Satanův agent

Newyorský umělec Michael Quattlebaum jr., známý spíše jako rapper(ka) Mykki Blanco, krátí fanouškům čekání na debutové album dalším excentrickým mixtapem Gay Dog Food, na němž se od hédonismu a taneční hudby přesouvá k noiseové kompozici. Mykki Blanco bývá označován jako „transgenderový“ nebo „queer“ rapper, sám ale takovou charakteristiku odmítá. Nechce, aby to, co dělá, bylo vykládáno skrze sexualitu. Uvedených charakteristik se nicméně chytili hudební publicisté, když Blanco vydal klíčový mixtape Cosmic Angel: The Illuminati Prince/ss (2012). V tomtéž roce ostatně debutovali také newyorský rapper Le1f nebo detroitská MC Angel Haze, kteří svou sexuální orientaci rovněž neskrývali. Hiphopový patriarchát, k jehož stereotypním obrazům patří polonahé tanečnice natřásající se kolem gangsterů ověšených řetězy, se otřásl a žánrová nálepka queer rap z konce devadesátých let našla nové uplatnění.

Punkový étos

V tvorbě Mykki Blanco hraje důležitou roli feministicko­punkové hnutí riot grrrl. Když kamarádka ze střední školy Quattlebaumovi poprvé pustila píseň Rebel Girl od Bikini Kill, změnilo mu to život. Později se seznámil se skupinou Le Tigre, kterou stejně jako Bikini Kill vedla Kathleen Hanna, nebo s Free Kitten, bočním projektem Kim Gordon ze Sonic Youth. Už tehdy věděl, že je gay, ale mainstreamová image spojená s touto orientací mu nevyhovovala. Přitahoval ho punk a fascinovaly ho myšlenky riot grrrl, které dodaly nespočtu žen odvahu projevovat se bez ohledů na tehdejší stereotypy. Nešlo jen o feminismus, ale vůbec o boření společenské hierarchie podle punkového étosu. Quattlebaum také začal číst akademické práce vycházející z feministických teorií, které mu pro to, co cítil, poskytly potřebný slovník.

Poprvé se Blanco s Hannou osobně setkal při nahrávání tracku A Moment with Kathleen z aktuálního mixtapeu, v němž vystupuje v roli okouzlené fanynky. Tato adorace není vůbec předstíraná – jde o záměrnou poctu osobě, která mu „dodala sílu být femi, queer a militantní“, a zároveň o zamyšlení na téma „archivace osobnosti“. Úvodní kytarový riff postupně přejde v repetitivní beat, Kathleen Hanna opakovaně vykřikuje slogan „Archiv v archivu“ a nakonec triumfálně zvolá: „Jsem z archivu venku!“ Ve skutečnosti jí ovšem zůstala doživotní nálepka riot grrrl, jakkoli v devadesátých letech bojovala právě proti vytváření idolů jakožto jednomu ze symptomů main­streamové hudby. V rozhovoru pro The Fader Blanco vypráví, jak během natáčení skladby seděli s Hannou na gauči a povídali si o životě v americkém městě Olympia, které bylo v devadesátých letech centrem nezávislé hudby. Příznačný je název jednoho z tamních labelů – Kill Rock Stars. Rozmnožování fanzinů pomocí xeroxu, vydávání podomácku nahraných kazet, pořádání koncertů – všechno, co pomáhalo utvářet scénu, se dělalo podle principu DIY. Šlo o to probudit ostatní, aby také přiložili ruku k dílu. Když se ale Bikini Kill proslavily, začali se na ně fanoušci dívat jako na voskové figuríny a sami se na ničem nepodíleli. Quattlebaum se z tohoto příkladu poučil, že fetišizace vzorů nikam nevede.

Queer estetika

Blanco spojuje punkový přístup a touhu po rovnoprávnosti riot grrrl, pompéznost ­ghetto rapu a transsexuální stylizaci. Nepřímo navazuje na queercoreovou subkulturu osmdesátých let, rozkročenou mezi hardcore punkem a LGBT komunitou a reprezentovanou například režisérem Brucem LaBrucem nebo hudebnicí a filmařkou G. B. Jones, kteří stáli za fanzinem J.D.s a vytvořili celou autonomní uměleckou scénu. Někteří účastníci hardcoreové subkultury v druhé polovině devadesátých let přešli právě k hip hopu. Příkladem je třeba Matt Wobensmith, který v roce 1998 založil průkopnický label zaměřující se na queer rap a příznačně nazvaný Queercorps. Stejně tak i Blanco se snaží vytvářet vlastní nezávislé kulturní území, byť ne organizovaně a programově jako queercore nebo riot grrrl, a přitahuje jak fanoušky nezávislého rapu, tak příznivce současného multižánrového avantgardního umění.

Když Quattlebaum přišel z Kalifornie do New Yorku, aby se realizoval jako umělec, měl zkušenosti s účinkováním v performancích experimentálního divadla Paint in Consciousness, hrával s industriálně­noiseovým projektem No Fear a napsal básnickou sbírku From the Silence of Duchamp to the Noise Boys, která se stala východiskem pro jeho první EP Mykki Blanco & Mutant Angels (2012). Rap se nabízel jako přirozená forma pro zhudebnění poezie. Během posledních tří let Quattle­baum jakožto Mykki Blanco atakoval hiphopovou kulturu svými extravagantními videoklipy a barvitou queer estetikou, která sexualitu nahlíží z více různých úhlů.

Podobně jako se nebál vstoupit do tradičně homofobního světa hip hopu, nedělalo mu potíž natáčet část Gay Dog Food v Rusku, kde jsou homosexuálům upírána práva. Přestože tam odehrál již více koncertů, jeho poslední, listopadové vystoupení v Moskvě provázely komplikace a protesty. Podle britského serveru Dazed za nimi stáli extremisté z anti­LGBT skupiny Boží vůle, pro jejíhož vůdce je Quattlebaum „satanův agent“.

Nemusím být militantní

Mixtape Gay Dog Food po vzoru předchozích nahrávek kombinuje maniakální flow se současnou undergroundovou elektronikou, která většinou nemá s hip hopem nic společného – na mixtapeu se podílel třeba Quattlebaumův někdejší spolupracovník, harlemský producent Gobby, nebo moskevský producent Sasha DZA. Hutnými paranoidními beaty prostupují noiseo­vé črty a Blanco se tak vrací ke svým hudebním začátkům. Mezi glitchovými smyčkami, nasamplovanými sitcomy z devadesátých let a mluveným slovem nechybějí ale ani agresivní rapové tracky. Zmíněné zásadní nahrávce Cosmic Angel: The Illuminati Prince/ss se ovšem letošní mixtape nevyrovnal. Snad je to tím, že si Blanco šetří materiál pro debutové album Michael, které má vyjít příští rok. Aktuální nahrávka je spíše jakýmsi deníčkem nedotažených nápadů a spontánních myšlenek.

To ovšem nic nemění na tom, že se Quattle­baumovi povedlo prosadit své autorské vize v dravém prostředí hudebních klonů a nekontrolovatelné nadprodukce, v němž podle něho stále dominuje machismus. V tomto smyslu považuje svoji pozici v kultuře za politickou. V rozhovoru pro The Fader v odpovědi na otázku, jaké to je, být dnes politickým umělcem, poznamenává: „Už nemusím být naštvaný a militantní, i když militantnost je vždycky účinný prostředek, po kterém lze sáhnout.“

Autor je publicista.