Intelektuál s nohama na zemi

Na Orwellově rozsáhlé publicistické tvorbě fascinuje šíře jeho hlediska. Autor dokáže s bravurou a jednoduchostí zprostředkovat důležité a komplikované politické dění, nebo naopak ve zdánlivé povrchní každodennosti vyhmátne latentní syndrom, který určuje dobu. Intelekt se u George Orwella nerozlučně pojí s pohledem zdola, vědomosti načerpané z knih jsou takřka vždy konfrontovány s praktickou realitou, v níž řadě lidí na čtení prostě nezbývá čas. Zdá se, že Orwell čte i za ně a intelektuálům zase zprostředkovává život mimo salon.

Po prvním svazku Orwellových esejů, který vyšel pod názvem Lev a jednorožec (2013; recenze v A2 č. 14/2014), máme nyní v českém překladu k dispozici další dva díly, nazvané Ohlédnutí za španělskou válkou a Úpadek anglické vraždy. Soubor svědčí o tom, že Orwell je jakožto novinář vždy připraven konfrontovat své psaní s názorem čtenářů, a když je třeba, svůj omyl přizná, anebo argumentaci naopak ještě přitvrdí. Příkladem jsou jeho sloupky Tak to vidím já, které skáčou od tématu k tématu a často jsou kazuistikou všedních dní, pro niž v dnešních médiích už nezbývá místo. Pro Orwella jako by neexistovala malá témata – ať už jde o topení v zimě, dětské hračky nebo třeba mytí nádobí a obranu anglické kuchyně.

Do vlastních řad

V eseji Ohlédnutí za španělskou válkou, jenž dal název druhému svazku, autor doplňuje a potvrzuje, co už napsal v knize Hold Katalánsku (1938, česky 1991). Jako přímý účastník bojů konstatuje, že válka se do vás v první řadě zapíše svou fyzickou silou. „Veš je veš a bomba je bomba, i když věc, za kterou bojujete, je náhodou spravedlivá.“ To mu ale nebrání v tom, aby dle svého zvyku připomněl scény, které nelze jednoduše smést ze stolu jako patetické, i když ukazují, že zvláště v počátcích války se v revoluční armádě objevoval až dojemný soudružský étos. Není to ale žádná nevkusná romantizace spravedlivé války prováděná z mírového luxusu. To Orwello­vi u britských intelektuálů, a těch levicových zvláště, vždy vadilo. Připomínka, že řada z nich se republikánské válce proti frankismu zprvu vysmívala, aby se k ní následně halasně přihlásila, se ostatně v Orwellově publicistice opakuje se škodolibou pravidelností. I v Ohlédnutí autor objevuje zasuté pravdy, které mají možná nádech banality, ale až příliš často se na ně zapomíná: „Protože pravda je velice prostá. Abyste přežili, musíte často bojovat, a abyste bojovali, musíte se ušpinit.“

Přestože Orwell nebyl systematický politický myslitel, měl dar vhledu a navíc schopnost přístupným jazykem podchytit jádro problému. A protože se odmítal nechat svazovat stranickou disciplínou, jeho kritika mohla mířit nemilosrdně i do vlastních řad. V textu o Kiplingovi například podotýká: „Všechny levicové strany ve vysoce rozvinutých zemích jsou v jádru podvod, protože si kladou za cíl bojovat proti něčemu, co si vlastně nepřejí zničit. Mají internacionální cíle a zároveň se snaží udržet životní úroveň, s níž jsou tyto cíle neslučitelné. Všichni okrádáme asijské kulie, a ti ‚osvícení‘ mezi námi svorně tvrdí, že by kuliové měli být osvobozeni. Avšak naše životní úroveň, a tudíž i naše ‚osvícenost‘ vyžadují, aby to okrádání pokračovalo.“ Orwellovo zhodnocení kolonialismu zůstává i z dnešního pohledu stejně tak přesné, jako střízlivé. Vyhýbá se velkým obloukem apologetice a sebeklamu civilizačních úkolů bílého muže, ale i masochismu, sebeobviňování a jednostranné afirmaci národů podrobených nacionalismu, který je sice zcela pochopitelný, ale také „nutně pomstychtivý a krátkozraký“.

Zlepšit svět

Ve druhém i třetím svazku Esejů se pravidelně objevují témata a obraty, které nakonec dospějí ke svému beletristickému vyjádření v románu 1984 (1949; česky Kolín nad Rýnem 1984; 1991). Příkladem je vztah dějin k pravdě a lži nebo slavná figura Vůdce, který může tvrdit, že dva a dva jsou pět. Z Orwello­vy publicistiky je jasně patrné, že vycházel především z reflexe fašismu – což možná překvapí českého čtenáře, přesvědčovaného, že Orwell byl v prvé řadě kritikem sovětské skutečnosti. Neznamená to, že by mnohé neplatilo i v sovětském případě, ale koriguje se tím jednostranný výklad Orwella jako antikomunistického šampiona. Jadrná kritika frazeologie soudobých marxistických tiskovin (například výsměch používání slov „lokaj“ a „přisluhovač“) nijak neumenšuje Orwellovu vlastní radikalitu. Zcela vážně například tvrdí, že „jelikož jisté luxusní zboží – například silná auta, kožichy, jachty, letní sídla a bůhvíco ještě – zcela zjevně nemůže být dopřáno všem, pak je lepší, aby je neměl nikdo“.

