Techniky odporu

V letech 2007 a 2008 jste připravila dvě výstavy u příležitosti queer průvodu Stockholm Pride. Jak jste se k jejich kurátorování dostala? Znala jste zastoupené umělce už z dřívějška?

Jeden z mých přátel, Stefan Forss, který byl tehdy členem rady Studia 44, což je galerie spravovaná umělci, se mě zeptal, zda bych nechtěla během Stockholm Pride 2007 něco zorganizovat. Se Stefanem jsme už dříve spolupracovali. Patřili jsme k improvizační skupině The Happiest, která v roce 2000 organizovala Love Party ve stockholmské čtvrti Fylkingen. Šlo o jednorázovou queer party. Účastnilo se jí dvacet sedm umělců, tanečníků, producentů, choreografů, cirkusových umělců, dýdžejů, filmařů, muzikantů, performerů, kostýmních návrhářů a scénografů. Se Studiem 44 jsem byla propojená i díky svému působení ve stockholmské galerii a fóru pro současné umění Konstakuten mezi lety 2001 a 2006. V té době jsem měla na starosti několik výstav s feministickými a queer umělci a umělkyněmi.

Při první akci ve Studiu 44, nazvané Put the light out, erase a line (Zhasni světlo, vymaž čáru), v roce 2007 jsem pozvala lidi, jejichž aktivity mě přitahovaly a které jsem chtěla poznat trochu blíž. Věděla jsem, že je ve Švédsku mnoho zajímavých queer umělců, ale postrádala jsem mezi jejich díly veřejný dialog, takže když mě Stefan oslovil, skutečně mě nadchlo, že tento dialog můžu uskutečnit. Proměnili jsme Studio 44 v temný prostor, zakryli jsme dvě prosklené stěny černými sametovými divadelními závěsy a vymalovali většinu stěn načerno.

Díky Klaře Liden, mé tehdejší milence, jsem v New Yorku potkala Ulrike Muller a Gregga Bordowitze a věděla jsem, že v létě budou v Evropě, takže jsem se rozhodla je pozvat. Kamarád mě představil Karlu Holmqvistovi a Laercia Redonda jsem znala z dřívějška. S Kajsou Dahlberg jsem se seznámila přes společného známého. S Tildou Lovell jsme během průvodu rok předtím udělaly společnou performanci. S Linou S. Karlström, Annou Linder a Kariannou Stensland jsem se v letech 2002 až 2007 podílela na činnosti feministické performanční a umělecké skupiny High Heel Sisters. Ze všech těchto překrývajících se přátelství a nejrůznějších propojení jsem byla nadšená. V průběhu akce jsem chtěla vytvořit prostor, kde bychom se mohli my a naše různé práce mísit a kam by lidé mohli přicházet a zapojovat se do dění.

Neměli jsme žádnou pořádnou finanční podporu – Stefan, já i všichni ostatní umělci pracovali a účastnili se bez jakéhokoli honoráře. Nevím o tom, že by výstava měla nějakou velkou publicitu, což jsem považovala za trochu zvláštní, a nemyslím si, že by mnoho lidí mimo komunitu o akci vědělo. Připadalo mi to tehdy nicméně jako velký úspěch, a proto, když jsme po roce znovu dostali příležitost, rozhodli jsme se uspořádat druhou výstavu.

Druhá akce, nazvaná Make Out! (Líbejte se!), v roce 2008 zahrnovala práce dvaceti devíti umělců, z nichž mnozí nebyli ze Švédska. Studio 44 bylo při zahájení přecpané lidmi, plné horkých a zpocených těl, jelikož to bylo v nádherný letní den. Na vernisáži proběhla hudební performance, kterou připravili Mara & Lindy a Makode Linde, a lidé se poflakovali po dvoře. Pauline Boudry a Renate Lorenz zde prezentovaly film a projekt N.O. Body, vycházející z archivních záznamů berlínského sexuologa Magnuse Hirschfelda.

Ve svém textu pro akci z roku 2007 píšete: „Nejsem jen lesba, jsem také umělkyně, nebo naopak, ale záleží snad na tom? Nevím – někdy na tom záleží ze všeho nejvíc, a někdy vůbec. Obvykle nejsem ta, kdo o tom rozhoduje.“ Kdy jste do svých děl začala zahrnovat queer perspektivu?

