Popkultura se neobejde bez černé. To souvisí s faktem, že pop je především způsob, jakým umění existuje na trhu. Symbolické procházení tmou dává produktu status díla, které se vymyká prosté evidenci. Mezi zdroje kulturní černi patří i tmavá kůže.
Přechod ze zákulisí subkultury na kulturní scénu otevřenou masové konzumaci provází maskování a dvojznačné pohyby. Nastupující styl se musí nejprve skrýt – ovšem jen do jisté míry, tak, aby vyvolával pozornost už předtím, než se zcela vystaví pohledu publika. Trh se bez této hry obejde. Ale pro umění, které vstupuje do popkultury tak, že se vhodně prodá, je to způsob, jak obstát při svém zhodnocování. (To samé platí pro minoritu ve vztahu k většinové společnosti.) Nový styl se v zásadě může zaštítit dvojím efektem: buďto oslepující září, ať už ji vydává krása, nahota či stroboskop, anebo prolnutím s černou, barvou negace, utajení, ale také kontrastu a schopnosti neomezeně absorbovat. Stačí však jenom na okamžik přeostřit od historie k přítomnosti, aby bylo jasné, jak důležitý je právě moment zatemnění. Domnívá se vůbec někdo, že by ho ještě něco mohlo oslepit? Leda snad za dokonalé tmy.
Odklad barev
Od počátku moderny, kdy kulturní, městská noc přestávala poskytovat skutečnou temnotu, najdeme celou řadu zástupných, více či méně symbolických zdrojů stylizované černi: mimo jiné sebevraždu, šílenství, ilegalitu, rizikový sex, satanismus, černý humor, noční život, drogy, cigaretový kouř, tmavé oblečení a také sluneční brýle a oční stíny. Tyto motivy prostoupily západní kulturu do takové míry, že je dnes lze považovat téměř za její znaky. Zvlášť koncentrovaně, a přitom masově je ovšem v posledním půlstoletí šířila hudební popkultura. Postupně se z těchto prvků dokonce stala kanonická součást novodobé legendaristiky zobrazující životy umělců a populárních hudebníků především.
Právě pop ukazuje, že variace na procházení tmou nejsou jen romantickým klišé nebo psychopatologickým projevem, jak by si rádi mysleli pozitivní lidé, ani jakousi existenciální lázní v „temné komoře“ tvorby, jak se domnívají eklektici. Jak bylo řečeno, jde o trik při vstupu na scénu – o zpřítomnění spojené s odkladem, o moment, kdy nový styl ve skrytu kalkuluje s úspěchem. Počáteční zatemnění umožňuje vydělit se ze spektra. Černá orámuje zárodek nového stylu jako totalitu. Minulostí ostatních barev jsou odstíny. Budemeli hledat ten pravý, vždy dojde k posunu a snadno sklouzneme k podobnosti. V černé se naopak zúročuje lhůta odkladu barev. Je enklávou kumulovaných možností, revolučních plánů a provokativních gest, bez nichž se v popmusic od poloviny minulého století neobešla žádná velká stylová vlna, od rock’n’rollu přes punk po rap. Epilogem těchto manévrů je v ideálním případě šedá, perverzní barva gainsbourgovského stáří, jehož uměleckou strategií je dělat cokoliv.
Symbol a pigment
V poválečné popkultuře, a zejména v hudbě, se ztělesněním kulturní černi stává také černoch. Jeho barva k tomu přímo vybízí. Nejde nicméně o nějaké otevřeně rasové nebo sociální hledisko, ale opět o styl, o nový způsob, jak prolnout kulturu s tmou. Spojování kulturní černi s pigmentací afroamerické minority bylo a stále zůstává značně selektivní, jakkoli je přinejmenším od beat generation jedním z klíčových stylizačních mechanismů západní kultury. Zvýznamňování tmavé kůže se obvykle neobejde bez latentního rasismu. Jde ovšem především o symbolickou kolonizaci, jejímž účelem není ovládnutí teritoria, ale právě vytěžení patřičného objemu černé. Černoch tak do kultury stále znovu vstupuje jako solitér a jako atrakce – hudebník nebo gangster.
