Sherlock Holmes patří k stěžejním postavám popkulturního kánonu. Přestože není prvním detektivem, nastavuje základní estetickou normu tohoto žánru a každá následující detektivka – ať už se jedná o tradici noirových příběhů, mystery nebo televizní kriminálky – se s touto ikonou musí nějak popasovat.
Šestého ledna by Sherlock Holmes oslavil sto šedesáté narozeniny, jak můžeme zjistit z četných holmesologických a fandomových monografií, které se snaží podrobně rekonstruovat Holmesovu rodinnou genealogii, včetně skandálního odhalení jeho sourozeneckého vztahu s profesorem Moriartym. Do literatury jej ovšem uvedl spisovatel, lékař, lyžař a spiritista sir Arthur Conan Doyle v roce 1887 v románu Studie v šarlatové (A Study in Scarlet). Literární kontext Doyleových próz je nejen ukotven v tradici dobrodružného, fantastického či gotického románu, ale rovněž výrazně ovlivněn estetikou dandismu a dekadence. Ostatně jedno setkání s Oscarem Wildem na večeři u společného nakladatele údajně podnítilo Doylea k napsání Podpisu čtyř (The Sign of Four, 1980).
Umění konverzace
Sherlock Holmes je hráč, podobně jako dandy miluje převleky i umění konverzace. Jeho pečlivě utvářeným „povrchem“ se tak stávají jak masky, tak „umění dedukce“, vlastní tělo zoceluje boxem a šermem, ale přes neustálé varování svého lékaře ho zároveň umrtvuje kokainem. K maskám patří i Holmesovy konverzační schopnosti: „Povečeřeli jsme ve veselé náladě. Když Holmes chtěl, uměl báječně konverzovat, a ten večer opravdu chtěl. Zdálo se dokonce, že je ve stavu jakési nervové exaltace. Byl prostě okouzlující – nikdy jsem ho takového neviděl. Rychle střídal konverzační témata, mluvil o náboženských divadelních hrách, o středověké keramice, o stradivárkách, o buddhismu na Ceylonu a o válečných lodích budoucnosti – a ve všem se vyznal, jako by každou tu věc speciálně studoval. Jeho jiskřivý humor ostře kontrastoval se skličující depresí, které propadal v minulých dnech.“
Společenská konverzace ubíjí čas, konverzační rámce povídek a románů (rozmluva Holmese a Watsona) tvoří narativní klišé – počáteční dialog s klientem, závěrečné shrnutí případu a Holmesovo vysvětlení. Dialog má jednak narativní funkci (zápletka a pointa), ale především emblematizuje a potvrzuje role obou hlavních hrdinů. Watson žasne a Holmes se producíruje a exhibuje – podle detailů pozná, že příchozí šňupe, pracuje v loděnici, patří ke svobodným zednářům, často píše nebo že se nedávno vrátil z Číny, neboť zabarvit při tetování rybí ploutve „tak jemně do růžova dokážou jedině v Číně“. Většina těchto postřehů ale na běhu světa nic nemění, jsou pouze součástí hry a Holmesovým marnivým seberozptýlením: „Za ta léta, co bydlím se svým přítelem v Baker Street, povšiml jsem si nejednou, že za jeho klidem a mentorskými způsoby se skrývá docela slušná dávka marnivosti.“
Dlouhé bílé prsty
Obraz Holmesova těla odráží dekadentní estetiku. „Sama jeho osoba a vzhled musely vzbudit zájem i toho nejpovrchnějšího pozorovatele. Byl šest stop vysoký a tak hubený, že vypadal ještě vyšší. Oči měl – až na ty výjimečné chvíle, o nichž jsem se zmínil – bystré a pronikavé. Jeho tenký orlí nos dodával jeho tváři výraz ostražitosti a rozhodnosti. I jeho vyčnívající, čtverhranná brada byla známkou energické povahy. Ruce měl stále potřísněné inkoustem a chemikáliemi. Ale byly to ruce jemné a citlivé. O tom jsem se mohl často přesvědčit, když jsem ho pozoroval, jak zachází se svým křehkým náčiním.“ Jemnost, citlivost, křehkost, přebujelá senzitivita – tím vším připomíná například des Esseinta, hlavního hrdinu Huysmansova románu Naruby (A rebours, 1884, česky 1913). Des Esseintes, churavý každou částí svého těla, se uzavře v opuštěném rodinném sídle, kde kříží rostliny, jež jsou tím krásnější, čím více připomínají nemocné lidské tělo nebo umělé květiny, sestavuje orchestr chutí z likérů, stěny pokoje obkládá exkluzivními látkami, aby imitoval kartuziánskou kobku, a podobně. Holmes proměňuje svůj byt v chemickou laboratoř, píše studii o parfémech, na psech testuje účinky jedů. Buď horečnatě pracuje, slídí a dedukuje, nebo se nečinně válí na sametové pohovce a sahá do safiánového pouzdra, aby „dlouhými bílými, nervózně se chvějícími prsty“, poté, co se zamyšleně zahledí na své „šlachovité předloktí a zápěstí poseté nesčetnými vpichy“, ošálil svou mysl dávkou kokainu či morfia.