Nejsem si jistá, záleží na tom, jak queer definujete. Můžeme mít na mysli radikální pozici, která je využívána v politice nepřizpůsobivosti ve formě aktivismu, přímé akce, občanské neposlušnosti – pak je queer něco perverzního, divného, zvláštního, nekonvenčního, směšného, výstředního nebo bizarního. Anebo se jedná o perspektivu vyvinutou v oblasti kulturní teorie, případně jen o pojmenování identity neheterosexuálních osob. Pro mě je queer jedna z mnoha zpolitizovaných pozic a v tom nejlepším smyslu se vztahuje ke všem skupinám nebo bytostem, které postrádají zdroje, respekt a lidská práva. Nejde jen o hnutí za uznání práva v souladu se stávajícími strukturami a systémy, ale o boj za právo nepřizpůsobit se a pracovat na změně hegemonické ideologie.

Některé tyto aspekty byly v mé práci určitým způsobem vždycky přítomné. Když jsem kdysi, v roce 1993, ukončila studium módního návrhářství, mou závěrečnou prací byla kolekce feminizovaného oblečení pro muže. Tehdy jsem neměla pro otázky z oblasti politiky těla a oblékání k dispozici verbální jazyk. Byla jsem naštvaná, většinou mlčící feministka a můj slovník se rozvíjel životními zkušenostmi a tvorbou – v prostředí řemesla a materiálnosti módy. V dospívání jsem používala oblečení jako způsob komunikace a vzdoru proti pevným genderovým normám, nerovnosti, vztahovým stereotypům a požadavkům zapadnout, které pro mě bylo těžké naplnit. Později, kolem roku 1998, když mi bylo dvacet osm a studovala jsem gender studies na Stockholmské univerzitě, nazrál čas pro můj coming out, tedy veřejné přihlášení se k homosexualitě. Zamilovala jsem se do Anny Linder a na pár roků jsme se staly milenkami. V těchto letech a dokonce i poté jsme mnohokrát spolupracovaly, organizovaly akce a pomáhaly si navzájem s různými projekty. Prostřednictvím našeho vztahu a práce jsem se stala součástí queer feministické komunity. Domnívám se, že první výstavy se zřetelným queer a feministickým zaměřením jsem se zúčastnila v roce 1999, byla spojená s videofestivalem Dykeye99, kurátorovaným Katarinou Johansson a Cecilií Neant Falk.

Jak vypadala švédská queer umělecká scéna v devadesátých letech?

Děla se spousta queer akcí, jako večírky a promítání, ale nic, co by se opravdu věnovalo současnému umění. V roce 1995 vyšlo první číslo časopisu QX, následované v roce 1998 internetovým lesbickým časopisem Corky.se, a o rok později byl spuštěn první main­streamový queer časopis ZON. Obecně vzato, queer kultury nebyl zrovna nedostatek, ať už šlo o hudbu, fanziny nebo party, a pamatuji si, že to bylo skutečně živé období. Nezdálo se mi, že bych postrádala nějakou platformu pro své queer potřeby. Ale chyběla mi tehdy přítomnost politizovaného queer diskursu v současném umění a na poli performance – širší komunita queer, feministických a sociálně a politicky angažovaných umělců. Také mi chybělo místo, kde by se takto různě zaměření lidé mohli potkávat a kde bychom se společně účastnili svých různorodých aktivit.

Když jsme se domluvili na tomto rozhovoru, kontaktovala jsem Anniku Karlsson Rixon a Mattse Leiderstama, kteří se oba účastnili výstavy Make Out! v roce 2008. Připomněli mi některé klíčové události devadesátých let. Matts se zmínil o výstavě organizované Janem Hietalou, která byla v roce 1995 součástí Gay Liberation Week, jenž předcházel pozdějšímu Stockholm Pride. Výstava se konala v hotelu Gustav Vasa ve Stockholmu a jmenovala se The Hotel – Eight Installa­tions. Přestože se této výstavy účastnili pouze gayové, líbila se mi a před každou instalací jsem strávila hodně času. Šlo o mé první setkání se skupinou, která sdílela téma homosexuality a zpochybňovala hranici mezi soukromým a veřejným.

Annica Karlsson Rixon mi potvrdila, že v rámci tehdejší scény současného umění nebyly žádné lesby vidět. Mohli jste je ale najít například v oblasti dokumentární fotografie a postupů blízkých sociálně angažovanému umění. Podotkla také, že to bylo v časech, kdy fotografie stála pořád ještě na okraji diskursu současného umění. Takže i když byl v tomto období nedostatek leseb ve „vysokém umění“, událo se několik fotografických výstav v kavárnách a menších alternativních galeriích. Annica také připomněla, že tehdy žádný kritik ani nikdo jiný neprezentoval veřejně queer interpretace jejího díla. Bavily jsme se o tom, proč. Zda byla důvodem neinformovanost, neviditelnost ženské homosexuality, anebo jestli za tím byly nějaké podivné úvahy týkající se prostoru soukromého.

