Dvacáté výročí vypuknutí indiánské vzpoury v mexickém státu Chiapas vybízí k bilancování i k prognózám. Lze stále trvající boj zapatistů považovat za úspěšný, nebo jejich původní revoluční ideály spíše vyhasínají? Čeho se jim během dvou dekád podařilo dosáhnout a jaké výhledy čekají hnutí do budoucna?
Prvního ledna 1994 obletěla celý svět zpráva, že v mexickém státě Chiapas vystoupilo z lakandonského pralesa zhruba pět tisíc ozbrojených a maskovaných indiánských rolníků, kteří v krátké době – ale také nakrátko – obsadili několik měst, včetně okresního sídla San Cristóbal de las Casas. Zapatova armáda národního osvobození (EZLN – Ejército Zapatista de Liberación Nacional) načasovala svůj vstup na světovou politickou scénu na den, kdy vstoupila v platnost NAFTA (Severoamerická dohoda o volném obchodu), vyhlásila otevřenou válku federální mexické exekutivě v čele s prezidentem Carlosem Salinasem de Gortari a zároveň se přihlásila k bezvýhradnému dodržování Ženevských konvencí. Začalo povstání zapatistů za práva a důstojný život původních obyvatel, které trvá do současnosti.
Postmoderní partyzánská válka
Ikonou zapatistického hnutí, které se označuje za indiánské, se stal vzdělaný, literárně nadaný a věčně maskovaný Subcomandante Marcos (zvaný také El Sup), jenž se pasoval do role mluvčího indiánských rolníků, ale v armádní hierarchii EZLN je dle své hodnosti podřízen indiánským velitelům. Podle mexické vlády, k níž se v této věci přiklání i řada novinářů, jde ve skutečnosti o Rafaela Sebastiána Guiléna Vincenta, bývalého profesora designu na univerzitě v Xochimilcu, jemuž dnes už může být přes padesát let. Marcos dal hned v prvním komuniké z lakandonského pralesa volbou jazyka najevo, že EZLN sice v něčem možná navazuje na historii latinoamerických guerill, ale v mnohém se od nich také výrazně odlišuje. Namísto očekávatelné marxistické terminologie přichází totiž s požadavky na „práci, půdu, jídlo, zdraví, vzdělání, nezávislost, svobodu, demokracii, spravedlnost a mír“ a přímo odkazuje na článek mexické ústavy, v němž se píše, že „lid má za každých okolností nezcizitelné právo měnit či modifikovat formu své vlády“. Při troše dobré vůle lze tvrdit, že EZLN sice žádá změnu režimu, ale zároveň požaduje garantování ústavou zaručených práv, která jsou odnímána především indiánům, a v dalších komuniké si dokonce libuje v používání sousloví „občanská společnost“.
Dnes už je omletou frází, že EZLN – a zřejmě především Marcos – stvořila model postmoderní partyzánské války, která se nevede pouze lokálně, ale možná především globálně, vytvářením podpůrných sítí po celém světě a za velké pomoci internetu. Změna terminologie znamenala zkrátka i změnu strategie a prohra na bitevním poli tak nutně nemusela znamenat prohru ve válce mediální, která se naopak ukázala klíčovou pro přežití povstalecké armády i povstaleckých vesnic, v nichž se už rodí druhá generace zapatistů. Po počátečním vojenském úspěchu EZLN totiž brzy následoval rychlý úprk před silou mexické armády zpátky do bezpečí tropického deštného pralesa, ale také neobvyklá vlna solidarity ze všech koutů světa, díky níž zapatistické autonomní vesnice ještě stále existují. Marcos se zkrátka kromě jiného osvědčil jako brilantní vypravěč hnutí chudých, jehož členové, indiánští rolníci, často neuměli ani španělsky – nyní jejich boj za uznání oslovil statisíce lidí po celém světě. S trochu nadsázky bychom mohli prohlásit, že ve světě je dnes mnohem více zapatistů než v samotném Chiapasu.
Utopie Chiapas
Pro aktivisty mnoha směrů i proveniencí se zapatistické povstání stalo nejen inspirací, ale také pádným argumentem, že jiný svět je stále možný. Možnost alternativy ale kromě odhodlaného boje zapatistů udržuje při životě právě mezinárodní podpůrná síť, která nejen monitoruje skrytou válku, již proti indiánům stále vedou mexické úřady, ale často jim různým způsobem pomáhá i materiálně. Bylo by ovšem přece jen nespravedlivé tvrdit, že zapatisté jsou živoucím symbolem kýžené změny pouze pro příznivce nových sociálních hnutí, kdežto v Mexiku žádnou významnou roli nehráli a nehrají, a že Chiapas je pouze umělou atrakcí revolučního turismu, která je více než cokoliv jiného odrazem dnešního světa spektakulárních zážitků. Často bizarní podobu kupčení s kýčovitou podobou revoluce je třeba chápat jako nutnou daň za všeobecné zviditelnění.
