Dědictví poslední avantgardy

Začal bych vaší první knihou Poslední avantgarda. Situacionistická internacionála za hranicemi umění a politiky (Den sidste Avantgarde. Situationistisk Internationale hinsides kunst og politik), kterou jste napsal již téměř před deseti lety. Co vás tehdy zaujalo na situacionistech?

To je jednoduché, zajímal mě vztah umění a politiky. Studoval jsem avantgardní hnutí, původně ta z meziválečného období: dadaismus, surrealismus nebo ruskou avantgardu. Někteří dánští umělci byli členy Situacionistické internacionály, takže existoval materiál o situacionistech v dánštině – knížky, letáky, časopisy z šedesátých let. Asger Jorn dokonce spoluzakládal celé hnutí, jeho bratr Jørgen Nash v něm rovněž sehrál svou roli (když byl vyloučen, založil dokonce protisituacionistické hnutí). Dánský umělec J. V. Martin byl členem až do roku 1972, kdy Debord a Sanguinetti skupinu rozpustili. V mezidobí vydal tři čísla časopisu Situacionistická revoluce, který obsahoval dánské překlady článků z francouzského situacionistického časopisu. V roce 1971 publikoval knihu Život po narození, což byla kompilace textů Guye Deborda a dalších Francouzů. O rok později dokázal přesvědčit jedno dánské nakladatelství, aby vydalo Společnost spektáklu v dánštině. Četl jsem ty překlady už na střední škole.

V době, kdy jsem psal svou disertaci, o situacionistech kromě pár novinových článků v dánštině ještě nic nevyšlo. Moje studie je v podstatě jen prezentací situacionistického projektu, který považuji za poslední avantgardní výhonek po konci avantgardy. Tvrdím, že po porážce revolučního hnutí na počátku dvacátých let a boje proti fašismu, zvrácené realizaci komunismu v Sovětském svazu a vzniku poválečné konzumní společnosti a sociálního státu se stal avantgardní postoj nemožným. Všechny tyto události učinily jakékoliv pokračování avantgardního projektu po roce 1945 velice obtížným. ­Situacionalismus byl po­­slední avantgardou.

K problému avantgardy jste se vrátil ve své knize Sebevražda avantgardy (Avantgardens selvmord) z roku 2009. V současné době pracujete na antologii manifestů avantgardy. Na jedné straně se zajímáte o selhání nebo dokonce sebevraždu avantgardy, na druhé straně cítíte potřebu se vracet k jejím manifestům. Jak byste popsal svůj vztah k avantgardě?

Sebevražda avantgardy je radikální kritikou samotného pojmu avantgarda, myšlenky, že avantgarda ví, jak dál, že zná způsob, jak udělat revoluci, jak vzbudit nebo aktivizovat spící masy. Představa avantgardy jako vědoucího subjektu je samozřejmě veskrze problematická. Najdeme ji i u situacionistů, kteří se zároveň vymezovali vůči leninskému pojetí avantgardy, uvědomělé straně, předvoji, který vede ostatní k revoluci a ustavení socialistické společnosti. Analýza Společnosti spektáklu se nicméně soustředí na pasivitu lidí. Chtěli je aktivizovat.

Sebevražda avantgardy je tedy na jedné straně pokusem o kritiku pojetí avantgardy jako vědoucího subjektu, který může nahlédnout falešnost společnosti spektáklu. Na druhé straně se pokouším hájit avantgardní kritičnost. Snažím se pochopit, co je ještě možné zachránit z avantgardního projektu, aniž bychom museli realizovat revoluční program. Chceme­li dnes kritizovat současnou společnost a umění, musíme se vyrovnat s myšlenkou avantgardy a její kritičností, využít ji v boji proti neoliberalismu.

Působíte na Kodaňské univerzitě jako vedoucí Ústavu moderní kultury. Jak neoliberalismus ovlivnil dánské univerzity?

Dánský sociální stát prošel různými fázemi zeštíhlování a úspor, které se dotkly i univerzit. Souvisí to s pojetím vysoké školy jako součásti tržního mechanismu, který produkuje budoucí pracovníky nebo námezdní dělníky. V Dánsku existuje výraz „fra forskning til faktura“ [od výzkumu k účtence], s nímž přišla bývalá pravicová vláda, ale pokračuje v tom víceméně i současný sociálnědemokratický establishment. Znamená to v podstatě vnímat univerzitu jako něco, co musí vytvářet ekonomické bohatství. Důsledkem toho je nátlak, který vede k tomu, že je čím dál těžší věnovat se kritickému výzkumu, jelikož studenti jsou nuceni ukončit svá studia ve stále kratším horizontu a pedagogové jsou zase čím dál víc zatěžováni administrativními úkony. Jistě, porovnáme­li to se situací v jiných zemích, pořád se těšíme relativní autonomii a řada z nás se může svobodně věnovat, čemu chce. Během svého posledního vědeckého volna jsem například napsal knihu o krizi a protestech. Ale tlak na to, abychom plnili určité nároky, publikovali v určitých časopisech a tak dále, je znatelný.