Další akce, která pro mě byla v devadesátých letech důležitá, byla výstava Elbow­room v galerii Third Track v roce 1998, kterou připravily Maria Friberg a Monika Larsen Dennis. Podle mne šlo o první queer a lesbickou akci ve Stockholmu, ačkoli se o ní tak nemluvilo. Namísto toho byla popisována jako výstava „o mezerách v našich mentálních, emocionálních a sexuálních kulturách“. Psalo se o ní: „Zájem umělců se soustředí na místo známé jako pomezí, kde obvyklá pravidla neplatí, kde je moc zpochybňována a účinky neočekávané, možná dokonce znepokojivé.“ Podle mého to byla queer pozice. Společné video obou umělkyň, nazvané Driven, mě vzrušilo.

Ve své práci zkoumáte vztah mezi vznikem konsensu a artikulací konfliktů při vytváření možných míst participace, kolektivity a komunity. Jednou jste řekla, že vyjadřování nesouhlasu je kvůli silné kultuře konsensu ve Skandinávii velmi těžké. Jaký je váš náhled na artikulaci konfliktu?

V tomto kontextu musím zmínit Yes! Association / Föreningen Ja!, což je umělecký kolektiv, umělecké dílo, instituce, skupina lidí pracujících na svržení systému heteronormativity, patriarchálních, rasistických a kapitalistických mocenských struktur. Snaží se redistribuovat přístup k finančním zdrojům, ale i k prostoru a času na umělecké scéně. V roce 2005 iniciovala historička umění Barbra Werkmäster rozsáhlou výzkumnou výstavu Art Feminism s podtitulem „Strategie a výsledky ve Švédsku od sedmdesátých let do současnosti“. Organizovaly ji výstavní agentura Riksutställningar, Dunkers Kulturhus a Liljevalchs Konsthall, což jsou všechno instituce financované švédským státem. Johanna Gustavsson, Line S. Karlström, Anna Linder, FiaStina Sandlund a já jsme se tehdy rozhodly společně vystoupit a navrhnout něco proti statu quo v oblasti rovnosti a diverzity uvnitř uměleckého pole. Měly jsme pocit, že kurátoři Art Feminism se při organizování nepostavili k feministickému přístupu zodpovědně a že při práci na výstavě chyběla perspektiva prolínání nerovností, což je podle nás ten nejsprávnější analytický nástroj, který lze využít ke změně mocenských struktur a hierarchií. Považovali jsme nápad stěsnat asi sto dvacet největších švédských umělců a umělkyň a kategorizovat jejich práci podle různých témat ve vztahu k pojmu feminismus za přezíravý. Během zahajovacího víkendu výstavy Yes! Association přišla s performancí nazvanou Press Conference/Performance, v jejímž rámci jsme prezentovaly genderové statistiky pěti institucí zodpovědných za výstavu, a poté byly tyto instituce pozvány k podpisu Dohody o rovných příležitostech.

Všem institucím, které se účastnily Art Feminism, jsme nabídly, aby ve své politice genderové a etnické rovnosti přijaly nová opatření, a to jak v programu výstav a nákupů děl, tak při náboru personálu. Všechny instituce to jednomyslně zamítly. Nepředpokládaly jsme, že by některá podepsala dohodu přímo na místě, spíš jsme dokument chápaly jako východisko následné diskuse. Instituce nicméně nerozpoznaly a neuznaly, že bychom my, jakožto skupina feministických umělkyň, mohly být impulsem k rozvoji rovnějšího pracovního prostředí. Nebyly schopny v nás vidět partnery v diskusi a vznikla skutečně nepřátelská situa­ce. Výstava Art Feminism byla po tři roky na cestách a během té doby jsme nadále pokračovaly v dialogu prostřednictvím akcí, panelových diskusí a novinových článků.

Po Art Feminism jsme cítily, že potřebujeme organizovat něco pro své spojence, tedy pro feministky, které chtěly investovat čas do dialogu a rozvíjet hnutí společně s námi. V roce 2008 jsme například uskutečnily Privilege Walk/Symposium, třídenní sympozium v Malmö, zaměřené na feministické a mezioborové aspekty současného umění. Na činnosti Yes! Association se podílím dodnes. Od roku 2011 jsme za asociaci zodpovědné převážně já a Åsa Elzén. Na každém novém projektu nebo pozvání, které dostaneme, nyní spolupracujeme s různými lidmi. Jako metody využíváme fikci, dramatizaci a performanci, a získáváme tak zkušenosti a schopnosti, které by mohly být využity v budoucích reálných situacích. Dá se říct, že se pomocí fikce připravujeme na budoucnost. Právě teď pracujeme na zakázce pro torontskou galerii The Power Plant, která bude vystavena letos v létě. Pořád si myslím, že pokud se střet vyvolá pečlivě a s rozmyslem, může být produktivní.

