Realista požaduje nemožné

Slavoj Žižek dává v rozhovorové knize Požadujme nemožné (Demanding the Impossible, 2013) otázce „Co se to vlastně děje?“ filosofický rozměr. Podle něj to není otázka řečnická, ale direktivní a vyžaduje i direktivní odpověď na půdě filosofie: „Nevíme, co se děje.“ Tím se Žižek vymezuje vůči „levičáckému patosu“, jenž říká, že vlastně víme, co se děje, a náš jediný problém je naše neschopnost mobilizovat větší počet lidí.

Podle Žižeka není zajímavou tendencí dneš­ka často deklarovaná ztráta soukromé sféry; daleko závažnější je totiž ztráta veřejného jakožto prostoru, v němž může člověk aktivně působit jako symbolický činitel. Žižek mluví o „cynismu moci“: nezáleží na tom, jak často se protestuje nebo jak málo lidí chodí k volbám – moc se prostě stejným tempem dál reprodukuje. Prohřešky významných politiků, jako jsou Clinton nebo Berlusconi, jsou interpretovány coby projevy jejich lidskosti, veřejná sféra je interpretována soukromou optikou. Učebnicovým příkladem této strategie v samotném mocenském průmyslu je Vladimír Putin, který své „slabosti“ jako falešný zpěv či nečekaný výbuch hněvu systematicky aranžuje. Jeho popularita je obrovská.

Levice a ekologická politika

Asi nejzásadnějším tématem rozhovoru je ekologie. Rovnováha v přírodě neexistuje, říká Žižek, příroda je katastrofa, ekologie je nekonzistentní. Proč bychom měli usilovat o to, aby příroda fungovala? Proč by nám na tom mělo záležet? Náš poměr k přírodě musí být předmětný: chceme zdravou přírodu jenom proto, že na tom závisí naše vlastní lidské zdraví. Ekologie nestačí, vztah k přírodě je politický problém a jeho reformu lze realizovat pouze na bázi širšího politicko­emancipačního hnutí. Chceme zdravou společnost a příroda je jenom jedna z odhalených podmínek tohoto projektu. Bezmezně věříme tomu, že naším osudem je expanze produkce. Dokonce i ekologové se soustředí na pouhou „ekologizaci“ průmyslu v jeho současném stavu.

Přesně k takovéto bezvýhradné kapitulaci tváří v tvář absolutnímu panství kapitalistického průmyslu je ekologické hnutí odsouzeno, pokud se vyčlení z celistvého projektu společenské emancipace. Pokud chce být ekologické hnutí relevantní, musí se formovat nikoli na straně čisté masivní produkce proti špinavé masivní produkci, ale na straně nové udržitelné modernity proti neudržitelné kapitalistické výrobě vůbec. Současná světová politika tak skutečně ekologická není. Jejím nejvýraznějším výstupem jsou pravidelné pompézní konference, které končí zpravidla stanovením data další konference.

Žižek ve svých odpovědích s oblibou pálí do vlastních řad. Levice podle něj kupříkladu příliš často identifikuje „nepřítele“ v USA. To je myšlení patřící do minulého století, tvrdí. „A co Čína?“ ptá se. Nereprezentuje dnes náhodou všechno, co jsme byli zvyklí přisuzovat Americe? Nadvláda kapitálu, vykořisťování pracujících, kolonizace Afriky. Podle Žižeka je dynamické fungování „kapitalismu s asijskými hodnotami“ předzvěstí toho, že západní podoba neoliberalismu bude v zájmu ­zvyšování produktivity opouštět své spojení s demokracií. Bod zlomu lze spolu s Žižekem spatřovat ve finanční krizi. Zatímco neoliberály dříve vzývané státy jako Lichtenštejnsko svou ideologickou reputaci v krizi ztratily, Singapur rostl i v krizovém roce 2009 o patnáct procent. Finanční krize nám ukázala jednu zásadní věc. Politické elity jsou schopné okamžitě manipulovat astronomickými částkami. Hbité pomocné balíčky pro banky se pohybovaly v částkách, které by mohly „oddlužit“ celou Evropu nebo zastavit hladomor v Africe. Finanční kolaps tak osvětlil skutečné dominantní mechanismy současného kapitalismu. Levice už nemusí o některých věcech mluvit, protože jsou od roku 2008 politickou formou kapitalismu otevřeně přiznané.