Ve své poslední knize Krizí k povstání. Poznámky k pokračujícímu rozvratu (Krise til opstand. Noter om det igangværende sammenbrud) z loňského října analyzujete situaci v letech 2008 až 2011, poznamenanou protesty v severní Africe, jižní Evropě nebo v USA. Naznačujete, že krize nepočala v roce 2008, ale už roku 1973 a že naše krize trvá už čtyřicet let…

Ano, tvrdím, že krize sahá až do raných sedmdesátých let a celé období posledních čtyřiceti let nazývám „pomalým nouzovým přistáním“. Poválečný sociální stát a konzumní společnost, jež vznikla v západní Evropě, USA a také částečně ve východní Evropě, se od sedmdesátých let postupně rozpadaly. Odehrávalo se to v různém tempu, v Dánsku poměrně pomalu, i když na počátku devadesátých let se proces urychlil. Na USA a Británii to přišlo na počátku osmdesátých let s nástupem pravice k moci, ve východním bloku pak expresně po pádu Berlínské zdi a začlenění do světové ekonomiky.

Bádání o krizi v roce 2008 je nutné rozšířit o mnohem dlouhodobější perspektivu. Díváme­li se na statistiky, vidíme, že reálné mzdy stagnují od počátku sedmdesátých let. Díky úvěrům si střední třídy v západní Evropě a USA byly schopné udržet svoji životní úroveň. Právě tato strategie ale roku 2008 zkolabovala. Půjčovali jsme si, abychom si mohli udržet životní styl, na který jsme si zvykli v poválečných letech.

Krize, kterou zažíváme, je v podstatě systémová. Co se odehrálo v roce 2011 například v Řecku nebo ve Španělsku, jsou opožděné reakce na finanční krizi, po níž následovaly úsporné programy, obzvláště v jižní Evropě. Krize, která vyplavala na povrch v roce 2008, protesty v severní Africe a na Blízkém východě či v Číně – to vše bychom měli vnímat jako důsledek faktu, že ekonomiky byly dlouhodobě postaveny na dluzích. V západních zemích jsme možná mohli pokračovat tak jako dřív, jenže odvrácenou stranu mince představují hluboké nerovnosti světové ekonomiky. Věřím, že protestní hnutí odhalila určitý potenciál. Konkrétnější rysy získal v roce 2011, kdy jsme byli svědky nové vlny protestů, jež budou zřejmě pokračovat i v blízké budoucnosti a nabudou nových podob.

Kritizujete dnešní levicové akademické prostředí, které už nečte Kapitál. Místo toho se uzavírá v postmoderních a poststrukturalistických analýzách rasy a genderu a soustředí se na subjekt a individuum. Kde vidíte hlavní problém?

Jednou z tezí mé knihy je, že západoevropská a americká inteligence od konce sedmdesátých nebo počátku osmdesátých let přestala kapitalismus vnímat kriticky. Začala věřit, že kapitalismus sám sebe zreformuje, ale ta reforma se nikdy neuskutečnila. Místo toho jsme svědky extrémní nerovnosti jak na lokální, tak i na globální úrovni. Marxismus zcela vymizel z politického slovníku. Moje kniha je pokusem ho navrátit zpět a nabídnout nejen interpretaci současného světa, ale i jeho kritiku, což je svého druhu avantgardní gesto. Právě o to se musíme pokusit. Tento kritický postoj je vyjádřený i ve zmíněných protestech, i když možná jen na intuitivní úrovni – dějí se přece jen v určitých konkrétních podmínkách. Zároveň ale existuje skrytý vztah mezi protesty a oním politickým režimem, který se zrodil v raných sedmdesátých letech a byl plně nastolen v letech osmdesátých.

Revoluci je ale třeba chápat i jako mentální proces. Když nazíráme revoluci nebo kapitalismus skrze avantgardu, dojdeme k poznání, že revoluce není jen otázkou sociální, materiál­ní nebo ekonomické transformace, ale týká se také našeho vědomí.

Nedávno Kodaň navštívil francouzský filosof Jacques Rancière. Diskutoval jste s ním na veřejné debatě v Královské knihovně. Zdálo se mi, že s ním v některých důležitých bodech nesouhlasíte. Můžete to rozvést?

