Antologie červeného humoru

„Černá je stupeň červenosti.“

I.

Věnceslav Lanc byl z velmi chudé rodiny, a když se ho Ruda zeptal, co chce za facku, řekl, že housku. Tak se zrodila zábava zvaná Fackovací panák.

(Jaroslav Foglar: Boj o první místo)

Od pondělí 1. února zakázal Literární fond obsluhovat v Klubu spisovatelů osoby bez legitimace. Možnost koupit si domácký a levný oběd v příjemném prostředí, kam mnozí chodili už desítky let, měla se stát první bizarní selekcí, jejíž oběti nemusely do plynu, ale nejvýš přes ulici do rovněž oblíbené Klášterní restaurace. Byla to však chuťová zkouška reálně socialistického apartheidu.

(Pavel Kohout: Kde je zakopán pes)

Kiričenko, gen. major, tajemník pro oblast Oděsy, mi sdělil, že zkontroluje některé kolchozy, aby viděl, jak lidé přežívají zimu. Takto to popsal: „Viděl jsem scénu hrůzy. Žena měla na stole vlastní dítě a krájela jeho tílko. Pravila, že jsme právě snědli Máničku. Nyní zasolíme Ivánka. To nás udrží při životě nějaký čas…“

(Nikita S. Chruščov: Paměti)

Při porovnávání zažloutlých školních fotek z dvacetiletí první republiky včetně prvních let poválečných s fotkami z let padesátých mne pokaždé zarazí ten ohromný rozdíl. Děti prvorepublikové, protektorátní a poválečné jsou bosé, oblečeny do obnošených, o několik čísel větších oděvů, zatímco děti z počátku padesátých let jsou všechny obuty. Co se oblečení týče, oproti dětem prvorepublikovým budí dojem módní přehlídky.

(Jiří Vyleťal: Chvála teplé zimy, Deník Referendum, 14. 1. 2014)

II.

V jaké společnosti a v jakém státě se musí lidé „stát“ štěnicemi, psy a opicemi, aby mohla být adekvátně vyjádřena jejich skutečná podoba? V jakých „násilných“ metaforách a podobenstvích musí být člověk a jeho svět předváděn, aby lidé uviděli svou vlastní tvář a poznali svůj vlastní svět? Zdá se nám, že jedním z hlavních principů moderního umění, poezie a divadla, výtvarnictví i filmu je „násilí“ nad každodenností.

(Karel Kosík: Dialektika konkrétního)

Na vrcholu potravního řetězce

oceli a skla

jeden stisk tlačítka

tě dělí ode mne

Nepokoušej se mě soudit

podle práce která mě živí

zeptej se kvůli čemu nespím

a proč jsi včera nešel spát

(Ondřej Lipár: Zpověď operátora dronu)

Sledovat protivníkovo chování mě vždy bavilo. Díváte se na fašistického důstojníka, jak vychází z bunkru, pompézně a arogantně, jak rozdává rozkazy na všechny strany a vůbec se tváří jako nejvyšší autorita. Jeho pohůnci pak do písmene naplňují jeho vůli, jeho přání i vrtochy. A on nemá vůbec představu o tom, že mu zbývá pouhých pár vteřin života.

(Vasilij G. Zajcev: Zápisky odstřelovače)

Vznikla soutěž o nejdelší výslech; stachanovské hnutí, jež zaznamenalo osmnáctihodinový, dvacetihodinový, čtyřicetihodinový rekord. „V této místnosti jsme kdysi tři dny a tři noci roztáčeli Kalandru. To víte, my jsme se střídali, ale on tady byl celou dobu. Když už nemohl stát a ležel na zemi, tak nám podepsal.“

(Kaplan­Hejl: Zpráva o ­organizovaném násilí)

Na počátku bylo slovo. Svazek se zakládá později…

(Čekistické přísloví)

III.

Vážený soudruhu,

žádám pro svého otce nejtěžší trest – trest smrti. Vidím teprve teď, že tento tvor, kterého nelze nazvat člověkem, protože v sobě neměl ani kouska citu a lidské důstojnosti, byl mým největším a nejzavilejším nepřítelem.

Slibuji, že ať budu pracovat kdekoliv, budu vždy pracovat jako oddaný komunista, a vím, že moje nenávist ke všem našim nepřátelům, zvláště pak těm, kteří přímo chtěli zničit náš stále bohatší a radostnější život, a hlavně nenávist k mému otci, mě bude vždy posilovat v mém boji za komunistickou budoucnost našeho lidu.

Žádám, aby tento dopis byl předložen mému otci a případně také, abych mu to sám mohl říci.

