Pepř a sůl

Už ho to tedy taky dohnalo. Laciná exotika, dojímání se. Jako podivně barevný, omlácený had vypadala řada aut zaparkovaných podél blátivé cesty, snědí a podivně zrzaví mladíci i starší chlapi, s očima schovanýma za velkými slunečními brýlemi, doprovázeli své matky navlečené do starobyle vypadajících tmavých sukní, punčoch a halen, svorně všichni škobrtali přes kameny a překračovali kaluže po včerejší bouřce. Všechno to sledoval s obličejem opřeným o okénko malé dodávky, která co chvíli uhýbala protijedoucím autům a hrozila pádem do řeky. Cestou z Ušguli, horské vesnice na gruzínsko­ruské hranici, bolavý a unavený, na Kvirikobu. Zavřel oči, zpocené temeno se přilepilo na sklo auta, které za několik okamžiků poskočilo, udeřil se o sklo a omluvně se usmál na řidiče. Míjeli malé plátěné stánky, ve kterých babky prodávaly tenké svíčky, kolu a vodku. Na louce za nimi seděly na dekách ženské a rozbalovaly občerstvení, chlapi v hloučcích kolem nich pokuřovali a rozhazovali rukama, mladíci v plážových žabkách civěli do telefonů. Protáhl si bolavou nohu, sledoval malé kamenné kostelíky rozeseté po kopcích kolem a představoval si prastaré babky, jak je celý zbytek rodiny táhne do kopce, představil si scénu ze starého filmu, kdy Richard Burton vítá Elizabeth Taylorovou jako Kleopatru, která na hřbetech stovek otroků přijela do Říma na návštěvu, svanetské prastaré královny na hřbetech svých chlapů na cestě na návštěvu Boha. Vzpomněl si na úryvek knihy Václava Kahudy, kdy pasák ovcí s nohama obutýma do kusů pneumatiky posílá kdesi v Banátu nařvané barevné cykloturisty do prdele, vzpomněl si na tu tlustou knížku, ze které mu v hlavě zbyl velmi nepříjemný pocit, že buď je v té prdeli celý svět, nebo je v ní Kahuda sám. Takový byl i on, nebarevný cykloturista bez bicyklu, stejně nepatřičný, stejně vykulený hejl z konce světa, o kterém místní znali jen „pivo“, „Praga“ a „fotbal“. A představa bezedného evropského měšce, který jim bránil vysmát se všem takovým dobrodruhům, jako je on, dobrodruhům s cestovním pojištěním a pytlem plným sušeného žrádla, předstírajícího chuť boloňských špaget a hovězího Stroganoff. Tohle je kraj loupežníků, na které byl krátký car i sultán, kde krevní msta snad vymřela teprve před nedávnem, kde se ženské ukradené v sousední vesnici schovávaly do mohutných kamenných věží vyrůstajících z každého staršího domu, to kdyby si příbuzní přišli pro ztracenou dceru nebo vnučku. Svanetie. Proto dny, jako byl tenhle, kdy dávné spory přikryla povinnost k nebi, která musí být silnější než povinnost k rodině nebo sobě samému. Hučení motoru ho stále nutilo ke spánku, tělo se už léta vzpíralo přijmout tu poťouchlou neodvratnou skutečnost stárnutí, příští rok mu bude padesát a dcera je jen o málo mladší než přítelkyně, která na něj snad doma ještě čeká.

Laciná exotika, která dojímá. Dojímá srovnáním s vlastní realitou, která není ani laciná, ani exotická, je každodenní. Opakováním se intenzita všeho rozmělňuje, mizí nejistota z neznámého, autobusák se na své cestě mezi Karlovými Vary a Prahou musí cítit jako objevitel nové cesty z okraje Prahy na Florenc, Florenc je pro něj stejně úžasným Eldorádem jako pro jiného první poražené prase nebo první správně vyplněné daňové přiznání. První sex, první manželství.

