. Neznamená to ale, že se jich zříkám. Pokud se jich užije s rozmyslem, jsou docela účinným prostředkem přiblížení díla ke čtenáři, ale to je záležitost nakladatelů, kritiků a knihkupců. Při psaní se o takové věci nestarám. Samozřejmě že existují jistá pravidla a hranice, ale každý příběh si předepisuje své vlastní normy, které ty obecné přesahují. A jsou to vlastně právě tyto odchylky, co činí vyprávění zajímavějším.

O čem Distancia de rescate (Vysvobození v nedohlednu, 2014) pojednává?

Je to příběh o matce, která tráví se svou tříletou dcerkou dovolenou na argentinském venkově. Stane se jim taková podivná příhoda, z níž není úniku. Je to ale rovněž introspektivní vyprávění plné otázek a odpovědí, které si neustále pohrává s napětím a hrozbou něčeho děsivého.

Vybavuje se mi tvorba Claudie Hernándezové (1975), jejíž texty sice pokračují v linii cortázarovské povídky, zároveň se v nich ale zrcadlí současné problémy, s nimiž se potýká El Salvador – obzvláště každodenní brutální násilí.

Ano, i v mém posledním díle se odehrává tragédie současnosti. Prostupuje jej problematika pesticidů, která je na argentinském venkově momentálně velmi aktuální. A právě na tom je nesmírně zajímavé pozorovat, co čtenáři rozumějí pod pojmem fantastický. V příběhu jsou zmíněny desítky dětí s nejrůznějšími deformacemi těla; desítky žen, které samovolně potratí; nemocní rodiče, neobvyklé léčebné metody, mrtvá zvířata. Neinformovaní čtenáři, třeba v Mexiku, kde chemické prostředky nepředstavují tak ožehavý problém, chápou tyto narážky jako prvky fantastična. Ale takové věci se nyní dějí ve většině oblastí, v nichž se pole postřikují glyfosáty.

Protiklad města a venkova, potažmo civilizace a barbarství, tak nabývá nového obsahu. Každopádně tradiční dichotomie argentinské literatury se u vás neobjevuje poprvé…

To je pravda. Mě vždycky obzvlášť fascinovala cesta – cesta jako prostor, který tyto dva světy spojuje; v mých knihách je mnoho cest. Je třeba si uvědomit, že necivilizovaná krajina zabírá v Argentině nesmírnou plochu, která nemá jinde obdoby. Velká část argentinské literatury zasazuje fantaskno do prostředí venkova, pampy, pralesa, k řece. Neznámo nám leží na dosah ruky.

Na rozdíl od Evropy je v Latinské Americe žánr povídky velmi populární. Odkud se bere tento propastný rozdíl?

I já si pokládám tuto otázku. V případě Argentiny je to možná dáno dlouhou tradicí literárních dílen. Literatura se v nich promýšlí a cvičí skrze povídku, což vytváří generace a generace čtenářů i spisovatelů orientovaných na povídkový žánr. Není to dobrá zpráva pro argentinské nakladatele, ale odtud zřejmě také pramení přesvědčení, že kdo píše povídky, ten se teprve „učí psát“, jako by tento žánr byl jen vývojovou fází na dráze spisovatele.

Kdekoli pobýváte, vyučujete kreativní psaní. Je to dnes pro spisovatele jeden z nevyhnutelných způsobů obživy, chce­li žít z literatury?

V případě, že nevydáváte bestsellery, je obtížné uživit se psaním, ale i tak lze žít ze všech možných podob literatury. Já jsem si vybrala výuku, protože mě baví zamýšlet se nad tím, jak je sestrojen ten a ten narativní mechanismus, čím to je, že se z dobrého příběhu může stát příběh nezapomenutelný. Je to dobré cvičení, i když zrovna nepíšu. Vyučuji v berlínském Institutu Cervantes, pokročilé studenty u sebe doma a někoho dokonce i přes Skype. Zkušenost s psaním lidi změní: ožijí, jsou pak kritičtější, přemýšlejí o životně důležitých věcech a mně se líbí, jak se to u mých žáků odráží nejen v jejich psaní, ale i v nich samotných. Je to skvělá práce, nemůžu si stěžovat.

Před dvěma lety jste přijela do Evropy a už jste tu zůstala. Mnoho latinskoamerických spisovatelů, zejména argentinských, psalo ve vyhnanství v cizině, případně jako vyhnanci ve vlastní zemi. Je ve vašem pobytu něco z tohoto zamýšleného cizinectví?