Teorie proletářské pozice

Když Žižek sám sebe označuje za komunistu, činí tak na základě uvědomění, že problémy, jimž dnes čelíme, jsou problémy commons, tedy společného. Co se týká levicové strategie, rozchází se Žižek i s jedním ze svých učitelů, Alainem Badiouem. „Komunismus“, který je pro Badioua možné řešení, je pro Žižeka jménem samotného problému. Coby hypotéza byl komunismus podle něho „eticko­politickým fiaskem“.

Jedním z životních projektů slovinského filosofa je proto i reformulace některých základů marxismu. Klíčové termíny Marxovy teorie totiž vyčerpaly svou platnost s dvacátým stoletím. Jako příklad takového pojmu uvádí proletariát. Starý marxistický proletariát byl homogenní a historicky determinovanou skupinou, revolučním subjektem s řadou znaků (pracující, nejchudší). Problém je, že nejchudšími dnes nejsou pracující, ale nezaměstnaní a sociálně vyloučení. Žižek proto nabízí „teorii proletářské pozice“. V této pozici jsme zbaveni objektivní podmínky naší existence a může nás do ní uvrhnout některá z moderních forem apartheidu, biogenetika zásahem do našeho genového fondu a příroda změnou v dynamice životního prostředí.

Za jeden z hlavních úkolů 21. století tak Žižek považuje politizaci proletářských pozic: Marxovu teorii proletariátu je třeba nikoli opustit, ale radikalizovat, posunout směrem k hlubším existenciálním kořenům. Při po­­uličních bouřích na evropských předměstích se totiž ukazuje, že mladá generace „moderních proletářů“ nedokáže formulovat žádný požadavek vlastního protestu a pouze čas od času exploduje a pustí se do chaotického ničení. Politizovat chce Žižek rovněž etiku. Politizovaná etika podle něj rozšiřuje moderní společnosti oblast svobodného jednání, tedy oblast zodpovědnosti, v níž nejsme zodpovědní jen za konání dobra, ale také za rozhodování, co tímto dobrem vlastně je. Právě v tomto smyslu připomíná Žižek Lacanův výrok „il n’y a pas de grand Autre“: radikální svoboda znamená, že neexistuje žádná instance, která by za nás definovala dobro. Pravda pak není statický bod uprostřed selhávajících extrémů, ale procedura, která vede k ustanovení nového měřítka toho, co je extrémem.

Mrtvý bod modernity

Jak rozhodnout, která společnost je morální a která nikoli? Žižek tvrdí, že měřítkem etického statusu dané společnosti nemůže být veřejná diskuse. To lze ukázat na příkladech jako znásilnění nebo mučení: morální není ta společnost, kde o přípustnosti znásilnění probíhá veřejný dialog, ale ta, v níž tento dialog nemusí probíhat. Etický standard tak nelze čerpat ze systémových zákazů, ale daleko spíš z toho, co v dané společnosti není vůbec potřeba zakazovat. Liberální fetišizace diskuse se v plné síle ukázala ve chvíli, kdy se v souvislosti s „bojem proti teroru“ rozběhla veřejná debata, která otevřeně zvažuje potenciální přínosy mučení vězňů podezřelých z terorismu.

Co tedy požaduje Slavoj Žižek? V nejobecnějším slova smyslu chce „konfrontovat mrtvý bod modernity“, bod, ve kterém se při současném tempu bude stále rychleji zužovat oblast veřejného a s ní i oblast demokratického; bod, za nímž budou státy přistupovat ke stále autoritářštějším metodám ve snaze zachránit kapitalismus. Požadovat pouze možné znamená rezignovat na kritické myšlení a řešit již hotové otázky; kritické myšlení tyto otázky teprve konstruuje. Podle Žižeka spočívá jediná cesta ke změně reformulováním hranic možného. Skutečnou „utopií“ dneš­ka není ani tak představa nějakého nového, rovnostářského či prakticky demokratičtějšího zřízení, ale naopak víra, že věci mohou donekonečna pokračovat způsobem, jakým probíhají dnes. Žižek je realistou – požaduje nemožné.

Autor je filosof a publicista.