V Orwellových textech je jasně čitelná ne­­ochvějná důvěra v pokrok. Jakékoli rádobydůkazy o nemožnosti spravedlivější společnosti považuje za postoj člověka dokazujícího v roce 1900 nemožnost letadel. Pokrok pro něj není metafyzická nebo dějinně filosofická kategorie. Odmítá i představu společnosti vyvinuté v dokonalou harmonii a tvrdí, že „cílem socialismu není učinit svět dokonalým, ale zlepšit jej“. Za orwellovským pokrokem lze vycítit spíše spoléhání na zdravý rozum a cit pro spravedlnost.

Ve třetím svazku esejů se v úvaze Co je socia­lismus? autor pokouší analyzovat situaci, v níž se po druhé světové válce nacházela evropská levice. Dochází k závěru, že „mezi těmi, kdo věří v možnost lidského pokroku, neustále dochází k třístrannému boji mezi machiavelismem, byrokracií a utopismem“, a dodává, že „utopisté, kteří jsou rozprášenou menšinou, jsou pravými přívrženci socialistické tradice“. Jejich utopismus přitom nelze zaměňovat za pacifistické snílkovství, protože stojí pevně nohama na zemi, která se ovšem může neustále posouvat k větší spravedlnosti a rovnosti. Orwellův socialismus zkrátka začíná u humanismu, což je nakonec i jedním z důvodů, proč tolik nepozorných čtenářů tak snadno přehlíží jeho pevné levicové zakotvení.

Kultura a politika

Orwellův bytostný odpor k reakčním politickým projektům se nicméně nepromítal do jeho pohledu na literaturu. I politický reakcionář může být revolucionářem na poli literárním – jako třeba T. S. Eliot. Nechuť nechat si politikou rýsovat univerzální hranice a pak z nich vyvozovat třeba soudy o literární hodnotě díla je pro Orwella stejně charakteristická jako vědomí, že i literatura má svůj politický obsah. Tedy že „politické a náboženské přesvědčení spisovatele nejsou jen posměchu hodné přívěšky, nýbrž něco, co zanechá stopu i na těch nejmenších detailech jeho díla“, a tak vlastně „veškeré umění je do jisté míry propagandou“. Díky tomu se dokáže třeba Kiplingem zabývat na různých rovinách, probrat jeho poetiku i politiku, aniž by jedno redukoval na druhé nebo nechával stranou.

Právě anglická literatura stojí ve středu Orwellova kritického zájmu. Zasvěcené analýzy Kiplinga, Yeatse, Thackerayho nebo Smol­letta svědčí o fascinaci anglickým jazykem. Právě skrze jazyk a literaturu se Orwell cítí spjat s Anglií, jak možná s až příliš jednostrannými sympatiemi říká v textu Anglický národ. Ač je totiž Orwell v mnoha ohledech k Británii a ještě více k impériu nesmlouvavě kritický, vždy zůstal ve všech směrech velmi anglickým autorem. Je to zřejmé například v až moralistním vyznění textu o detektivkách Raffles a slečna Blandishová. Jeho odmítání násilí drsné školy dnes sice působí poněkud úzkoprse, Orwell však i zde vychází z toho, že kultura a politika spolu úzce souvisí. Pro jeho hodnocení vztahu umění a morálky, estetiky a etiky je zásadní text Právo církevní: Několik poznámek o Salvadoru Dalím. Autor se na jedné straně možná až příliš chytá na Dalího provokační hru, na straně druhé mu ale vcelku oprávněně vyčítá lidskou zbabělost a vady charakteru, které ovšem s touto hrou nijak nesouvisí. Orwell trvá na tom, že „umělec je také občan a lidská bytost“, ale odmítá diktát vnější regulace a všechnu zodpovědnost klade na umělce a zároveň i na recipienty jeho díla.

Nebyl by to ale Orwell, kdyby ho kromě vysoké literatury nezajímaly také dětské knihy nebo komiks, který ve stati Několik osobních poznámek k vědecko­fantastickému žánru snad až příliš rychle odsuzuje jako „škodlivý brak“, aniž by se pokusil analyzovat jeho úspěch u mladých i dospělých čtenářů. V eseji Dobré špatné knihy se zase zaměřuje na dobrodružné a humoristické práce, které nemají literární ambice, a přece „stojí za přečtení“ – jsou sice přiznaně „únikovou literaturou“, ale obsahují také „cosi jako čisté řemeslo či vrozený půvab, které možná dokážou přežít spíš než erudice či intelektuální schopnosti“. A to jen dokazuje, že „umění není záležitost rozumu“.

Dalo by se říct, že Orwellovo zaujetí pro literaturu v celé její šíři v podstatě kopíruje autorův zájem o život obyčejných lidí, kterým ostatně věnoval většinu svého publicistického díla.