Něco ano, nebyla jsem si toho vědoma, když jsem odjížděla, ale teď mě napadá, že svět bez knihkupectví, kulturních příloh, čtenářů, spisovatelů a čtení ve španělštině mě halí do ničím nerušeného ticha, a je to velmi plodné. Když chci vyčarovat literaturu, ať už psaním nebo četbou, je to jenom na mně, jako by španělština byla můj vlastní vynález nebo vzpomínka na minulý život. Funguje ve mně jako roznětka intimní zkušenosti.

Vaše povídky se vyznačují dosti temnou atmosférou. Nenapadlo vás, že by byl Berlín vlastně ideálním místem pro vaše psaní? Dlouhá zima, temné nebe, děs a hrůza minulosti na každém kroku, výhrůžné jeřáby brázdící tvář města…

Nenapadlo, ale už jsem si to ověřila. Nicméně je třeba mít se na pozoru, německá zima může být pěkně krutá. Připomíná mi velké vlny na argentinských plážích. Když vidíte tu vlnu přicházet a zasáhne vás připravené a soustředěné, přežijete. Když vás ale překvapí zrovna ve chvíli, kdy nedáváte pozor nebo máte skloněnou hlavu, úplně vás semele.

Je zajímavé pozorovat, jak se například německý spisovatel Daniel Kehlmann nechává inspirovat latinskoamerickou literaturou, zatímco Andrés Neuman zasazuje svůj román zrovna do Německa 19. století nebo Patricio Pron někdy převádí do španělštiny německou syntax a mnohá vysloveně německá témata. Má na vás Německo nějaký vliv?

Já nepíšu o Berlíně ani při psaní nemyslím na tenhle svět. Můj svět je stále Argentina. Možná se něco změnilo, asi mám jiný pohled, ale to sama nedokážu posoudit. Dokonce bych se odvážila tvrdit, že teď hledím k Latinské Americe víc než kdy dříve. Nyní jsem daleko, chybí mi, myslím na ni častěji. Někdy je potřeba se vzdálit, aby člověk viděl věci jasněji.

Co tedy spojuje dnešní latinskoamerické spisovatele?

Sociální sítě a nezávislá nakladatelství – jejich distribuční systémy začínají být srovnatelné s možnostmi nakladatelství velkých, ale zároveň mají mnohem kvalitnější nabídku – dávají latinskoamerickým autorům možnost číst se relativně rychle navzájem a hlavně odstřihnout se od nakladatelského centra ve Španělsku, kterým kdysi musel projít argentinský autor, aby se dostal k mexickému publiku. Vypadá to jako nesmysl, ale v praxi to byl nesmírný problém. Někdy museli Argentinci čekat třeba deset let, někdy i déle, aby si mohli přečíst něco od jejich uruguayského současníka. Takové dílo přišlo do Argentiny teprve tehdy, pokud uspělo nejprve na uruguayském a posléze na španělském knižním trhu. Nejsme jen současníci, čteme se takřka naživo. A řekla bych, že je to na těch textech znát.

V soudobé próze, obzvlášť mluvíme­li o chilské či argentinské literatuře, se velmi často setkáváme s dětskými či dospívajícími vypravěči…

Je pravda, že takoví vypravěči jsou v hispanoamerické próze hojně zastoupeni, ale nemyslím si, že by to byla generační záležitost. Možná to má co do činění s naší četbou. Je to prostředek, který využívali i někteří spisovatelé takzvaného boomu, ale hlavně se vyskytuje v severoamerické tradici, která měla na mou generaci obrovský vliv a jíž reprezentují třeba Salinger a Vonnegut, abych jmenovala ty nejznámější.

Vaše povídky nejsou ukotveny v konkrétním časoprostoru, přesto jsou nesmírně vizuální. S mnoha mladými autory vás spojuje studium filmu, některé povídky by mohly fungovat jako scénář.

Během pěti let jsem viděla zhruba dvacet filmů týdně, a když jsem se na filmy nedívala, tak jsem je dělala. Vliv obrazu na mé psaní tedy bude určitě velký. Studovat film bylo dobré rozhodnutí. Jsem přesvědčená, že o tom, jak vyprávět nějaký příběh, jsem se naučila víc psaním scénářů a prací ve studiích, než kdybych studovala tak teoretický obor, jako je literatura, zaměřený na akademickou a kritickou průpravu. Psaní je řemeslo jako každé jiné. Být opravářem hodin nebo kuchařem se také člověk učí za pochodu. Je to něco, co má blíže k materii nežli k teorii.