(Tomáš Frejka píše ­Státnímu ­soudu. Rudé právo, 1952)

Postavil jsem se na objektivní stanovisko čs. pracujícího lidu a přinutil jsem se, abych veškerou svou činnost viděl očima vyšetřujících orgánů…

(Ludvík Frejka píše před ­popravou Gottwaldovi)

Nařídili mi, abych čekala. Skrze šedivou zeď pronikaly hlasy. Ve vedlejší místnosti, patrně stejné jako ta moje, hovořila jakási žena vzrušeně, nedůtklivě, jako by se s někým hádala. „Nechci s ním mluvit, je to zrádce, podváděl nás všechny, i mne, nemám mu co říct…“

„Paní Frejková,“ řekl mužský hlas, nejspíš bezpečák, který ji přivedl, „paní, buďte lidská, vždyť ten člověk zítra zemře…“

(Heda Kovályová: Na vlastní kůži)

Věc mého vyšetřování, to je otázka času, mně se dnes třeba ještě zdá, že některé delikty, ze kterých jsem obviňován, jsem neudělal, ale je pravděpodobné, že se vyšetřujícím podaří mne třeba již zítra přesvědčit, že jsem je udělal. Jde jenom o to, abych to dovedl sám v sobě vyřešit.

(Rudolf Slánský ve vyšetřovací vazbě)

Výslech – to je umění.

(Kamil Pixa)

Doznává, že jeho vina na Švermově smrti je těžkým zločinem proti KSČ a je součástí jeho nepřátelské činnosti. Za odměnu dostal Slánský na celu Haškova Švejka, aby si prý spravil náladu. Nemohl si v něm však číst sám, protože mu vyšetřovatelé už dřív odebrali brýle. Předčítal mu tedy nahlas jeho spoluvězeň; Slánský reagoval živě a hlasitě se smál.

(Svodka z 18.–25. 8. 1952)

Po vykonání rozsudku byla těla popravených zpopelněna a popel předán dvěma příslušníkům Státní bezpečnosti k odstranění. Řidič tatraplánu prý tehdy zažertoval: „Tohle je poprvé, co v tom autě vezu čtrnáct lidí, nás tři a těch jedenáct v pytli…“ Kousek za Prahou začala kola vozu klouzat po náledí. Bezpečáci vystoupili a roztrousili popel po vozovce.

(Heda Kovályová: Na vlastní kůži)

Ráno začíná vždy stejně. Při střídání stráží u mé cely se ozve: „Eště magoří?“

 „Pořád.“

Jindy zas se ptá jeden druhého:

„Co dělá ta tvoje?“

„Sere. A tvoje?“

„Chčije.“

A všichni ti chlapci za dveřmi nemají mnoho přes dvacet let. Každý z nich má na hrudi Fučíkův odznak a únorový řád.

(Josefa Slánská: Zpráva o mém muži)

Občané soudci,

ve jménu našich národů, proti jejichž svobodě a štěstí zločinci povstali, ve jménu míru, proti němuž se hanebně spikli, žádám pro všechny obviněné trest smrti. Nechť váš rozsudek dopadne jako železná pěst bez nejmenšího slitování. Nechť je ohněm, který do kořene vypálí tuto hanebnou hlízu zrady. Nechť je zvonem, volajícím po celé naší krásné vlasti k novým vítězstvím na pochodu k slunci socialismu.

(Ze závěrečné řeči hlavního ­žalobce JUDr. Josefa Urválka)

IV.

V mé duši je mír. Mám nemnohá přání: skromnou chaloupku s doškovou střechou, ale dobrým ložem, dobré jídlo, mléko a máslo, dočista čerstvé květiny za oknem, přede dveřmi pár krásných stromů, a kdyby mne Pán Bůh chtěl učinit dokonale šťastným, dopřál by mi zažít tu radost, že na těch stromech bude viset nějakých šest sedm mých nepřátel. S dojetím v srdci bych jim před jejich smrtí odpustil všechny nečestnosti, které na mně za života napáchali – musíme přece odpouštět svým nepřátelům, nikoli však dříve, než mají na krku provaz.

(Heinrich Heine: Myšlenky a nápady)

Protřete si oči, očistěte si srdce – a pak si budete nade vše vážit těch, kteří vás mají rádi a jsou vám nakloněni. Neurážejte je, nenadávejte jim, ani se s nikým z nich nerozcházejte ve zlém: vždyť nevíte, třeba je to váš poslední čin před zatčením a zůstanete tak v jejich paměti…

(Alexandr I. Solženicyn: Souostroví Gulag)

Vychováme­li v člověku cit, nepustí zmetek ve výrobě.

(Antonín Novotný v besedě s hudebními skladateli, 1964)

V.

Byl jsem spisovatelem. Krásná formulace říká o spisovateli, že je inženýrem lidských duší. Jakým inženýrem jsem to byl, když jsem duše otravoval? Takový inženýr duší, jako jsem já, patří na šibenici.

(André Simone před Státním soudem)

Mezi zvířaty vydává jedině hyena zvuk, který se skutečně podobá našemu smíchu. Můžeme jej vyvolat uměle, když hyeně v zajetí podáme kus žrádla a pak jí ho rychle sebereme, ještě než se do něj mohla zakousnout. Není zbytečné připomenout, že potrava hyeny na svobodě sestává z mršin; můžeme si představit, jak často jí asi druzí seberou před očima kus potravy, na který měla chuť.

(Elias Canetti: Masa a moc)