Také u nás narůstají obavy z předělu, jenž skoncuje s liberální érou, která je již o pětiletku delší, než byla předmnichovská republika. Sociální sítě pálí jako rozžhavený pohrabáč otázkami. Přesluhuje liberální demokracie? Je u konce liberální prostředí s jakous takous tolerancí pro ty, kdož „nepochopili dobu“ a mašírují v protisměru? Hrozí nám komunizace, fašizace, oligarchizace nebo vibrace?
Jedno je jisté: česká vybíjená obrazů nepřítele není omezena na frontové linie mezi pravicí a levicí (či mezi starolevicí kouřících komínů a moderní levicí kouřících káv a zhulených doupat). Eliminační snahy se neomezují na stoupence Západu a Východu, horních deseti tisíc a „dolních deseti milionů“. Na knížecí družinu „havloidů“ a zemanovský šik plebejstva. Na technokraty a demokraty bez protinázoru. Na eurohujery a eurostížníky. Na vykořeněné světoobčany a v rodné hroudě ukotvené vlastence. Kdo jsi čistý, hoď vajíčkem! Ale čistý není vlastně nikdo. Přesto se útočných (či obranných) vajec metaforicky i reálně chápou ruce ze všech jmenovaných armád a vrhají je předvídatelným směrem. Někdy napohled nenápadné, ale přesto vždy šokující autoritářské haraburdí, způsoby, gesta a verbální i nonverbální vrhy probleskují napříč frontami, napříč stále sevřenějšími šiky nepřátelských táborů.
Dějí se věci! Levicový politolog – jinak velmi racionální akademik – nedávno s pochmurnou tváří pokládal za nutné zdůraznit, že boje na východní Ukrajině jsou po dlouhé době „válkou mezi Slovany“. Co tím chtěl říct? Že válka mezi Slovany a Číňany byla by snad přirozenější, méně nepřijatelná? Slovan mezi svými všude bratry má? A nemáli je náhodou, měl by je mít? Strukturální analýza krizových jevů je zde bezděčně nahrazována identitárním šidítkem. Vnitřní sociální protiklad „my–oni“ je jakoby mimochodem překryt všeslovanskou chimérou.
Když 17. listopadu připomněl rektor významné univerzity pravicovým vaječným práčatům, ostřelujícím prezidenta, že znakem našeho revolučního sametu byla tolerance a heslo „Nejsme jako oni“, úplně se zesměšnil. Nejsme jako oni! Nikdo nás dnes – jako oni – přece nenutí zařadit se do velenudných průvodů. Kráčíme dobrovolně. Z přesvědčení. Chováme se jako zvěř, jako kmen na plenivém tažení, jako zfanatizovaná klaka zcela spontánně a konečně i uvědoměle. Choulíme se k sobě v odhodlaných davech před nepřízní doby a osudu, před jakýmkoli čertem na zdi vymalovaným. A jsme vděčni každému, kdo nás ujistí, že zrovna naše řádění je ta pravá demokracie. Že je náš zápal povinnou mravní výbavou „slušného občana“. Ujištění přišlo pádné: výtržnost v Praze na Albertově písemně ex post podpořilo osmdesát českých akademiků. Válka mezi Čechy byla vědecky posvěcena, Slované hadr.
Pominuli otřepané klišé o atmosféře třicátých let minulého století (byť i soudy nejotřepanější se mohou nebezpečně blížit pravdě), nynější atmosféra spíš připomíná situaci, kterou v knize American Night (Americká noc, 2012), pojednávající o éře studené války, popsal Alan M. Wald. Byla to dle jeho slov léta fanatismu, stihomamů, falešných nároků na „jednotu“ a démonizování odlišností, což všechno úhrnem přispělo ke společenské degeneraci. Pozor! Wald nemluví jen o nezapomenutelném vymítání komunistických ďáblů Výborem pro neamerickou činnost, jenž svého času vyhnal z Ameriky i Charlese Chaplina. Také „marxleninská“ (stalinistická) levice podle Walda používala – v opačném gardu – rétoriku i praxi senátora McCarthyho. V takovém loji se i skutečně slušný člověk zařadit prostě musel. S výhradou leda jen vnitřní. Jinak by byl odhalen jako ten, který „kálí do vlastního hnízda“. Prubnem si to znovu?
Vyhnout se tomu může být problém. Jsme tu na sociálním terénu středních tříd, které vždy toužebně pošilhávají po špičce společenské pyramidy a současně jsou prodchnuty vědomím, jak snadný je naopak pád dolů (ne nutně na samé dno). Oplývají nejistotou, nadějemi i strachy. V Americe padesátých let měly střední třídy tíživou vzpomínku na Velkou krizi, ale kolem sebe viděly a už i prožívaly všechny známky vzestupu, k němuž také došlo v míře masové (a trval až do poloviny sedmdesátých let). V Česku dnes všichni příslušníci středních tříd nejenže pochybují o „nevyhnutelnosti“ své cesty vzhůru a nevidí na sobě ani kolem sebe známky sociálního vzestupu, ale na rozdíl od sociologů navíc vědí, že žádnými středními třídami ve skutečnosti nejsou. Kardinální otázka je pak jen jediná: najít způsob, jak si při vědomí reálného stavu věcí zachovat lidskou důstojnost.
To je dnes pro střední třídy – chápané zejména stratifikačně a kulturně, nikoli kapitálově – velmi těžký úkol. Nejdou na to jen tak, že prostě trvají na svém středostavovském statusu (jako ta uklízečka, která drhla chodby v erární instituci a v dotaznících do kolonky profese vždy psala: „státní zaměstnankyně“). Povznášejí se symbolicky – je to psychoterapie – k těm nejvyšším kótám a osobnostem ve státě. K vrcholům nefalšované urozenosti. K plebejství povznesenému na Hrad. K mnohamiliardovému kapitálu vystřeleného volebním prakem do vlády. K morálním výšinám připsaným mrtvému Otci Zakladateli. A rvou se mezi sebou jako fandové antických vozatajů, které jim imperiální moc k holdům i k proklínání předhodila.
S tímhle může demokracie klidně žít. Až do smrti!
Autor je politický komentátor.