Chybí světlo na konci tunelu

Vedete kulturní centrum Tierradentro ve městě San Cristóbal de las Casas v mexickém státě Chiapas. Můžete konkrétněji popsat, jak vzniklo a jak funguje?

Kdysi jsme s přáteli založili nevládní organizaci jménem CAPISE – Centrum pro výzkum politiky, společnosti a ekonomiky –, která se zaměřuje hlavně na práva domorodého obyvatelstva. Ale měli jsme mnoho problémů, zejména finančních, asi jako každá nevládka podobného zaměření. Abychom se mohli udržet a rozvinout naše aktivity, rozhodl jsem se vzít si úvěr v bance – šlo o největší půjčku v mém životě, rozhodně to nebyla žádná legrace.

Posléze jsme založili Tierradentro, jež slouží jako kulturní centrum a zároveň kavárna a restaurace, a přizvali jsme ke spolupráci i naše přátele z autonomních zapatistických družstev. Fungujeme už skoro osm let a snažíme se dodržovat zásadu, že s nikým se nesmí zacházet špatně. Prodáváme kávu, kterou nám dodávají zapatisté, ale cenu si určují oni sami. Osmdesát procent našich zaměstnanců jsou domorodí obyvatelé. Pracuje tu dvaatřicet lidí, někteří z nich pocházejí z komunity Acteal, kam v roce 1997 vtrhla paramilitární jednotka a pozabíjela několik desítek osob. Jsou to tedy potomci těchto obětí, mladí lidé bez rodičů. Není to tak, že bychom boj zapatistů pouze podporovali – sami jsme součástí tohoto boje a máme jasnou politickou pozici. Proto také příliš dobře nevycházíme s úřady. Neustále u nás hledají problémy, provádějí tu kontroly a podobně.

Říkáte, že vaši platformu považujete za součást zapatistických aktivit, z čehož vyplývá, že odmítáte parlamentní politiku. Přivedla vás k tomuto postoji zkušenost života v Mexiku, vysoká kriminalita a nekompetentnost vlády?

Ano, ale nejen to. Uvedu jeden příklad za všechny, který je pro dnešní dobu typický. Procestoval jsem v posledních letech zhruba tucet zemí, kupříkladu Španělsko, Řecko, Francii, Německo nebo Itálii. A hovořil jsem i se zástupci místních levicových stran, jako třeba se španělskými socialisty, kteří mi v souvislosti s volbami řekli zajímavou věc: Přesvědčujeme lidi, aby nás příště volili, protože jinak vyhraje pravice a situace pro ně bude ještě horší. A já jim na to odvětil: Měli byste se raději zeptat lidí, kteří vás už jednou volili, proč změnili názor a teď chtějí dát hlas pravici. Ale oni mě odbyli, tvrdili, že situace je složitá a podobně.

Není to přitom zas tak složité. Problém spočívá v tom, že parlamentní levice i pravice jsou od sebe v zásadě k nerozeznání a nakonec se ještě klidně spojí. Jakožto součást zapatistické strategie v tom máme jasno, jsme proti neoliberálnímu kapitalismu a hledáme prostor pro něco jiného, protože nemůžeme spoléhat na politické strany, které nabízejí v podstatě to samé.

Před několika lety jste přednášel o situaci zapatistů také v Praze, kromě toho máte v Česku řadu přátel. Jak se díváte na východní Evropu a její situaci?

Mezi Mexičany a lidmi z této části světa donedávna vládlo určité neporozumění. V Latinské Americe existuje hodně romantických představ, co se socialismu týče, takže když do San Cristóbalu přijedou lidé z východní Evropy nebo Ruska, kteří se při vyřčení slova socialis­mus otřesou, pro zdejší romantičtěji založené lidi je to šok. Jenže s vámi je to také těžké. V roce 2008 jsem byl v České republice a na Slovensku, setkal jsem se s řadou aktivistů a jel se podívat i mimo Prahu, do chudších regionů. Zdálo se mi, že levice pohybující se mimo oficiální struktury je trochu v depresi a že v České republice je do značné míry uzavřen prostor pro alternativní kulturu nebo média, a to je špatné. Pokud stát brání živé kultuře, je velice těžké se vzpamatovat.

Na jedné straně bylo úžasné, jak velkou pozornost mi lidé věnovali. Na přednáškách pozorně naslouchali a kladli ohromně zajímavé a promyšlené dotazy. Evidentně jsou velmi sečtělí, což byl pro mě nesmírně obohacující zážitek. Ale také se mi zdálo, že jim chybí světlo na konci tunelu. Moc se nesmáli, byli hrozně vážní, jako by u vás vládla tma a nikdo nebyl schopen říci: Hej, to je ono, pojďme všichni tudy, udělejme tohle… Podobně jako jiné země i Česko dnes řeší dilema, zda zůstane uvězněné v neoliberalismu, ale nachází se v jiném politickém čase, a je proto těžké odhadnout, jakou cestou se vydá.

