Návrat básníka

Současnost zdá se stále neuchopitelnější a zrovna jako na potvoru hruškovsko­borkovcovská linie nadělala z poezie nivelizovanou oběť nafrněných grafomanů s magisterskými tituly, a tak se živá básnická reflexe přestěhovala do úst Kata z Prago Union, tedy na neseriózní hiphopovou a kriminální drogovou scénu.

Chtělo by to vůbec návrat básníka, protože vypotřebovaný prostor a čas připomíná vakuum, ve kterém se za prvé blbě dýchá a za druhé nic tam nehoří.

Přestože svůj život směřuji už jen k neoslyšitelným výzvám rezonujícím s konečnou výzvou k nebytí, přestože jsem si úspěšně vsugeroval, že jsem udělal víc, než bylo možné, a vynesl mimo dosah obecné duchovní anihilace něco z principu svobodné tvorby a myšlení, dokonce i konečně pochopil, kde všude není moje místo, nemusí to nutně znamenat, že se nechám umořit komunálním kretenismem, nejméně za situa­ce, kdy už ani odlehlé horské oblasti, zmrzačené na způsob zábavních parků, a dálnice, na kterých si odreagovávají agresivní chlápci z byznysu cosi vážně hnusného, neskýtají možnost úniku a nížiny jsou zasvěceny kšeftu komplet.

Přežil jsem nejtrapnější apokalypsu v dějinách, renesanci veksláckého policejního státu, průlom husákovského sentimentalismu do klausovské normalizace, nástup neofeudalismu i rekatolizaci, ale je ticho po pěšině.

Kdybych se o svojí zkušenosti aspoň něco dočetl nebo doslechl jinde než u rapperů, kteří jsou přece narkomani a psychotici, mohl bych si psát své odtažité stylizované opusy a nemusel čekat, až hlídací psi své malé publikační šance vytrhnou přítomný příspěvek z jeho básnického kontextu a označí mě ve svých internetových komentářích opět svými urválkovskými přívlastky.

Nicméně v mediálním světě se orientuji. Když na mě řve jako hovado nějaké hovado, že si mám něco koupit, jde o levnější zboží, když to vemlouvavým hlasem říká slavný herec, jde o drahé zboží, poznal jsem i to, že podivně setřené informačně­interpretační hybridy komentující skutečnost jako zlý sen spokojeného člověka, který se jen přejedl, jsou zpravodajství a publicistika, a pravděpodobně v marťanštině.

Nejdřív jsem marně hledal tak velký společenský segment se sklony k demenci, pro který je určena všechna ta agresivní stupidita, televizace, diskotéková estetika, komerční totalita a primitivní marketingová didaktika. Pak mi došlo, že to všechno je určeno pro nás, abychom otupěli a umožnili další generaci nepřijít už do ničeho jiného, že jde o to fixovat většinový vkus na úroveň konzumních teenagerů.

Tak jsem pochopil, že konzum je jen další z řady nesnesitelných režimů, a v jistém obranném mechanismu jsem zcyničtěl. Musel mě přestat děsit život bez umění, zvykl jsem na permanentní přítomnost režimních tvůrců a interpretů tam, kam dříve pro svou prostitutičnost a neschopnost ani nepáchli. Nasávají charakteristický zápach grantů a kontaminují zbylý umělecký prostor, který postupně připojují k pevnině nové masové kultury, čerpající dnes ideově více z té nejlepší domácí normalizační tradice než z nejnižšího patra americké komerce.

Zbylí umělci ale nechtějí ke svému umění chodit do práce, a tak konečně vnímají svou práci jako vytváření produktu, na školách to konečně taky už učí, vlastně se zdá, že tam nic jiného neučí.

Manažeři i v této oblasti prokázali, že jsou jako parazité na významu a smyslu věcí nenahraditelní, a na důkaz vytahali z lidí tak obrovské množství peněz za zřejmý odpad, že jejich schopnosti budí respekt jistě už i ve vojenských diktaturách a jejich práce získává zasloužený ohlas a prostor i tam.

Nezaostává ani duchovní oblast, kde k největšímu pokroku došlo po posledním konkláve. Papež lásky si zvolil pouze pozlacený prsten. Naděje celého světa nabrala nový dech a ukázalo se, že oprávněně.

Papež lásky totiž také vymítá ďábla.