Člověk není příliš chytré zvíře, vlastně je možná příliš chytré na to, aby si z vlastních chyb dokázalo vzít trvanlivé ponaučení, stále se tluče pochybnostmi o možné změně k lepšímu, takové, jaká může přijít sama od sebe. Blbost.

Auto vjelo na betonovou cestu a zpod kol se začaly ozývat pravidelné rány, které přehlušily hudbu rádia. Oba jsou křesťani, napadlo ho, on i řidič patří ke stejnému kusu lidstva. A přesto, ten chlap za volantem tady teď sedí jen kvůli penězům a on o jeho svátku neví vůbec nic. Nebýt téhle chvíle, seděl by s ostatními na louce nebo táhl svoji starou, na nohy mizernou matku do kopce, předtím by podal ruku a políbil svého bratra, pochválil děti, byl správný křesťan. Kšeft je kšeft a každá špatnost, která ho od dnešního dne potká, ­spadne na vrub jeho nedůslednosti. A ten chlap to ví, drží s ním basu, se stárnoucím evropským exotem, který je důsledný jen v útěcích před starostmi a tyhle svoje útěky zatím maskuje efektním výletem za exotikou. Výletem, který takovým, jako je on, smrdí námahou a nebezpečím. Protože jsou chvíle, kdy prší a není po ruce obývák, jindy nevidíš cestu, která tu přece musí být, nebo voda v ledové řece bez mostu je hlubší, než psali loni anonymní přátelé na internetu.

Oni dva si můžou rozumět, protože jsou oba právě v téhle chvíli nespokojení. Ale jen jeden z nich ví, s čím a proč. Je to možná dáno věkem, začít dohánět, jako když se pes honí dokola za svým ocasem, a častokrát ho napadlo, jestli jsou za tím důvody fyzické, zda by si zvíře chtělo cosi ze špičky ocasu vykousnout, nebo jen zahlédne špičku vlastního ocasu jako cizí zvíře, nedosažitelnou hrst chlupů, která ho vzteká svou nedosažitelností.

„Pagóda charóšaja byla?“ utrousí chlap přes rameno a dlouze zatroubí, aby donutil krávu trčící jako balvan uprostřed cesty k pohybu. Zvíře bez hnutí zírá do auta, do chvíle, než se do něj téměř opře nárazník a znovu se ozve troubení, pak bez zájmu otočí hlavu a pomalu se odsune do trávy na straně. Unaveně přikývne a znovu opře hlavu o sklo dveří, zavře oči.

Nechtějí spolu mluvit, každý myšlenkami ve svém světě, které se protnuly jen pro dnešní den, právě tady a teď.

Je doma, určitě tam pořád ještě je a čeká na něj. Mladá holka, u které stejně jako u všech ostatních před ní netuší, co na něm může vidět, na starém chlapovi ve věku svého otce, ale raději se s tím faktem smíří a nevyptává se, jí ani sebe samotného. Na takové otázky je nejlepší odpovědí úsměv a ticho. Ví, že jednoho dne zmizí, až dospěje a do hlavy se jí vkrade opravdový, zlý rozum, který ji přesvědčí, že zahazuje roky s člověkem, se kterým ji už všechno pěkné potkalo. A on ví, že jediné, co jí může dát, je srovnání pro budoucnost, až se sama bude chtít rozhodnout, co je pro ni nejlepší. Zatím jí stačí pocit, že se ne­nechala uvláčet stereotypem a žije si podle svého s někým, s kým ona sama chce. ­Někomu to snad stačí, v jeho případě je to z nouze ctnost. A pro většinu z vrstevníků důvod k veselé malé závisti při pohledu na mladé maso, které mu zahřívá postel.