V postgraduálním uměleckém výzkumném projektu s pracovním názvem „Mé tělo zůstává přetrvávající skutečností – spolupráce v zámezí“ promýšlíte klíčová témata tělesnosti a participace v choreografických prostorech a situacích.

První část pracovního názvu je citací filmařky a choreografky Yvonne Rainer, druhá část odkazuje na situaci ve sportu, kdy se hráč ocitne za hranicemi hřiště. Výzkum se jednak zaměřuje na já či tělo jako výchozí bod ve vztahu k sexualitě, intimitě, přátelství a jednak se soustředí na pluralitní „my“ v nejrůznějších uskupeních a časových intervalech. Jde o zpracování toho, jak ono „my“ vzniká, jak je vyjednáváno a manifestováno, jak fungují mechanismy vylučování a začleňování. Jde o kladení otázek typu: Co zakládá akt participace? Co to znamená participovat? Jak participujeme? Jaké různé způsoby participace nabízí společnost nebo umění? Proč chceme participovat? A proč ne?

Chci znovu promyslet kolektivitu, co se týče nevědomých spojení. Protože „my“ není nějaký jednohlas, ale jde o převzetí zodpovědnosti za vztahy „mezi“ při společné práci. Důležitý je nikoli kompromis, nýbrž udržování toho, co je odlišné, v osobním styku. Což z „my“ dělá příležitost pro uskutečnění jednotlivých propojení, pro napětí, změny mezi nezávislými aktéry, pro experimentování, které vyžaduje, abychom byli připraveni zříci se vlastních záměrů nebo látky. Jde o poetickou distribuci a redistribuci času a prostoru vycházející z hravého usuzování, jež se zaměřuje na aktivitu, vyloučení či zahrnutí opakování, změny významu a nezamýšleného selhání. Prostřednictvím těchto rozličných mikropolitických módů každodenního aktivismu se projekt otevírá participaci a procesům, které uvádějí naše vlastní já i druhé do pohybu. Jedna pracovní hypotéza je, že participativní umělecká praxe může povzbudit kolektivní jednání, vytvořit pozitivní a nehierarchický sociální model a otevřít cestu kolektivní touze klást odpor odcizujícím a izolujícím účinkům globálního kapitalismu. Domnívám se, že převrácením tradičního vztahu mezi divákem a subjektem/objektem se projekt pokouší pracovat s nepřátelskými nebo neznámými situacemi, v nichž společné jednání a vymezení mezi performerem, účastníky, publikem a veřejností je nově zpracováváno a je mu dáváno jiné zaměření. Podle mého interaktivní a na zkušenosti založené výzkumné metody ze své podstaty představují zkoumání pro někoho nebo něco, nikoli o někom nebo něčem.

Pojem choreografie je ve vaší aktuální práci podstatný. Existuje podle vás mezi choreografií a queer jakési prolnutí?

Koncept choreografie využívám přibližně od roku 2009, kdy jsem si uvědomila, že mým úvahám o tom, jak pracuji, by mohlo pomoci, kdybych je promýšlela právě jeho prostřednictvím. Zdá se, jako by spousta lidí ve stejnou dobu pocítila, že by koncept choreografie mohl být nápomocný při formulaci odlišného myšlení a praxe pohybu ve vztahu k sociál­ní, estetické a politické oblasti, a nikoli jen jako metoda taneční tvorby. Možná se dá říct, že jak queer, tak choreografie jsou techniky odporu. Nebo můžeme říct, že jsou to odlišné strategie rozpohybování tužeb? Nebo jsou to metody, jak vytvářet jiný typ pociťování? Anebo jsou to soustavy trvalých a přemístitelných dispozic? Zajímám se o pracující tělo, jeho intimitu a přání. O různé oblasti nepohodlí a o touhu být něčeho součástí a konat, přičemž vztah mezi pohybem a klidem umisťuje bytosti do přítomnosti. Zaobírám se vyjednáváním a dočasným propojováním vyloučení a přijetí, abych prostřednictvím kompozic v reálném čase zviditelnila artikulaci odsunování a vymísťování. Chápu to jako součást svého širšího zaujetí – práce na radikální nové ekonomii pohybu, utopii blízkosti a kolektivní citlivosti.

Z angličtiny přeložila Marta Svobodová.