Záběr z baziliky je vcelku kvalitní, jen tvář posedlého člověka na vozíku je televizní agenturou rozostřená. Pravděpodobně proto, že nositeli ďábla nemáme vidět do tváře, tomu se říká příznačný jev.

Vidím nezaměnitelné pohyby sekretářů našeptávajících papeži, kdože z řady nebožáků je ten posedlý, vnitřním zrakem vidím i tradiční podstatu tohoto pomocného informačního úkonu, který by si zasloužil ochranu Uneska, jen si náhle nejsem jist, zda ďábel obývá právě jen označeného nešťastníka, zatraceně, nemám dnes už žádnou jistotu.

Náměstek Kristův s falešným prstenem působí sympaticky, vymítá krátce, akce se obejde bez vnějších efektů, a pak odchází.

Nejsem podezřívavý, vlastně naivní, ale přesto se mi po chvilce zdá tenhle oblak duchovního tmářství až příliš evidentní, tohle rozostřené není, za každým varietním číslem je tvrdé racionální jádro.

Církev komusi prezentuje své možnosti.

Je tu přece staronová potřeba zkrotit přibývající a co častěji se bouřící oběti sociální nespravedlnosti, navíc z čím dál vyšších společenských pater.

Vychudlému a korporátně zalobbovanému státu, ztrácejícímu ekonomické nástroje k udržení sociálního smíru, se nabízí tradiční partner a krotitel plebsu, který na základě psychologické manipulace a přenastavení metafyzických principů držel Evropu a později i koloniální sféru spolehlivě pod krkem dlouhá staletí.

Princip dědičné viny je silným a osvědčeným nástrojem, který působí příčně, je levný a abstraktní a uplatňuje se nejlíp v dekadentním prostředí, kde se otevírá dokořán prostor pro pocit provinění vlastní existencí, navázaný na sexualitu a odnímaný příslibem loajality.

V tomhle světle nejsou rozostřené ani spravedlivé restituční miliardy proudící od státu do církevních institucí, jinak opuštěných duchem, uměním i viděním skrytých souvislostí, které kromě uhrančivé architektury realizované na těchto principech v minulosti, neúnosně vyžilého duchovního otroctví a pokřižovaného obchoďáku nemají hledajícímu člověku co nabídnout. Snad ještě naději, že zatočí s jeho ďábelstvím.

A tak otře­li se nějaký zbloudilý performer o nějakou sutanu, je zle, hodně zle. Ve vzduchu co častěji visívají i kriminály.

Nikdo do toho ale moc nejde, ani ti povolaní, kteří jsou v polistopadovém zřízení celí etablovaní a mají možnost svobodu projevu účinně tzv. mediálně bránit. Jenže třeba většina bývalého disentu a celý underground jsou katolické. (U undergroundu je zajímavé, že zakladatelsky byl ideově vybaven marxistou, a katolicismus je tak nejspíš přínosem jeho organizátora.)

Když arcibiskup na církevní půdě požehná sdělovacím prostředkům za účasti jejich vedoucích pracovníků a předních politiků, zůstává tento akt otevřeného ultrasatanismu také bez odezvy.

Účast opravdu už jen malého biskupa na řádovém nacionalistickém obřadu celebrovaném mediálně oblíbeným neonacistou ve vyšehradské bazilice připomínám už jen z plezíru pro jeho neutuchající bizarnost. A také proto, že nejvýraznější reakcí na tuto obludnost bylo její odvysílání veřejnoprávní televizí.

Zajděme i pro dobrý příklad, nejlépe k Salvátorovi, kam jsem neustále někým posílán, ekumenické mudrlantství jistě prohloubí naši toleranci a vyváží náš pohled stejně, jako má vyvážit otevřené zločiny.

Ani se nechce věřit, co všechno je v tomto neuchopitelném prostoru možné, vezmeme­li však v úvahu míru našeho metafyzického a duchovního primitivismu, naši takřka nijakou, protože námi odmítanou zkušenost s přesahy nad biologické vegetování, pověrečnost a užitkovou racionalitu, úctu před oficialitou, víru v instituce a neschopnost vzepřít se vlastním podřízeneckým atavismům, zas tak neuvěřitelný ten současný středověký atak není, ačkoliv středověký člověk i přes nedostatek informací věděl o sobě samém možná víc než my o všem možném.