Zapatisté dnes sice již nepatří do hlavních zpráv, ale otevření a politizaci palčivé indiánské otázky lze právem považovat především za jejich zásluhu. To ovšem vůbec neznamená, že zapatisté mluví za většinu chiapaských indiánů nebo dokonce indiánů mexických. EZLN přednesla svou řeč, promluvila jménem umlčovaných původních obyvatel a pak díky vytvoření Národního indiánského kongresu předala slovo zástupcům mnoha ostatních indiánských skupin, včetně těch, které její počínaní sledovaly s vyslovenou nelibostí. Dnes se často mluví a píše o jejím sestupu do ústraní, ale dlouho vyjednávané dohody ze San Andrés (1996) mezi mexickou vládou a EZLN jsou stále v mnoha ohledech nejradikálnějším, byť značně nekonkrétním příslibem faktického zrovnoprávnění původních obyvatel. Paličaté trvání na jejich úplném dodržení je sice EZLN často vyčítáno, ale je také zdrojem její výjimečnosti. To nakonec platí i o nechuti zapatistů ke vstupu do stranické, parlamentní politiky.
Posoudit úspěšnost hnutí na sociálním poli není snadné vzhledem k latentní válce, které jsou stále vystaveni a jež rozděluje celé vesnice, když se indiánské hlasy kupují formou vládních dotací na rozvojové projekty. I to ale lze vnímat jako svého druhu úspěch zapatistů, byť je cílem těchto praktik hnutí oslabovat. Fakt, že zdravotní péči nebo vzdělávání přináší do indiánských vesnic snaha vlády omezit vliv a přitažlivost zapatistické alternativy, nemůže nic změnit na tom, že tato aktivita má pro obyvatelstvo reálné pozitivní důsledky. Nakonec oslabování radikálních požadavků realizací jejich umírněných variant je běžnou strategií vládnoucí moci přinejmenším od revolucí roku 1848. Navzdory tomu, že EZLN byla vojensky poražena, v otázce práv indiánů byla důležitým katalyzátorem změn.
Sami zapatisté také zprovoznili řadu nemocnic a škol a také přispěli k oživování domorodých jazyků či ke zrovnoprávnění žen. Komunitní grassroots přístup aplikovaný ve svobodných autonomních vesnicích (aguascalientes), tolik odlišný od klasické vojenské hierarchie EZLN, se sice snaží v mnohém přiblížit starým formám rozhodování indiánů a velkou přitažlivost jistě nutně vzbuzuje především u anarchistů, ale rozhodně jej nelze považovat za návrat k tradičnímu způsobu života. A možná právě proto politickou filosofii zapatistů odmítá mnoho konzervativnějších indiánských skupin.
Nenahraditelný hlas?
V komuniké zveřejněném v prosinci 2013 k dvacátému výročí povstání se Subcomandante Marcos zamýšlí nad otázkami osobního příběhu, biografie a historie a mimo jiné říká: „Protože, přátelé a nepřátelé, když je vzpoura individuální, je krásná. Ale když je kolektivní a organizovaná, tak je hrozná a úchvatná. Ta první je materiálem pro biografie, ta druhá je tím, co tvoří dějiny.“ Z těchto slov je zřejmé, že chce stále otevírat možnost radikální změny stávajícího řádu, možnost revoluce. Je ale namístě se ptát, jak to konkrétně myslí. Marcos stále umí psát, možná lépe než kdy dříve, pořád dovede nadchnout, tnout do živého a vznést správně zacílená a drtivá obvinění. Jeho úvahy lze chápat nejen jako pokus o resumé významu zapatistického odporu, ale i jako osobní bilancování. Přestože odmítl roli vůdce, není pochyb o tom, že v rámci hnutí má klíčovou roli – představuje hlas, který půjde jen těžko nahradit. Je tedy namístě se tázat, zda po jeho smrti, bez jeho burcujících textů, nepadne na Chiapas prach nezájmu, který se v našem světě, bohatém na stále nové podněty, snáší nebezpečně rychle. Když Marcos prohlašuje, že „vzpoura, přátelé a nepřátelé, nepatří výlučně neozapatistům. Patří lidstvu. A něco takového musí být oslaveno. Kdekoli, kdykoli a neustále. Protože vzpoura je také oslavou“, je jeho entuziasmus strhující a nakažlivý. Pro životaschopnou budoucnost zapatismu bez Marcose ale možná bude určující výše zmíněný revoluční turismus a podobné jevy.
Vztah zapatistických komunit a jejich podporovatelů k povstání, k humanistické a univerzalistické rétorice lakandonských prohlášení i k sobě navzájem se v lecčem blíží Badiouovu pojetí věrnosti Události. Pro příznivce zapatistů je poukaz na existenci autonomních komunit důkazem, že alternativa je nejen možná, ale že kdesi skutečně stále nějak funguje. Tyto komunity by zase bez existence podpory a zájmu zbytku světa rychle zmizely pod tlakem nepřejícího okolí, ať už jde o nezapatistické indiány či mexickou vládu, o „bílých“ paramilitárních skupinách ani nemluvě. Samotný étos povstání se stal symbolickým vkladem, jehož cílem už není primárně přímá změna mexického politického systému, tím méně uskutečnění jednoho, dvou, mnoha Chiapasů, ale spíše umíněné lpění na alternativě a odhodlání udržet dobytá území. Nejde přitom jen o vesničky v džungli na jihu Mexika, ale také o prostor idejí. A vzhledem k tomu, že zapatistický jazyk se nebojí patosu, je snad možné říct, že také o ideály.