Co znamená jiný politický čas? Jaký je rozdíl například mezi Českem a Mexikem?

Jak známo, všechny východoevropské země po pádu východního bloku přivítaly s otevřenou náručí neokapitalismus. Tento nový kapitalismus byl pro vás cosi nového, vzrušujícího. Myslím si, že Češi dnes prožívají velkou deziluzi. Něčemu nadšeně věřili, viděli před sebou chutnou čokoládu, ale nakonec zjistili, že realita je jiná. Pomalu, opožděně si to uvědomují. Obecně bych řekl, že se cítí být podvedeni, což může být i velmi nebezpečné. Hrozí, že by v takovéto situaci mohl zvítězit nějaký nový druh fašismu, protože je snadné představit si, že budou hledat silné zachránce a obětní beránky. Tahle možnost je v současném systému vždy přítomná, ale nesmí nás dopředu paralyzovat, jinak se fašismus může stát sebenaplňujícím proroctvím.

V Mexiku je naproti tomu mnohem víc živoucích center odporu i kultury, ale jsou dost nekoordinovaná, což také není dobře. Přesto věřím, že i tady se lidé trochu vzpamatují. Mají společný důvod, a sice ten, že Mexiko je součástí „zadního dvorku“ USA, což opravdu není žádná výhra. Spojené státy jsou náš soused, výrazně ovlivňují politickou i hospodářskou situaci v zemi – nebudou přece svůj „zadní dvorek“ zanedbávat.

Jak se to projevuje konkrétně?

Je to trochu jako noční můra. Politický systém v Mexiku se postupně rozpadá, sociální nerovnosti jsou opravdu brutální, zhruba třikrát větší, než byly před šesti lety. K tomu přičtěte masivní organizovaný zločin a mocné narkomafie, které dodávají drogy na sever a jsou tak silné, že konkurují i samotné vládě. V zemi je každoročně uneseno několik desítek tisíc lidí, rodiny hledají otce, matky, děti. Organizovaný zločin má ročně na svědomí zhruba šedesát tisíc obětí a nebudu raději ani mluvit o tom, kolik lidí je ve vězení. Je to situace, která je srovnatelná s regulérní válkou. V některých oblastech je běžné, že mafie demonstruje svoji sílu tak, že přijede do města a vyvraždí lidi v nějakém podniku nebo restauraci – jen proto, aby ukázala svoji beztrestnost. Když tohle vyprávím, říkám si: Je to horší, nebo lepší, než byl váš socialismus? Myslím si, že lidé v Česku by si měli v první řadě uvědomit, že jejich bývalý režim byl lepší než to, co pravděpodobně přinese tento systém.

Co můžete říci k budoucnosti zapatistů? Ztratili dřívější energii, jak se někdy tvrdí, nebo ještě přijde jejich čas?

V situaci, jaká dnes v Mexiku panuje, je úspěch už to, že zapatisté mohou žít nezávisle v autonomních oblastech. Média píšou zejména o tom, že zapatisté jsou v útlumu a stal se z nich byznys pro turisty, ale už ne­­ukážou, že stavějí nemocnice nebo školy, že vychovali novou generaci a mají mnoho pozitivních výsledků.

Příležitost vidím v tom, že mnoho lidí v Mexiku skutečně vnímá oficiální politiku jako nefunkční, neschopnou řešit jejich problémy. Možná víte, že probíhaly velké diskuse o tom, jestli by měli zapatisté podpořit levicového prezidentského kandidáta Manuela Lópeze Obradora. K tomu nakonec nedošlo a mnozí to zapatistům vyčítali, protože Obradora vnímali jako kandidáta, který by mohl prosadit řadu užitečných věcí a zlepšit situaci v zemi. Dnes už má podobné iluze čím dál méně lidí a řada jich k volbám vůbec nechodí.

Kromě toho v Mexiku existuje spousta nevládních organizací, řekněme občanská společnost, která začíná situaci vidět podobně a má k zapatistům čím dál blíže. Otázkou proto zůstává, zda se tyto politické proudy v budoucnu propojí. Možné to je, protože problémy, kterými se zabýváme, se netýkají jen Mexika, ale celé planety, a zapatisté v minulých letech dokázali inspirovat a spojovat aktivisty z celého světa.