A tak je nejspíš daleko chvíle, kdy patriarcha pravoslavné církve usedne po boku ruského neocara k šicímu stroji v sibiřském gulagu za pronásledování a věznění nevinných lidí, za totéž i polodementní petrolejový princ, řekněme někde na kubánském území v červenooranžovém overalu, kdy velmi osvěžující myšlenka, že současné zlo může čerpat svou inspiraci a oporu ve starých náboženských doktrínách, nebude trestána smrtelnou klatbou, podobně jako názor, že fungování a směřování současné globální civilizace jen potvrzují, že elitní psychopati vedou zástupy neurotiků do univerzálního pekla, nebude považován za expresivní výstřelek.

Říkáme, že chceme změny, ale nenapadá nás nic lepšího než znovu vyrazit, snad pro pocit svobodné volby a občanské zodpovědnosti, ke stále stejně bezedným urnám, je nám sice divně, ale naše dvacetiletá zkušenost s povolebními kocovinami a naše nepoučitelnost z nich z nás dělá už jen směšné alkoholiky přízraku demokracie a naše důvěra v tzv. zastupitelský systém nepřipomíná už nic jiného než blbost.

Kdo koho zastupuje a v jaké věci? Je možné to vysvětlit bez blábolení odposlechnutého z nedělních debat, na které se prý stále někteří otrlí dobrodruzi obrazovky dívají?

Jsme tak zoufalí a především zahanbení, že předstíráme i náš dávno ztracený vliv na cokoliv. Schováváme se se svým sladkým volebním tajemstvím za plentu jako kurvy s lavórem, výsledek voleb ale ovlivní akorát tak trapné marginálie vycucané z prstu stranických sekretariátů a prezentované jako závažné společenské problémy. Novináři, kteří z toho žijí, interpretují tenhle kabaret jako osu stvoření. Dokonce označují naši sebezáchovnou tendenci odvracet se od hnoje za infantilitu. To je drzost i od mimochodných kmetů.

Každé další volby nám jen potvrdí, že postupný rozklad mrtvoly zastupitelské demokracie, stále intenzivněji balzamované PR agenturami z peněz lobbujících mafií, pokračuje, volíme také nejspíš proto, abychom mohli sledovat mentální a morální tápání těkajících bytostných podržtašků, lezoucích nám vždy jen před volbami tam, kam nás pak po většinu volebního období posílají, volíme, abychom prodloužili kuloárové pobíhání splašených vořežprutů s bolševickou průmyslovkou, vyčerpaných bojem o sestavení rozvité věty, kteří to asi spletli a ukazují nám na svých nabubřelých a idiotských billboardech namísto tváří jiné tělesné destinace, řečeno otřele, volby pokaždé znovu ukážou prohnilost celého systému, jen více durch.

Snad proto, nejspíš v jakémsi masochistickém záchvatu, pošleme do sněmovny ke všemu stranickému archivnímu výběru ještě přerostlé veksláky nebo rovnou nelustrovatelného oligarchu, nezbytně obklopené profesionálními karié­risty, nejlépe vyráchanými v kultuře, ale vždy čističi a antikorupčníky.

A když dojde na přímou volbu, volíme zas jen mezi předžvýkanými panáky, až tak jsme občansky emancipováni, že nevidíme jiný prostor než ten vykolíkovaný a kontrolovaný pseudoelitní zvěřinec.

Prasečí hlava je všem k smíchu, ale jednotná umělecká fronta, podporující s povýšenou hysterií ultrakonzervativního katolíka a zaměňující jeho nehledanou rozšafnost za příslib lepších liberálních časů, vysmívána není.

Ani kulturní antikomunistický odboj třetího tisíciletí, pomíjející daleko horší a aktuálnější hrozby s opravdu nefalšovanou přiblblostí rockerů a etablovaných nonkonformistů.

Je moc smutné, že nedotknutelné ikony u nás po revoluci vztyčují právě umělci, brání tak přirozenému posunu optiky a tím přesnému vidění a pojmenování situace, bez čehož by se vlastně neměli obejít.

Vůbec jde o nějaké zmatení pojmů, používají se výrazy přímá demokracie a ještě občanská společnost, ale jak se rozvíjejí v tvrdém režimu spotřeby, nastaveném k pozvolnému ožebračení a zotročení spotřebitelů, a kde se v čemkoliv zásadnějším projevují, mi uniká.

Občané už toho moc nemají, sami ani společně, a snad proto si nechávají od kdekoho podojit drahý stát, který si v podivuhodné pokoře a nepodivuhodné servilnosti vydržují.