V kokainových kulisách, u krbové římsy, kde se válejí staré dýmky, injekční stříkačky a různé divné věcičky, které se někdy mohou stát klíčovým doličným předmětem, se často odehrává vstupní a závěrečná debata. Příchozí osoba (klient či Watson) vytrhne Sherlocka z letargie a nudy, kam se ale po vyřešení zločinu či záhady zase vrací. Jak poznamenává doktor Watson, Holmese vlastní zdravotní stav ani v nejmenším nezajímal, „neboť žil zcela pohroužen do svého duševního světa“. Propad do kokainového opojení v křesle u krbu – což je mimochodem situace, která tolik připomíná Descartesovo rozpoložení při jeho Meditacích – jako by měl demonstrovat opovržení vším vnějším, zjevným, tělesným. Ani box, ani kokain se jeho těla netýkají. Jsou jednak dekadentním „rubem“ a dandyovskou manýrou (dandy činí ze svého těla umělecké dílo; tělo se pak stává převlekem, rolí, maskou, která však nehalí tvář, povrchem, jehož vnějškovost dandy okázale demonstruje), jednak stimulují výhradně mysl – coby její umělá dráždidla ve chvíli, když chybějí záhady, kterými by se mohla zaměstnávat.
Za okny nuda
Sherlocka Holmese nemohou zabít zločinci ani kokain, ale pouze nuda: „Proto užívám kokain. Nemohu žít bez duševní námahy. Čím bych se také jinak zaměstnával? Stál tady u okna a díval se na ten truchlivý, zasmušilý a marnivý svět? Podívejte jen, jak zažloutlé mlhy halí ulice a pohlcují temné moře budov. Copak může být něco beznadějněji prozaičtější a materialističtější? Co prospějí, doktore, člověku veškeré schopnosti, když postrádá příležitost, aby je využil? Zločin je všední událostí, bytí člověka je všední, a pole činnosti na tomto světě se naskýtá nejen pro jednotlivce, kteří jsou – všedně neschopni.“ Nuda otřásá naší existencí, píše Lars Svendsen v Malé filosofii nudy (Kjedsomhetens filosofi, 1999, česky 2011), neboť uvádí člověka do „vědomí ztráty“ (smyslu, schopnosti se orientovat ve vztahu ke světu). Člověk touží po zážitcích a originalitě, ale nalézá jen průměrnost a nečinnost a o to víc si uvědomuje svůj „stesk po touze“. Nejednou zastihne Watson svého přítele právě v této situaci: „Venku se stále převaluje tučná, těžká nahnědlá kaše a sráží se v olejnatých kapkách na okenních rámech, přítel se svou netrpělivou a činorodou povahou nemohl takové fádní živoření už déle vystát. Přecházel neklidně po obývacím pokoji sem a tam, jako by ho nevybitá energie rozpalovala horečkou, kousal si nehty, bubnoval prsty na nábytek a žehral na tu nečinnost.“
Holmesovo jednání nemotivuje ani sláva – v povídce Ďáblovo kopyto ho Watson popisuje jako člověka strohé a cynické povahy, který se „jakýchkoli veřejných ovací přímo děsil a nejvíce ho vždy pobavilo, když poté, co nějaký případ úspěšně uzavřel, přenechal vlastní odhalení některému úřednímu činiteli a pak naslouchal s ironickým úsměvem mnohohlasému chóru nezasloužených blahopřání“ –, ani touha po spravedlnosti, pouze nuda. V tomto kontextu se pověstná Holmesova metodičnost nejeví jako Doyleovo okouzlení výdobytky soudobé vědy, ale jako pokus vzdorovat absenci smyslu, prázdnotě, banalitě.