Vypadají jako bulteriéři, napadlo ho, když pohlédl na chlapa z profilu. Soustředěně točil volantem, nezapálenou cigaretu mezi pysky. Velké nosy a od mládí vlasy a vousy pepř a sůl, jako by pro tenhle kout zeměkoule existoval jen jeden lidský kadlub. Jen někteří z nich podivně zrzaví, se světlou kůží, pihovatí, představil si toulavého irského mnicha, který tudy před staletími prošel, nalevo napravo šířil lásku, víru, svoje semeno. Usmál se. Psí smečka pepř a sůl, u božích psinců rozesetých po kopcích podél cesty. Je Kvirikoba a u kostela na kopci porážejí býka, chlapi táhnou na provazech i kozy. Až k němu o Vánocích přijede dcera, bude ho nutit, aby si k salátu udělali filé. Proč filé? Snad proto, abychom nemuseli být s tím kusem masa v okamžiku jeho smrti? Jako by tím, že nevidíme krev a vnitřnosti, jako by smrt měla být méně skutečná. Jedno mají ale všichni společné. Není podstatné, jak takový den pojmenujeme, společným prvkem takových dní je touha po společnosti, ostatní jsou kulisy. Jeho kulisy, jeho a chlapa vedle něj, jsou ubohé, zbyli si tu jeden pro druhého, každý sám, s obrovským prostorem rozprostírajícím se mezi ušima, ozářeným průzory očí, zatímco bohužel vidí jen jeden druhého, krajinu za oknem a řadu zablácených lidí proudících po cestě proti nim.

Chlapů je tu pořád málo, staří téměř žádní, stařenky je přežily, proto nejspíš ten respekt, který je od mladých cítit, a proto ta neutuchající práce těch starých, kteří si prací udržovali krev proudící v žilách, proto ten neustálý křik. Kdo křičí, je slyšet, a tedy žije. Uvědomil si, že on téměř nemluví. Křik jako projev citu, radosti, strachu, všeho, co je potřeba ukrýt. Cit jako projev slabosti. I přes skla auta slyšel vyděšené vřískání kůzlat tažených na provaze, tolik mu ten zvuk připomínal křik dětí. Kozí mečení, jekot mrouskajících se koček, křik dětí. On když pláče, je sám, a i sám před sebou pláče potichu, aby se neslyšel.

Objevily se první domky, lesklé plechové střechy schované mezi listy vína a jabloní, nová benzínová pumpa a ze země trčící kus gumové hadice, ze které celé dny bez přestání stříká voda z proraženého vodovodního potrubí. V roztrhaných mracích problesklo slunce, téměř okamžitě mu na čele vyrazil pot a kůže obličeje se přilepila na sklo. Minuli obchod, překvapeně zjistil, že je otevřený, pak další, hospodu, holičství, všude otevřené dveře, lidé posedávali na židlích a klábosili, u stánku si mladík kupoval chleba, podávala mu ho paní jakoby vypadlá z obrázku průvodce lákajícího znuděného Evropana za dobrodružstvím. Co dělá tady? Jak to, že není se svou rodinou pod vrchem Kala a neplahočí se pěšinou vzhůru ke kostelu, aby zapálila svíčku?

„Kvirikoba jesť?“ obrátil se na řidiče a ukázal na ulici.

„Kvirikoba, da,“ přikývl chlap, zazubil se a zapálil si cigaretu.

Laciná exotika, zopakoval si poněkolikáté, tentokrát ale s pocitem, že on nic takového nehledá, že nemůže ovlivnit běh věcí kolem sebe a poznat pohnutky těch, kteří konají. Černá plachta mezi očima se nepatrně zavlnila, byl to takový klidný pohyb noční oblohy, pod kterou těsně před svítáním mávne křídly pták, zakřičí a křik se rozlehne po hladině mlhou přikrytého rybníka, byl to ten pohyb prostoru zaplněného bez ohledu na naše představy a přání. Ulevilo se mu. Stejně jako mrtvá vykuchaná ryba v Čechách není pro každého, ani cesta do kopce a býčí poprava taková není.