Pěstujeme občanskou společnost a demokracii bez koruny v kapse na panském, církevním a korporátním, to je jistě podivuhodný experiment, ale asi nesměřuje k získání výrazného vlivu.

Nic jsme si nenechali, ale za všechno zaplatíme.

Třeba hned za nákladný veřejný prostor, ze kterého pak řetězce s podřadným zbožím a fastfoodem za luxusní ceny vytlačí tomuto luxusu nepřízpůsobivé živly a promění ho v soukromý sektor pohybu svých klientů, který bude zasviněný reklamou.

Občanská společnost začíná splývat s představou všudypřítomného dětského eurohřiště nebo uvláčeného aktivisty, který se zdravím podlomeným bojem s neubývajícími cynickými obludami na nějaké radnici a dýcháním zplodin na cyklostezkách jede v jediném narvaném voze redukované tramvaje s albánským intervalem za další prohrou.

Zmatené jsou i pojmy práce a peníze. Prý se hodně mluví o penězích, ale žvaní se hlavně o práci, pořád by nějaký vychcandíra každého chudáka, který nemá ani kde spát, honil do práce, pořád by nám ji někdo strkal, co nejhorší a pokud možno blbě placenou, všichni do práce, ale práce není, nejspíš léčba paradoxem, je tu i hromada lidí, které jejich usilovná práce zradila, kterým se nevyplatila, které nechala na ulici zničené a ponížené, kdyby se raději starali o peníze, peníze nikoho nezradí, to je jisté, osobně dávám přednost penězům, protože po čtvrtstoletí práce je výsledek stejný jako na jejím začátku, holá prdel, jen jsem starší, unavenější, neurotičtější a tím pádem méně zábavný, nechte si práci, kterou nemáte, stejně ekonomům přijde málo produktivní, strčte si svou hnusnou práci za klobouk i se svým vytvářením pracovních míst, nabouchejte si neokoncentráky a podnikatelské záměry, ze kterých kouká akorát další otročina a devastace, a vysypte konečně pořádné prachy, které mně a mým pracujícím předkům beztak dlužíte, a šlus, pořádný prachy, drobný si nechte a zkuste si za ně pár let usilovně, flexibilně, loajálně a pozitivně otročit podobným sráčům, jako jste vy, semele vás to na kaši, milión let chodíme do háku a nic. Nic, nic, nic. Navalte prachy, tohle je nová ekonomika! Nikoliv plebs blues, ale trash metal.

Arbeit macht nicht frei!

Nemluvte mi o práci.

Jenže my vlastně nechceme změny, chceme spásu, transcendenci a věčný pokoj od hnusného světa tam venku za okny, ale i to se stydíme vyslovit. Stydíme se za svou transcendentální touhu.

A to je vlastně to nejhorší, co můžeme proti sobě udělat. Odtud se všechna bída odvíjí.

V jakémsi náhražkovém programu se pak nutíme ke všemu, co se nám v daném režimu předkládá jako žádoucí. Socialismus měl rád třeba pasivitu, dnes se tedy v rámci nutné dějinné inverze nutíme k dynamičnosti, flexibilitě, všestrannosti, kultu dětství a mládí, neutuchající aktivitě, k nerozlišující vstřícnosti, všeobjímající pozitivitě a úsměvům, uvnitř jsme ale k smrti uvláčeni neustále dotírající a rostoucí ohavností a krutostí společenského systému, o kterém navíc tušíme, že ho především svým spotřebitelstvím spoluvytváříme.

K tomu potlačujeme svou přirozenost, ke které kromě smysluplné práce patří i dlouhý odpočinek, slastná zahálka, bezprostřední radost z ničeho a hledění do blba, jinými slovy přirozená religiozita.

V rámci vnucené kariéry jedeme na farmakách, chemojídle, neurosexu a masové kultuře do lepší budoucnosti pro naše nezadlužené děti.

Otevíráme se novým věcem a zjistíme, že tak nazýváme jen stále převybavenější technologie, které nám už lezou krkem.

Nejsme lhostejní k zlořádům a křivdám, ale k našemu úžasu nás to jen ničí.

Do toho jsme nabádáni k šetření a spotřebě zároveň, to jsou úplné zenové kóany, za pochodu mezi vesměs ubíjejícími zaměstnáními od rána do noci poučováni o makroekonomických spasitelných manévrech, našem stále rostoucím dluhu a naší zodpovědnosti vůči všemu možnému za všechno možné. A rovnou v globálním měřítku, které si za boha neumíme představit jinak než jako něco zaobleného.