Zoufající matematik
„Vy jste učiněný automat – počítací stroj,“ říká Watson v povídce Podpis čtyř a konstatuje, že v Holmesovi je „něco nelidského“. Ve Skandálu v Čechách to znovu zopakuje: „Sherlock Holmes je podle mého soudu nejdokonalejším myslícím a pozorovacím strojem, jaký svět poznal. (…) Vynakládal všechnu svou nesmírnou inteligenci a mimořádné pozorovací schopnosti na vypátrání stop a vyjasnění záhad, které již policie považovala za beznadějné.“ Melancholické stavy lenosti střídají manické „záchvaty pracovitosti“, kdy jako „dobře vycvičený foxteriér“ pobíhá s metrem a lupou a „nepřestává ze samé dychtivosti kňučet, dokud nenajde ztracenou stopu“. Po zdech rozkrámované místnosti věší grafy, sestavuje vlastní kartotéku a encyklopedii, analyzuje, pozoruje, experimentuje, měří, váží. Anatom Watson diagnostikuje Holmesovy znalosti jako nesystematické a „maličkosti“: „Žádný člověk by se tak usilovně nesnažil získat tak přesné vědomosti, kdyby neměl před očima určitý cíl. Bezdůvodně si přece nikdo nezatěžuje hlavu maličkostmi.“ Tam, kde Watsonova viktoriánsky omezená mysl očekává cíl, Holmes vidí pouhý prostředek.
„Na pochopení bezúčelnosti bytí stačí jeden utržený knoflík,“ konstatuje při analýze melancholiků 19. století László Földényi (Melancholie, 1988, česky 2013). Foxteriér Holmes se v podstatě neustále žene za takovými „utrženými knoflíky“. Jako detektiv hledá majitele kabátů, jako vědec se vydává po stopách, symptomech, experimentálně ověřuje hypotézy, do rovnic dosazuje neznámé. Ale, jak pokračuje Földényi, „matematik uspořádá svět a pak si zoufá“. Vzrušení z lovu stop a luštění záhad má stejně omezené účinky jako kokain, vyprchá. Nepřichází trofej v podobě uspokojeného smyslu pro řád či právo – Sherlock se podobně jako postavy mýtu nachází mimo dobro a zlo –, ale návrat k počáteční nudě: „Život je fádní, v novinách se nic nedočtete, z podsvětí se navždy vytratila všechna odvaha a romantika.“
Dandyho impertinentní vtip vyprchá již v okamžiku vyřčení, jeho pečlivě konstruovaná identita se roztříští ve chvíli, kdy je po dlouhé ceremonii jeho tělo/kostým/povrch vytvořen a originalita se stává módou. Tak i Holmesova „činorodá, praktická povaha“ upadá poté, co jsou hypotézy potvrzeny, záhady objasněny, neznámí identifikováni, opět do nudy a letargie, protože smysl života spočítat, změřit a katalogizovat nelze: „Což není život vůbec dojemně nemohoucí? Dychtíme po něčem. Užuž toho dosáhneme. A co nám nakonec zůstane v ruce? Pouhý stín. Anebo ještě hůř – utrpení.“ Naštěstí ještě zbývají umělá dráždidla a stesk po hře.