Pád Evropy - vykřičník

Premiér Bohuslav Sobotka spěchal v pátek 18. března umístit na Twitter tato slova: „Dohoda s Tureckem schválena. Všichni nelegální migranti, kteří dorazí do Řecka z Turecka počínaje 20. 3., budou vráceni zpět!“ Zní to jako vojenské hlášení nadřízeným (voličům) o splnění úkolu. Vůle lidu je všeobecně známa. A tak je možné parafrázovat Komenského Kšaft umírající matky Jednoty bratrské, jehož název dnes nabyl netušeného významu: Po přejití migrační vlny, hříchy našimi i spojenců­cizáků na hlavy naše uvedené, hradby evropské byly zaceleny a bezpečnost Tvá se k Tobě zase navrátila, ó lide český! Budou volby a Sobotka zabodoval. Na podzim by to chtělo střihnout do komunální a senátní kampaně Modlitbu pro Martu: „Ať mír dál zůstává s touto krajinou…“

Ne, netřeba se příliš vracet k obsahu dohody mezi evropskou osmadvacítkou a Tureckem, podepsané v pošmourném bruselském předjaří. V době psaní těchto řádků nebylo jasné, jak se osvědčí mechanismus, jenž od neděle 20. března v zásadě vrací všechny uprchlíky, Syřan Nesyřan, zpět do Turecka. Tohle však není úplně nejdůležitější, jakkoli je to obludné. Stalo se cosi mnohem významnějšího, ryze evropského, co s uprchlíky či Turky tak zcela nesouvisí.

Především bylo zjištěno, že deklarovaná institucionální struktura Evropy neexistuje a že – to hlavně – kontinent je vskutku německý a žádný jiný; celý rotuje kolem Berlína, ekonomicky i politicky. A že Berlín je nanejvýš ochoten skákat ve směru, kterým jeho vlastní i kontinentální krysaři islamofobie pískají.

Stalo se, že dohodu jednoduše upekla kancléřka Angela Merkelová v noci ze 6. na 7. března s tureckým premiérem Ahmetem Davutogluem. K tomu byl přizván jen nizozemský premiér Mark Rutte, protože jeho země zrovna zahřívá křeslo rotujícího evropského předsednictví. Ani předseda Evropské komise Jean­Claude Juncker, ani šéf Evropské rady Donald Tusk nebyli přizváni k této skoro šestihodinové večeři a byli až dlouho poté postaveni před hotovou věc.

Můžeme si myslet o obou chlapících cokoli a posmívat se jejich funkcím evropského „premiéra“ a „prezidenta“. Ale tak otevřená destrukce pracně vyštukované evropské fasády německou kancléřkou a vezírem autoritativního tureckého paši Recepa Tayyipa Erdoğana, který žádné „bezpečné zemi“ (bezpečné nejen pro uprchlíky) nevládne, přesahuje každou představivost. Úloha Marka Rutteho, bludného Holanďana, jenž takovému „panevropskému“ rozhodování dělal křoví, je více než ostudná. Jde o přelom v evropské historii.

Není dobré propadnout starostem jenom o politické instituce, beztak nesmyslné, na které pravidelně kašle i Evropská centrální banka. Nebo také Euroskupina, tedy evropští ministři financí, kdykoli se náhodou někde sejdou, aby mezi dvěma ovocnými drinky se šlehačkou rozhodli, že celé národy – například Řekové – se klidně mohou jít pást. Jde také o hlubší – vpravdě zakladatelské – politické podloží Evropské unie. To bylo vybudováno na francouzsko­německém smíření, jak nás poučovali v devadesátých letech mravně vyfutrovaní intelektuálové, kteří nám toto smíření, přerostlé v tandem Paříž–Berlín a v „pevnou“ páteř Evropy, dávali za vzor smíření česko­(sudeto)německého. Ale paní Merkelová Paříž ani nekonzultovala a francouzskému prezidentovi lhala 4. března do očí, že návrh na dohodu, ať bude jakákoli, se nejprve ocitne na stole Evropské rady. Fran­çois Hollande byl pak překvapen stejně jako Donald Tusk, jenž už měl s Ankarou dojednáno, že se jí migranti budou z Řecka vracet – ale jen ekonomičtí…

Takřka jistě lže Merkelová i v tom, že návrh na vracení veškerých migrantů nepředložila ona, ale Turecko. Jsme zde však v důkazní nouzi, kterou nelze prolomit. Je ovšem jisté, že Německo všeobecně a Merkelová zvláště nejpozději od března nejsou vypočitatelnými a důvěryhodnými subjekty. Bleskový přechod od vítacího předvoje pro uprchlíky v avantgardu protiuprchlických ucpávek klade bezděčně otázku: Co se stane příště? Kam se pohne německé kormidlo Evropy, až se znovu zadrhne její osud v dalším hemžení silokřivek mezi Západem a Východem, Severem a Jihem, lidem a „nelidem“? Nejsme­li s to berlínské kancléřství odposlouchávat, budeme vědět pendrek.

Ještě něco se zřítilo, to, co se napohled zdá být nejsměšnější: takzvané evropské hodnoty. Jednou z nich je právo na azyl. Jestliže Evropská unie stanovila uprchlický strop na dvaasedmdesát tisíc – s odpuštěním – kusů, prověřených Erdoğanovým sultanátem, a jestliže toto číslo smí být navýšeno členskými státy EU „na základě dobrovolnosti“, pak ani Syřané nemají žádnou naději. Evropská ideologie vzala zasvé.

„A proč vlastně ne? Vždyť je to jen dobře,“ řekne si zdravý selský rozum. A zase se mýlí. Všechny režimy, co jich jen po světě kdy řádilo (s výjimkou nacistického), bývalo snadné vzít za slovo. Bylo lehké omlacovat o hlavu jejích lídrů oficiální ideologii. I ty nejodpornější praxe se musely bát svých vlastních – okatě humanistických – doktrín. Tohle skončilo. Pád Evropy není jen pádem Evropy. Nebo jen nadějí. Je to pád možností.

Autor je politický komentátor.