Ke všemu na Vánoce v televizi osvědčený podvyživený Afričánek. Ach jo! Každý protiargument z nás učiní bestii, a tak odložíme cukroví zpátky na podnos, než umírající dítě nahradí usměvavá tvář paní, které prací prášek zastavil nechtěný únik moči či tak nějak.

Děláme víc než můžeme, cítíme, jak se nám z toho kdesi vpředu spřádá privátní katastrofa, a nejpozději za půlkou života užasneme, že nic nemáme a jak se napakovali ti, co si sem nepřišli lámat hlavu s nějakou zasranou etikou, zodpovědností a slušností. A přitom byli na stejném koncertě pro všechny slušné lidi jako my.

Recyklujeme jogurtová víčka, ale někde uvnitř víme, že vzhledem k našemu životnímu stylu v naší automobilizované domácnosti je to komický alibismus.

Vletěli jsme pod záminkou komfortu pro naše děti do konzumu a vidíme, jak jsme jim ho zadřeli pod kůži.

Blikne nám vize blízké budoucnosti. Všichni nejmíň bakaláři, všichni bohorovní, všichni konzumáci, všichni na rodičovské výživě, poskakují na komerčním majálesu prošacovaní ochrankou v rytmu nejnovějšího rádiového hitu nestárnoucího Krajča. Ach jo!

Nestačily nám ke štěstí ruské dřevěné běžky? ptáme se řečnicky (protože stačily) na eskalátorech nákupní galerie, z jejíž klimatizace, nepochopitelně, tu a tam táhne namísto parfemace charakteristický zápach bezdomovců jako připomínka současné dekadence a tajemný příslib civilizačního zániku.

Nejhorší je, když zjistíme, že nemáme nic ani ze života. Cítíme frustraci a křivdu, ale zlými už se nestaneme, jen směšnými.

Korunou pachtění je malý důchod, omletý politickými držkami až k pocitu provinění za jeho pobírání.

Zkrátka nám chybí lehkost rapperů, kteří zbohatli na sociální kritice a na spílání establishmentu. Okázale se honosí svým bohatstvím, jsou sociálně ještě kritičtější a vymetou každou firemní a televizní sračku. To následováníhodné je, že ten evidentní rozpor ignorují jako přirozenost a někteří dokonce ani neztrácejí nic ze své původní autenticity.

Všechno to hnusné je navíc u hloubavějších typů v nesrozumitelné disproporci se šťastnou a oduševnělou tváří esoterizujícího herce vstřebávajícího a zprostředkovávajícího kosmické energie z exotických destinaci a univerzální pravdy z internetu nám hledajícím, kteří jsme na tomto duchovním kýči nenadělali balík a sedíme doma na negací zatíženém zadku i přesto, že nám tlumočil také poselství tuzemské anorganické přírody, že to dělat nemáme.

Je to v nesrozumitelné disproporci s nadějí, kterou v nás budí vystoupení poznovu osvícených filosofů a sociologů hovořících cosi o našem oprávněném snění, trochu nám to přijde jako new age hadříkem přeblýskané akademizované marxácké haraburdí tak ze šedesátých let, ale to pomineme a koupíme si i knihu, co když sen se stane skutečností, ale k našemu zklamání dál bdíme v očistci. Jediný splněný sen tak zůstává ten o popularitě a prodaném nákladu.

Nic nezabírá.

Občas se nám podaří zapomenout, ale to se pak vždy odněkud vynoří profesor Keller (nadále se bude zjevovat se státním metálem) a zdeprimuje nás.

K tomu všemu se dozvíme, že všechny známé formy odporu na tomhle systému selhávají, to nejspíš od Bělohradského, ale revoluci jsme stejně dělat nechtěli, protože nás bezprecedentní názorová vágnost park okupujících podivínů k smrti vyděsila.

Ještě že nám nekonečně poutavé žvanění doktora Maléra, největšího intelektuála, jde jedním uchem tam a druhým ven. Na Masaryka a Baťu už nemá náladu nikdo.

Univerzální buranství starého všivého socialismu propářené ve trojce s arogancí korporátního fašismu a fízlovstvím státního kapitalismu, to všechno zezadu jištěno pokrytectvím klerikalismu, který kopulujícím drží džíny, to všechno se zhmotňuje v obludný koktejl, po kterém se pozvracíme vážně už všichni, včetně bolševiků.