Tak jako se má „volná láska“ k životnímu stylu hippies, „sadomasochismus“ k punku, „satanismus“ k black metalu nebo „kyborg“ k technu, slouží také předobraz „negra“ jako fantasma, podle něhož se mohou orientovat tvůrčí kroky na cestě k vydělení a zformování stylu. Mainstreamový jazz ovšem původní subverzivitu postupně potlačil ve prospěch konvenčního obrazu civilizovaného divocha, který je především dobrým bavičem. Podobně Jimi Hendrix v rockovém impériu zaujímal pozici jakési exotické kolonie, v níž se černá předváděla jako umělecké voodoo. Dnes je zhodnocením zmíněného předobrazu rap, umělé kulturní etnikum, pro něž je černá symbolem i esencí. Na pomyslného černocha se přitom – jako tmavá maska na tmavou kůži – nanáší vrstva kulturní černi. Fakt, že pleť většiny Afroameričanů nemá s hiphopovou kulturou nic společného a že přibližně osmdesát procent rapového publika tvoří bílí posluchači, na působivosti tohoto překrytí nic nemění.
Začerňování
Názornou ukázkou stylové práce s černou a zároveň komentářem ke kulturní stereotypizaci, z níž se od sedmdesátých let postupně rodila mytická podoba rappera, je skladba Lou Reeda z roku 1978 nazvaná I wanna be black. Její text stojí za ocitování: „Chci být černý/ mít vrozený rytmus/ kromě toho stříkat semenem na šest metrů/ a ojebávat Židy// Chci být černý/ chci patřit k Černým panterům/ mít holku jménem Samanta/ a k tomu stáj nadržených šlapek// Ano, chci být černý/ už nechci být zkurvený středostavovský univerzitní student…// Chci být černý/ chci být jako Martin Luther King/ a na jaře se nechat zastřelit/ a kromě toho být vůdcem celé generace/ a ojebávat Židy// Chci být černý, chci být jako Malcolm X/ kouzlit nad hrobem prezidenta Kennedyho/ a kromě toho mít pořádné péro…“
Ironie, s níž Reed komentuje emancipaci Afroameričanů, a přímočarost, se kterou přebírá stereotypní obraz maskulinního černocha, zde slouží deklarativní sebestylizaci – vyjádření křečovité touhy po prolnutí s černí. Součástí začerňování je také cynismus, se kterým se Reed obrací proti svému židovskému původu a který zároveň vylučuje možnost, že by černoch jako zosobnění černé mohl být integrován do společnosti. Tím by totiž došlo nejen k narovnání společenských vztahů, ale také k jeho metaforickému vybělení, a tím i k vygumování jeho exkluzivní symbolické pozice v majoritní kultuře. Společenská segregace tak produkuje tmu, která je integrována do majority pouze jako kulturní obraz. A právě v tomto smyslu se každý posluchač rapu může ztotožnit s refrénem Reedovy písně.
Panter nebo rapper
Už u Reeda, který měl se stylizací tmy bohaté zkušenosti, je patrné, že opoziční postoj spojený s černí provází určitá frustrace. Nikdo není dost tmavý – dokonce ani černoch není tak černý jako jeho kulturní obraz, ať už je to Panter nebo rapper. Je tu ovšem publikum, které nedostatek černé vykoupí, a to doslova: prostřednictvím hudebního průmyslu a jím produkovaných rapových celebrit, u kterých hédonismus a oslava konzumu získávají ve spojení s rasovým hlediskem nový význam. Úkolem rapperů je dobře prodat svou barvu a posloužit tak obchodnímu odvětví uspokojujícímu povrchní poptávku po temnotě jakožto zásadní kulturní kategorii. Protože jde především o byznys, málokomu vadí, že se k masové produkci kulturní černi jako nejlevnější surovina používá zrecyklovaný rasismus.
Výmluvné jsou spory o černou uvnitř rapové scény. Z jejího nedostatku bývají přitom obviňováni právě ti rappeři, kteří do své tvorby vpouštějí trochu tmy už tím, že se vymezují proti žánrovým stereotypům. Například rapper Earl Sweatshirt by rád svůj styl odlišil od tvorby Lil Waynea nebo Ricka Rosse. Čelí však nařčením, že „jeho hudba není skutečně černá“. Co se tím může myslet, naznačil už „noirový“ videoklip ke skladbě Chum: větší roli než barva kůže v něm hrají masky a noc, kterou přece jen prosvítá vzdálená romantická inspirace. Sám rapper tvrdí, že jeho hudba je „příliš černá pro bílé a příliš bílá pro černé“. Najít příhodný stupeň tmavé jistě není jednoduché. Jak ale ukazují některé nahrávky rapového producenta známého jako SpaceGhostPurrp, způsobit zatmění stylu a zhodnotit černou jako místo nového průniku na kulturní scénu je i v tomto kontextu ještě možné.