Byl jsem Rancièrův student, když jsem v devadesátých letech studoval v Paříži. Znám ho tedy dlouho. Byl pro mě velice důležitý, co se týče pojetí politického konfliktu, ale také pokud jde o kritiku pojmu avantgarda. V souvislosti s marxismem a kapitalismem se mi však zdá, že Rancière vylil s vaničkou i dítě – o kapitalismu vlastně uvažuje jen zřídka. Nemůžete přijít s adekvátní analýzou toho, co se dělo v posledních třiceti letech, pokud využíváte Rancièrův politicko­filosofický slovník. Jeho popis politiky a estetiky, i když to není přímo jeho vina, se stal zástěrkou pro celou řadu uměleckých stanovisek, která zřídka­kdy kritizují instituci umění. Měli bychom se znovu naučit využívat kritického přístupu, jenž byl vlastní avantgardě – vůči uměleckým institucím, univerzitám a podobně. Jde svým způsobem o sebekritiku.

Řada uměleckých strategií od dob vztahové estetiky pojímala Rancièrovu analýzu vztahu estetiky a politiky tak, že „všechno umění je politické“. Rancière zřídkakdy řeší institucionální otázky a tvrdí, že umění má schopnost vznášet metapolitické otázky. Je ale nutné vnímat funkci umění v kapitalistické společnosti a reflektovat skutečnost, že umění je v jistém smyslu rovněž výrobou luxusního zboží. Rancière se tím málokdy zabývá – když se odklonil od Althussera, vzdává se tradičnějšího marxistického slovníku.

Rancièra se také týká idea, že umění nám může pomoci představit si alternativy. Tvrdíte, že počínaje osmdesátými a devadesátými lety už nic takového neumíme. Věříte ale, že je toho schopné umění?

Pokud bychom byli optimističtí, můžeme říct, že s ústupem levice z globální veřejné sféry během osmdesátých let se ze současného umění stal prostor, v němž některá z těchto témat nadále přežívají. Vezměte si vlivné výstavy, jako například documenta 10 a 11, které se potýkaly se zajímavými politickými otázkami. Takže pozitivní interpretace současného umění by znamenala, že se jedná o oblast, kde jsou podobné otázky stále živé. A to je i důvod, proč se sem Rancière uchýlil.

Moje interpretace čerpá z kritické teorie a situacionistů v tom smyslu, že umění je dvojsečné. Těší se relativní autonomii, ale ta je včleněna v širší společenský kontext. Tato svoboda v podstatě společnost konsoliduje. Umění má stále schopnost vytvářet obrazy, ale dopad těchto obrazů je vždy uzávorkován – jelikož se odehrává v instituci umění. Na druhé straně věřím, že umění se vždy pokouší alespoň zpochybnit, v lepším případě překročit hranice oddělující život a umění, umění a politiku, což je také jedno z dědictví avantgardního projektu.

Když už mluvíme o politice: v Dánsku se nedávno konaly regionální volby a volby do městských zastupitelstev. Rudo­zelená strana Enhedslisten, spojující demokraticko­socialistický a ekologický program, si v nich velice polepšila. Před nějakou dobou ale oznámila změnu směřování a zdá se být méně radikální než dříve. Jak byste popsal současnou politickou situaci v Dánsku?

Lidé jsou zklamaní politikou Lidově­socia­listické a Sociálně demokratické strany, a tak volí rudo­zelenou alianci. Ale není v tom velký rozdíl. Myslím si, že bychom neměli volit. Vydírají nás, jsme nuceni si vybírat ve velice omezeném rámci. Nejradikálnější volbou je proto se voleb nezúčastnit a říct si, že momentálně nejsou tím nejdůležitějším. Měli bychom se naopak odpoutat od národní demokracie, v jejímž rámci Enhedslisten funguje. Tato strana postrádá dobrou analýzu podstaty kapitalismu. Usiluje o to, co bychom mohli označit spolu s Debordem a jinými jako státní kapitalismus. Je to hloupý projekt, který se už jednou ve východní Evropě a Sovětském svazu odehrál a který není skutečným komunismem, jenž souvisí s odmítnutím mzdy a také národního státu. A pokud nepřijmete globální perspektivu, zase skončíte v národní demokracii, která každou politickou analýzu zničí.

Není úplně na mně – heterosexuálním příslušníkovi střední třídy –, abych přicházel s nějakými vizemi. Mým úkolem je spíš přispět k odmítnutí modelů, které jsme posledních sto padesát let vyváželi do zbytku světa a které novým vizím brání. Jedná se tedy spíš o kritický a negativní projekt, který se snaží ukázat lidem, že nejde o volbu mezi rudo­zelenou aliancí, Lidově­socialistickou stranou a kýmkoliv dalším. Jinde ve světě se odehrávají velice zásadní procesy a my se jimi musíme zabývat. Národní stát a národní demokracie je dokážou řešit jen pokračováním statu quo.