Ke všemu ještě nám hruškovsko­borkovcovská poetická linie i přes svou úctyhodnou svrchovanou trendovost pravděpodobně žádné východisko nenabídne.

Současnost je opravdu stále neuchopitelnější, každá definice už svým vznikem selhává a každé zlo má něco z našich rysů.

Nemůžu se pak sám sobě divit, že nevycházím už z ničeho jiného než z každodenní zkušenosti, přesněji z autopsie.

Že jsem opuštěn básnickým duchem okoral.

Že už mě nezajímá žádné politologické sofistikování a eufemizování evidentního a nekomplikovaného zla, žádné důležité předpoklady, sociologické vize, kongresové vidiny, neopominutelné kontexty a žádná nutná zla pro budoucí dobra.

Mám svojí dávku dobranou, s drogami jsem na rozdíl od Kata seknul.

Už nemám ani potřebu všechno až na dřeň vyargumentovat, protože jsem pochopil, že to je projev interpretační slabosti.

Nerad se nechávám ochromovat řečmi o nutnosti seriózní debaty z orálů znovu dobře usazených oportunistů, kterým se pak naše serió­zní připosranost proměňuje v další posty a pe­­­­ní­­­ze.

Také korektnost přenechám třeba perverzákům, kteří vyjednávají s konfidentem o vládě.

Ke všemu se množí výtky na mou adresu. To chybělo. Že prý píši o příchodu nového paradigmatu, o proměně lidského myšlení a jiných nadějí vonících věcech a kolem jen hlubší a hlubší marasmus.

Nejhorší deziluze je ta transcendentální, ale za paralelní restauraci všemožných selhavších a vyžilých společenských konceptů na půdorysu marketingového fašismu tak úplně zodpovědné kosmické síly nejsou, natož já.

Zároveň ale právě prudce akcelerující absurdita událostí nic jiného než průlom jiného druhu skutečnosti nenaznačuje, nemůžu si pomoct.

Z nebe ale nic nepřijde, ani andělé, ani mimozemšťani, a to je dobře, nebe je tu od kyselých dešťů a naděje je tam, kde vždycky byla, v každodennosti a přítomnosti.

Co jsem živ, poslouchám jen a jen sliby směřované do budoucnosti, nikdy nikdo jediný nesplnil, nenaplnila se jediná politická a ideologická vize, nenaplnily se dokonce ani katastrofické scénáře, ze všeho zbyla jen karikatura, jediné, co se částečně naplnilo, byly básnické vize dvou českých pouličních filosofů a některé příběhy z německého marxistického soudku. To je tedy bilance.

Vypadá to, že věci si jdou tak nějak po svém a mají recht. Uskutečňují se na rozdíl od nás v intuitivní bezprostřednosti.

Všichni se nažvanili, a dohromady k ničemu.

Humanitní obory praskají ve švech, ale řeky mletého lidského se dál valí pod akademickými okny, jako by se na Sahaře nechumelilo.

Exaktním vědcům zase odlevily objevy potvrzující učení alchymistů, a tak nám mohou se svou nezaměnitelnou přizpůsobivostí oznámit, že obraz toho, co nás děsí, je výslednicí našeho kolektivního vědomí a odehrává se pouze na našich sítnicích, že jsme jen prostupné mřížky informací na principu přijímačů, včerejšek že je pryč, dnešek každým okamžikem prchavý, a tak jediným místem pro náš zbytečný zvířecí strach je zítřek, který není.

Nás to ale pořád nějak neosvobozuje, protože naše tělo zkrátka cítí všemožnou bolest, a to ani nemluvíme o duši.

Zdá se, že je ontologická smyčka opravdu kurevsky zatažená.

Z nebe nic nepřijde, protože andělé i mimozemšťani tady jsou odjakživa, takže naděje může být v každodennosti a přítomnosti každodenně přítomná třeba i jako zoufalství.

Kolektivní hnutí už nejsou jen komická, jsou jako noční můra, a tak se zdá, že nám všechno to zlé i dobré čím dál neurvaleji naznačuje, že to, po čem toužíme, máme uskutečnit v sobě, sobě nebo sami sebou. To podle světonázoru.

Nejvnitřnější a nejintimnější touhu.

Tohle by se dalo bez rizika deziluze přijmout.

V tomhle duchu jsem si návrat básníka zasuploval radši sám.

Praha, leden 2014